S Petrem Altrichterem o horně i Šostakovičovi

V pondělí 12. ledna uvedete se SOČRem program z děl autorů původu ruského či ukrajinského. Sólistkou bude Kateřina Javůrková. Předpokládám, že její úspěchy sledujete nejen jako dirigent, ale též jako někdejší absolvent oboru „lesní roh“. Co vám na její hře imponuje?

S Katkou jsme již společně „muzicírovali“ a jak jsem ji poznal, shrnul bych to do slov RADOST a OPRAVDOVOST. V hudbě neznám vyšších hodnot!

Prožíváte hudební doprovod hornistů jinak než v případě dalších instrumentalistů?

Ano. Přestože je to tak dávno a zbyly už jen vzpomínky, něco ve mně zůstalo. Bývalá důvěrnost s nástrojem se nedá zapomenout. Lesní roh je mi jako nástroj velmi blízký – ostatně platí to i o horně jako nástroji v orchestru.

Jak se vyvíjel váš vztah k hudebnímu odkazu Dmitrije Šostakoviče? Uchvátil vás okamžitě nebo bylo sbližování s jeho tvorbou složitější?

Okamžitě! A má láska k němu stále roste. Čím více ho poznávám, tím větším velikánem pro mne je. Jeho hudba v mých uších nebledne, nestává se všední, prázdnou. Přesně naopak! Šostakovič je obr, titán 20. století, který noří svůj prst do těch nejhlubších, nejskrytějších ran a jizev v duši každého z nás a říká: „Dívej se! A je-li ti dáno, pochop!“ Zní to pateticky, ale cítím to tak. Těžko se to vyjadřuje.

Muzikologové nacházejí v jeho 10. symfonii rozmanité citáty a odkazy. Čím především promlouvá tato hudba k vám?

Historie této symfonie je hodně známá, velmi pohnutá, těžko srovnatelná s něčím dalším v dějinách hudby. Začíná to všeobecným očekáváním symfonie k oslavě Stalina a vítězství v roce 1945. Namísto toho se k překvapení všech zrodila Symfonie č. 9, která je lehčího rázu, taková virtuózní zkratka, v podstatě Šostakovičova omluva, že nemohl jinak, že ta „velká“ symfonie bude příště. Přešel ovšem dlouhý čas bez jakékoliv symfonie (snad skladatel čekal, až Stalin zemře, aby tuto oslavnou kompozici nemusel psát?) – vše už zřejmě zůstane v rovině dohadů a spekulací. 10. symfonie vznikla až v době Stalinovy smrti, oficiálně nepřijata a kritizována.

Zachovala se Šostakovičova „kající zpověď“ na sjezdu moskevské pobočky Svazu skladatelů,
kde se musel zodpovídat, proč napsal tuto „nepovedenou“ symfonii. Je pověstná mnoha citáty a kryptogramy – leccos se rozluštilo hned, leccos docela nedávno a něco se zřejmě nerozluští nikdy… O 10. symfonii se dá povídat opravdu dlouho. Každopádně je dnes počítána k Šostakovičovým největším. Osobně na ni mám velmi silné vzpomínky – v Anglii je hodně populární a žádaná.