TATA / BOJS: Doufáme, že se nám se SOČRem podaří zvednout lidi ze židlí!
Pěšáci rokenrolu, kapela Tata / Bojs, v unikátním spojení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu potěší své fanoušky ojedinělým koncertem 23. listopadu ve Foru Karlín.
Čekají vás skladby ve speciálních aranžích, premiéra živé produkce písně Kamarádky, hosté Klára Nemravová a Clarinet Factory a mnoho dalšího. Jak se Tata / Bojs připravují, čeho se obávají, na co se těší a co si přejí, si můžete přečíst v rozhovoru, který vznikl první den zkoušky k tomuto projektu. A nenechte se zaskočit audii. Některé pasáže nebylo možné přepsat, to se prostě musí slyšet!
Dokážete si vybavit své první úvahy, když jste dostali nabídku zahrát si se SOČRem?
Milan Cais: Nabídka nás strašně potěšila, ale taky jsme se toho dost lekli. Historie totiž spíš ukazuje, že spojení rockové kapely a symfoňáku nikdy nedopadají moc šťastně.
Mardoša: Podobnou zkušenost už máme, ale to byla vyloženě komorní spolupráce. Tři holky z Ahn tria a tři kluci z Tata / Bojs. Bylo tedy aspoň trochu z čeho vycházet.
Milan Cais: To byla vlastně taková polehčující okolnost, že se Marek Doubrava (hudební skladatel) podobnými aranžemi už zabýval. A samozřejmě zvítězila zvědavost. Možnost zahrát si s obrovským tělesem nedostane člověk každý den. Byla to od začátku výzva udělat takovou spolupráci originálně. Ke každé písničce přistupujeme solitérně. Některé písničky budou rozaranžovány jen v žestích a zpěv, jiné jsou dělané hlavně pro SOČR a my budeme jen sekundovat. Jindy to bude opačně, v některých budou hrát jen dřevěné nástroje a marimby. Je to jako když máte melodii, z které se vychází a k tomu uděláte cover. Minimálně v šedesáti procentech jsou to hodně jiný verze známých písní, takže snad budou fanoušci překvapení!
Vydali jste celkem devět řadových alb, což je spousta skladeb. Podle čeho jste vybrali právě těch patnáct, které zazní na koncertu se SOČRem?
Milan Cais: Nejdřív jsem udělal obrovitánskou selekci. Brali jsme to od Futuretra (vydané v roce 2000) po současnost, což je poslední album A/B (vydané v roce 2015). Dal jsem si před sebe všechny ty písničky a vybíral. Předvýběrem z toho vyšly dvě skladby z každého alba. Následovala konzultace s Markem Doubravou, který dělá aranže na všechny skladby. Vybíral jsem to tak, aby tam nebyly jen hitovky, ale i naše experimentálnější, dravější poloha. A taky to bylo hodně pocitové. Od začátku třeba bylo jasné, že Toreadorská otázka tam být musí, protože je tam citace ze skladby „Má vlast“, takže by byla hrozná škoda nevyužít takového ansámblu, aby to konečně zahrál přesně tak, jak to má být (smích).
Takže Toreadorská otázka byla jasná. Ale co ty ostatní skladby, byla některá, u které jste se vyloženě neshodli?
Milan Cais: Ani ne, všichni jsme se shodli. I když, já vlastně ani nevím, jestli kluci přesně vědí, které písničky tam jsou (smích).
Vladimír Bár: Přesně, my jsme si to odsouhlasili tak, že jsme dali Milanovi plnou důvěru!
Mardoša: Hlavní je, že jsme proti ničemu neprotestovali. My často říkáme, že máme problém spíš opačný. Jako, že máme příliš hitů a je fakt z čeho vybírat! I když ty hity jsou často naše interní (smích). Důležitý byl ten Markův pohled, aby nám řekl, v které skladbě se dá fakt něco zajímavého s orchestrem vymyslet.
Je možné popsat úplný začátek aranží? Co jste udělali jako první?
Milan Cais: Od začátku jsme měli s Markem aranže rozdělené na tři verze: verze 1: SOČR hraje prim a Tata / Bojs spíše sekunduje, verze 2: SOČR a Tata / Bojs jsou vyrovnané, verze 3: prim hrají Tata / Bojs a SOČR sekunduje. A podle toho jsme se pak vlastně řídili celou dobu. V některých písních se navíc všechny tyhle tři verze prolínají (smích).
Na koncerty s vámi jezdí počítač, který vaši hudbu doplňuje o elektronické beaty, bude s vámi i na této akustické akci?
Milan Cais: Tento koncert bude celý živě! Báli jsme se, že elektronický loop bude nenahraditelný, ale snažili jsme se všechno vymýšlet tak, aby nahraditelný byl. Zrovna Toreadorská otázka je na koncertech zavěšena právě na kliku a my ji hrajeme do těch konkrétních loopů a beatů. A teď to tam nebude! Ty loopy a beaty bude dělat právě SOČR.
Skladby z alba Futuretro
Duševní - Píseň, jejíž text je v kontrastu s melancholickou melodií. Tato píseň byla původně určena pro akustickou desku z roku 1998 „Nekonečná stanice“.
Text psaný u stolu je ale jedna věc, provedení pak věc druhá. Akordově to pořád z veselé verze vychází, ale ten pocit už je jiný a to nás na tom baví. Že je možné ty písně pořád posunovat. A hlavně, ve verzi připravované pro spolupráci se SOČRem, s námi bude po letech zpívat Klára Nemravová. Na to se těšíme, to bude hezké.
Toreadorská otázka - Intro začíná citací Bedřicha Smetany. Tam bychom chtěli, aby SOČR tedy opravdu zadul, do toho my nehodláme vůbec vstupovat. Po intru přichází něco jako elektro pasáž. Takže my přijdeme s tím naším pseudotanečním rokenrolem a SOČR do toho hraje takový různý rytmický elementy, nebo jako takový paterny, který se různě opakují a různě vrství na sebe a dělá to takovou hypnotickou až Phill Glasovskou repetici.
No a závěrečná pasáž, kde se cituje Smetana, tam už to půjde celé dohromady. SOČR bude hrát to, co má hrát přesně tak, jak to má hrát, a my jim do toho budeme dávat ty první děla a ty činely…Ten závěr, tam to bude nejvíc patetické!
Jste známí jako kapela, která umí velice dobře pracovat se slovy, musím se tedy zeptat – došla vám někdy slova?
Milan Cais: Mardoša má odpověď na všechno, ten dokáže mluvit třeba hodinu o ničem (smích). Ten se dokáže bavit s jakoukoliv fanynkou, která za ním přijde. On je prostě talent!
Vladimír Bár: Já třeba chci něco říct, ale kolikrát nevím jak! Strašně zapomínám jména, takže začínám větu: „ No ten, jak tam byl s tím…“ a jsem v háji, přichází ta trapná chvilka. A pak přijde Mardoša, naše chodící encyklopedie, a zachrání to.
Milan Cais: Vláďa perfektně mluví, když má třeba šestý pivo.
Vladimír Bár: No jo, ale když mám osmý, tak to už pak zase nemluvím. Takže mám dost krátký interval!
Kde hledáte inspiraci pro další a další alba, která jsou stále jiná, nová?
Milan Cais: Nehledáme, vždycky se vyloupne sama při samotné práci na písničkách. To je jako když člověk vaří. Taky vlastně neví, jak přesně to jídlo bude chutnat, tuší podle ingrediencí, ale ta výsledná chuť je vždycky trochu překvapením.
Skladby z alba Nanoalbum
Probuzení - Finálová písnička Nanoalba, vlastně takový happyend s hořkosladkou příchutí, zazní opět s Klárou Nemravovou.
Skladby z alba Kluci kde jste...?
Pěšáci rokenrolu - Jsou králové rokenrolu, královny rokenrolu…no a pak jsou pěšáci rokenrolu. A udělat Pěšáky rokenrolu v aranži jako mysliveckou dechovku, to je taky dobrý, ne? :-)
Hlídací - Když tahle deska vznikala, někteří z nás už měli děti a byli jsme tím tak trochu pobláznění. Třeba zrovna tahle píseň je o pocitu, kdy rodič má starost o svoji ratolest, která dělá první krůčky, vrávorá, všude jsou ostré hrany, on je balí a dělá dítěti záchranu.
Vladimír Bár: Písničky jsou vlastně směsicí nápadů nás všech. Při vymýšlení každý používá určité zvuky. A najednou se zjistí, že převažují zvuky, které minule byly v pozadí a že to směřuje úplně jinak než předešlé album. Všechno je o drobnostech, z kterých se potom složí finální podoba.
Milan Cais: Pamatuju si, že po sérii alb, která jsme dělali sami ve svém studiu, jsme chtěli trochu jiný zvuk. Třeba Kluci kde ste..? a Nanoalbum vzniklo na Deltě takovým samoprocesem. Dušan Neuwerth všechno nahrával a míchal. U alba Ležatá osmička jsme se vrátili do SONA, do kamenného studia. Navíc Dušan měl zrovna jinou práci, takže desku míchal Milan Cimfe, což byla velká změna, tak možná i proto má komplet jiný zvuk. Chtěli jsme, aby tohle album bylo syrové, ostré a to se nám docela povedlo, celkově hraje i dost nahlas. A/B je proti tomu taková sametová procházka.
Skladby z alba A/B
Kamarádky - Je to vlastně jediná písnička, která zazní snad úplně poprvé živě! V té písničce je spousta ženských hlasů a my ji chceme zvládnout bez hostů, takže jsme museli změnit text a udělat to ve třetí osobě: Jsou kamarádky, kamarádky, to jsou kamarádky, kamarádky…
Sonda - Sonda je verze 3, tedy že Tata/Bojs hraje prim a SOČR doprovází. První část je zaranžovaná pro kontrabasy, závěr je zase monumentální. Tam bude zajímavé skloubení elektronických zvuků, které by Jura Hradil mohl vyloudit ze svých kláves.
Radioamatér - Na desce je to hodně rytmická, popová skladba. Teď jsme ji ale úplně oprostili od takového toho valivého rytmu. Je to postaveno na pianu, do kterého se daleko líp zpívá. Ta písnička má hrozně silnou písničkovou atmosféru. Marek ji navíc rozaranžoval tak, že vokály, které zněly při koncertu se Světluškou, suplují horny a funguje to nádherně. Zvuk horen je nejbližší vokálům, krásně hlaďounce tam do toho vstupují, pomaličku gradují na závěr. Když mi to poprvé Marek pouštěl, běhal mi mráz po zádech. Je to fakt nádhera! Možná se mi do té nádhery ani nebude chtít zpívat, uvidíme.
S ní - Byla nejvíc problematická skrze ten počítač. Tahle písnička je ale založena na hypnotickém loopu, takovým elektronickým beatu, který tam jede a vytvoří temnější atmosféru hned na začátku. Vlastně pořád řešíme, jak to zahrát živě. Možná měkkými tympánovými paličkami na Floor tom nebo virbl. Prostě to bude zase úplně nový rozměr.
Skladba Kamarádky zazní na koncertě se SOČRem úplně poprvé, proč jste ji nikdy nehráli?
Milan Cais: Pro každý turné vybereme konkrétní repertoár, který pak zkoušíme. Po turné, jak to tak bývá, nemám jedinou další zkoušku, takže zajetý repertoár už nedoplňujeme. Začneme zkoušet nové věci, novou sezónu a do dalšího turné automaticky vkládáme věci, které jsou už nazkoušené z minula.
Vladimír Bár: My vlastně obecně moc nezkoušíme, jen když nám teče do bot (smích).
Milan Cais: Naučit se novou písničku, je vždycky běh na delší trať. Jednak se vždycky musíme sejít, musíme se s tím seznámit, nejdřív to vůbec nefunguje, tak to musíme zlomit, aby to fungovalo, pak je první premiéra na koncertě, ta je strašná… No a pak si to tímhle kolečkem musíme projít několikrát, než si to sedne. Já jsem na Kamarádky hodně zvědavý. Tohle je navíc ta verze 1, kdy SOČR hraje všechno a my do toho budeme jen zpívat, což je pro nás teda trošku jednodušší, ale třeba Mardoša tu písničku ještě nikdy nezpíval!
Mardoša: Jenom ve studiu, no. Ono to bude spíš jako taková deklamace. Já nejsem zpěvák, takže jsem z toho dost nervózní. Čeká mě premiéra a rovnou se SOČRem!
Milan Cais: Já tuším, že to nakonec bude největší úspěch. Že až začne Mardoša deklamovat, tak to tam srovná se zemí.
Mardoša: Tak hlavně, aby abonenti nereklamovali deklamaci (smích)!
Některé písně budou vtipnější, některé serióznější, některé dokonce monumentální. Při některých vám samotným běhá mráz po zádech. Jak jste se tedy zvládli vyhnout tomu obávanému patosu?
Milan Cais: Já myslím, že jsme se tomu zas tak úplně nevyhnuli, ale víme o tom a to je důležité! (smích) Bude to celé hra kontrastů. Program bude udělaný tak, že nálady se budou dost střídat: veselá smutnou, energická klidnou. Je tam poměrně dost těch klidných, ale občas to tam zaduje! Jako je tam přece jen osmdesát lidí na podiu, no tak to tam musí být, tomu se prostě nevyhnete. To by pak abonenti mohli mít pocit, že byli ochuzeni (smích).
Vladimír Bár: Jo jo, ten patos…To děláme vlastně kvůli nim (smích).
Hráči v orchestru dostanou notové party, ty se naučí a skladbu zahrají. Jak zkouší Tata/Bojs?
Mardoša: Hodně záleží, jestli je to zkouška „vymýšlecí“, „přejížděcí“ nebo přípravná, to je pokaždé různé. Ale obecně je tady dost hluku.
Milan Cais: My tady nemáme dirigenta, takže tady si každý hraje, co chce. Trochu se bojím, že až to spustíme, bude se to tam všechno mydlit. Máme toho Sibelia, který...
<< odpověď uslyšíte v audiu.
Je něco, co byste si přáli na tomto koncertě zažít?
Milan Cais: My se na SOČRáky fakt těšíme a doufáme, že se nám společně podaří zvednout lidi ze židlí. Jestli budou abonenti trsat, tak to považuju za největší úspěch koncertu!
Mardoša: Aspoň jeden malej abonentíček, co?
Milan Cais: A rozhodně musí tančit i Tomáš (Tomáš Brauner, dirigent večera, pozn. redakce).
Jaká je vaše pozvánka na tento koncert?
