V Británii opět chválí Janáčka se SOČRem

Ve svém článku přináší autor Leslie Wright velmi obsáhlé a zasvěcené srovnání různých nahrávek Janáčkových vokálně symfonických skladeb. My z něj vybíráme pasáže, které se týkají především interpretace.

(…) Nicméně si nemyslím, že jakékoliv z těchto rozdílů povyšují jednu verzi Glagolské mše nad druhou. Všechny jsou opodstatněné a mohou jen přispět ke kritickému ocenění mše.

Nic z toho by ovšem nestálo za řeč, kdyby Netopilova nová nahrávka nebyla tak dobrá. I v případě, že by použil jinou partituru, zařadil bych tuto nahrávku po bok těch nejlepších upřednostňovaných verzí. Za prvé má k dispozici úžasně osobitý sbor a orchestr, jež jsou zaznamenány v prostorném, jasném zvuku. Ve srovnání s ostatními nahrávkami, zejména s klasickou Ančerlovou, působí tato poněkud vzdáleně a pro dosažení maximálního účinku vyžaduje zvýšení hlasitosti. Všichni sólisté zde excelují, zejména soprán ve větách Slava a Svet. Tenor, který zde hraje další významnou roli, je obstojný, i když ve srovnání s Ančerlovým Beno Blachutem nebo Svárovského Vladimírem Doležalem zní dosti drsně. Kontraalt a bas jsou více než uspokojivé, i přesto, že ve větě Agneče Božij je bas bouřlivý. Aleš Bárta odvádí v obtížném varhanním partu ohromnou výkon. Jeho sólová věta je zahraná tak jasně a silně, jak jsem již dlouho neslyšel. Jindy vyznívá občasrozostřeně, ale zde tomu tak není. Ona vzrušující závěrečná věta Intrada je zahrána v ideálním tempu, sice ne tak svižném jako ostatní, ale zato s ohromným gustem. Žestě a tympány poté dovádějí dílo k jeho strhujícímu závěru. Styl hry na žestě během celého díla by nakonec mohl určit úplně nový standard pro Glagolskou mši. Ve větě Slava je však jedno místo, které působí nejasně. Jedná se o sólo na tympány ve stopáži 2:22-2:30. Při sestupu v této části zní tympány buď jako by hrály různé noty z ostatních verzí díla, s nimiž jsem obeznámen, nebo jako by přestávaly ladit. O této změně neexistuje žádná zmínka ani v jednom z pojednání o vydání mše ve verzi z roku 1927, které jsem měl tu možnost číst. V každém případě mi tato pasáž nezní dobře. Pokud bylo na vině ladění, měla být věta nahrána znovu. To je jediná výtka, kterou k tomuto novému provedení mám a v žádném případě není katastrofálních rozměrů.

Co činí tento disk ještě atraktivnějším je to, že se na něm nachází i velice zřídka hraná kantáta Věčné evangelium. (…) Slyšel jsem tři nahrávky tohoto díla a tato nová nahrávka jednoznačně překonává obě dřívější. Jednou z nich je Svárovského provedení, jež doplňuje provedení Glagolské mše (vydal původně Ultraphon, nyní Arco Diva); druhou je zpracování Ilana Volkova se Skotským symfonickým orchestrem BBC (vydal Hyperion). Svárovského provedení je osobité a velice dobré, ale Netopilovo je ještě lepší. Volkovův snímek, jehož orchestr i sbor jsou obstojné, sráží dolů zatěžkanost sólistů ve vibratu. Sólisté obstarávající soprán a tenor na Netopilově nahrávce jsou dokonce lepší než jejich protějšky v Glagolské mši na tomtéž CD. K dokonalosti jim chybí pramálo a orchestr i sbor znějí skvěle.

I když spojení těchto sborových děl dodává disku na atraktivitě, je to především nová verze Glagolské mše, která z něj činí absolutní nutnost pro každého, kdo obdivuje Janáčka. Zatoužíte-li po standardní, publikované verzi, můžete vždy sáhnout po Ančerlově provedení vydaném v Supraphonu, které je díky zvuku a orchestrálnímu provedení věrným svědectvím své doby, nebo po novějším provedení Svárovského, které je velmi dobře zpracované i nahrané. Jestliže sháníte standardní verzi v úpravě Jiřího Zahrádky, tak té se nejvíce přibližuje nahrávka Sira Charlese Mackerrase s Českou filharmonií z roku 1984 (vydal Supraphon). Ta navrací čtrnáct taktů vynechaných ke konci věty Svet, ale jinak se řídí standardní partiturou. Jeho provedení úspěšně čelí zkoušce času díky své energičnosti. Co se týče Wingfieldova vydání, sáhl bych po Mackerrasovi, a to buď po jeho opulentní nahrávce s dánským orchestrem a sborem vydané společností Chandos, které se drží Wingfieldovy partitury v sebemenších detailech, nebo po pozdějším DVD s Českou filharmonií, jež je stále mým oblíbeným provedením této verze. Je zajímavé, že Netopil se v rozhovoru vytištěném na bookletu CD ve svém přístupu k Janáčkovi kloní k Mackerrasovi, a to především ve snaze nezmírňovat či neuhlazovat skladatelův hudební jazyk. Jeho interpretace mše i kantáty to jen potvrzují.