Tomáš Brauner před koncertem s hudbou Martinů

Uzavírá se rok, který jste společně se SOČRem věnoval natáčení kompletních klavírních koncertů Bohuslava Martinů s našimi předními pianisty. To musela být nabídka více než příjemná, viďte?

Ten ojedinělý projekt jsem velice podpořil. Byl jsem rád, že přišel zrovna v době, kdy jsem s Petrem Nouzovským a Plzeňskou filharmonií dotáčel poslední takty Martinů kompletního díla pro violoncello a orchestr. Byl jsem do tvorby Bohuslava Martinů hluboce ponořen… Velkou zajímavostí je, že na každý klavírní koncert byl pozván jiný pianista z řad nejlepších českých interpretů mladé generace. Uslyšíme tak Iva Kahánka, Igora Ardaševa, Adama Skoumala, Martina Kasíka, Václava Máchu, Karla Košárka a v koncertu pro dva klavíry Miroslava Sekyru a Daniela Wiesnera.

Jako student jste se s klavírem jistě intenzivně potkával. Usedal jste k němu rád? A jak je tomu dnes?

Na klavír jsem začal hrát myslím v šesti letech. No, hrát – třískal jsem do kláves a skládal... Občas jsem k nástroji usedal s chutí, jindy spíš s myšlenkami na kluky, kteří venku lítají po hřišti. Dodnes mně připadá neuvěřitelné, že jsem měl v našem panelákovém bytě soukromé hodiny klavíru každý pátek večer. Za ta léta nám nikdo nikdy neřekl ani slovo výčitky. Asi jsem nehrál až tak strašně...

Vážněji jsem se pak klavíru věnoval na Pražské konzervatoři, kdy jsem ho velice potřeboval ke studiu dirigování. Cvičil jsem poměrně často a hodně, pokračoval jsem i na AMU. Dnes jsem za ty hodiny cvičení vděčný. Dokážu si přehrát leccos z partitury nebo korepetovat se zpěvákem v situaci, kdy opravdu žádný klavírista nemůže.

Jak se vyvíjelo vaše vnímání hudby Bohuslava Martinů?

Můj první kontakt s Martinů tvorbou byl velice krásný. Pustil jsem si nahrávku Hobojového koncertu v podání svého tatínka Jiřího Krejčího. Omylem jsem začal druhou, volnou částí. To je jedna z vůbec nejkrásnějších volných vět Bohuslava Martinů. Tento prvotní, okouzlující, silný vjem ve mně narůstal a sílil při dalších setkáních s Martinů hudbou. Zamiloval jsem si ho natolik, že jsem se například ve svých šestnácti rozhodl jet vlakem do Plzně na operu Hry o Marii. Zážitek, na který nelze zapomenout.

Program dnešního večera rámují skladby Dvořáka a Suka, jaký máte vztah k Rapsodii a Pohádce?

Krásné spojení dvou mistrů hudebního světa, učitele a žáka, kteří jsou mi velice blízcí a bez kterých si už ani nedokážu představit svůj profesní život. Jsem rád, že uvedeme Dvořákovu Rapsodii a moll, plnou melodické invence, kterou nepřestávají obdivovat odborníci a laici na celém světě. Třiadvacetiletý Josef Suk, oddaný své nastávající ženě Otylce Dvořákové, vytvořil v Pohádce dílo oplývající vroucí lyrikou a dramatickým napětím. Posluchači Sukovu hudbu nejspíš dobře znají mj. z filmového zpracování režiséra Petra Weigla s Magdalenou Vašáryovou a Janem Třískou.

Co vás se SOČRem čeká v dalším období?

Už v prosinci operní gala večer s Adamem Plachetkou a Kateřinou Kněžíkovou v Kongresovém centru Praha, zahajovací koncert na Hudebním festivalu Doteky hudby – to bude ve Španělském sále se sólisty Jitkou Hosprovou, Michaelou Fukačovou a Václavem Hudečkem, a v příštím roce dva abonentní koncerty v řadě Nové horizonty s velmi zajímavými programy. Těším se také na Smetanovu Vlast na Hudebním festivalu ve Skutči.