S Ondrejem Lenárdem o Mahlerově 9. symfonii

Na uchopení takového tématu musí být člověk dostatečně empatický a zralý, mít takříkajíc leccos „odžito“. Pane šéfdirigente, kdy jste se odhodlal 9. Mahlera poprvé nastudovat?

Zhruba před dvanácti lety. A uvědomil jsem si, jak je při studiu této hudby důležitá jistá míra fatalismu, jinak by člověk snadno propadl nekonečnému smutku… Občas mívám sny, ve kterých vídám svůj pohřeb, plačící pozůstalé – a já pláču s nimi. Právě tímto směrem se nesmíme ubírat. Konec konců sám Gustav Mahler řekl: „Z Boha jsem vzešel a k Bohu se vracím.“ Tato slova jen potvrzují domněnku, že jeho odchod z pozemského světa byl naprosto vyrovnaný. Mívám také na paměti slova o tom, že „není důležité, aby umělec plakal a publikum se smálo, ale naopak, aby se umělec smál a publikum plakalo“. To dokonale přiléhá k interpretaci Mahlera – musíme publikum dojmout tak, aby mělo bez ustání na mysli ono slavné „Memento mori“.

Co všechno jste se při studiu snažil vedle vlastní partitury vstřebat?

Netajím se tím, že si vždy přečtu spoustu literatury, díky níž se do dané situace a atmosféry snáze vžívám, a také si vyslechnu mnohé snímky, přičemž si pevně stojím za názorem, že nejkrásnější nahrávky Mahlerových symfonií vytvořil pan dirigent Neumann. Mahlera chápu jako řadu otázek a odpovědí, kterým musíte porozumět. A co se týká jakéhosi barevného náhledu na 9. symfonii, troufl bych si tu všeobecně přisuzovanou černou změnit na bílou, protože vedle smutku z konce života pozemského tady jasně cítím i radost, naději. Obšírněji bych ty emoce vyjádřil slovy jen stěží… Mimochodem, Mahlera poslouchám téměř denně. Když tak činím v dobrém rozpoložení, vnímám ho úplně jinak než ve dnech, kdy na mě dolehne stres nebo deprese. Najednou je tu úplně jiná kompozice. Tehdy se bojím i řídit, protože se mnou ta hudba doslova lomcuje. Ale jsem šťastný, že mohu prožívat takové neštěstí, protože právě tehdy pronikám do zmíněného světa otázek a odpovědí a snažím se z něj vytěžit co nejpůsobivější interpretaci.

Často slýcháme, že naše společnost není připravena a ochotna o tématech odchodu, smrti přemýšlet, že je podvědomě ze svého uvažování vytěsňuje, aby pak byla o to více zaskočena. Vy pocházíte z venkovského prostředí, ze skromných poměrů, které ovšem oplývají právě tím přirozeným a pravdivým nahlížením věcí lidských. Vybavíte si některé své zážitky, které jste mohl při interpretaci Mahlerovy 9. symfonie – ale i jiných skladeb, dotýkajících se pomíjivosti pozemského bytí – dobře zpracovat, uplatnit a umělecky povýšit?

Jako malý chlapec jsem s radostí chodil hrávat do kostela na varhany. Když se v chrámu zpívalo Te Deum, míval jsem pravidelně husí kůži. A zároveň – i když na katafalku ležel docela cizí, neznámý člověk – jsem zakoušel obrovský smutek. Téma smrti působí na každého jinak, to je ostatně patrné též z uměleckých děl. Vezměte si Verdiho Requiem a Brahmsovo Německé requiem, dvě diametrálně odlišné výpovědi, obě nesporně silné.

A tak, i když se těžko vyrovnáváme s myšlenkami na odchod, na odloučení od blízkých i od plodů své práce, nesmíme při interpretaci skličujícím úvahám podlehnout. Musíme si pustit fantazii „na špacír“ a rozkrýt bohatství a nádheru, které Mahler do své hudby vložil. Já se v něm stále snažím nacházet krásu, kterou asi cítil, a jsem šťastný, že se v těchto vodách mohu tak trochu vykoupat. Věřte mi, už se nemohu dočkat, až s rozhlasovými symfoniky zasedneme k notám a budeme společně objevovat Mahlerovo poselství.