Ve zkratce s Vlastimilem Kobrlem

Na koncertu SOČRu 31. března vyslechneme mj. Druhý houslový koncert od Bohuslava Martinů. Proč se s ním koncertní mistr rozhlasových symfoniků Vlastimil Kobrle rozhodl předstoupit před publikum ve Dvořákově síni Rudolfina? A kdy ho nastudoval?

S tímto koncertem jsem se seznámil v době studia na konzervatoři. Můj kamarád a spolužák mi půjčil live nahrávku, tehdy ještě na audiokazetě, kde hrál sólový part jeho strýc Pavel Prantl, shodou okolností můj předchůdce na postu koncertního mistra SOČRu. Třetí věta mě natolik zaujala, že jsem ji tenkrát nastudoval.

Vloni jsem byl osloven vedením SOČRu, abych v rámci abonentní sezony vystoupil se sólovým koncertem. Letošní rok je Rokem české hudby, zároveň si připomínáme 55. výročí úmrtí Bohuslava Martinů, takže dostudovat a interpretovat jeho krásný koncert, k tomu ještě s domovským orchestrem, byla jasná volba.

Jak podle Vás tato hudba „sedí“ SOČRu a dirigentu Zollmanovi?

SOČR je orchestr na vysoké interpretační úrovni. Díla Bohuslava Martinů zařazuje do programu pravidelně a věřím, že si i jeho 2. houslový koncert společně užijeme. Koncerty s panem dirigentem Zollmanem přijímá publikum vždy nadšeně. Tento dojem jsem získal nejen jako interpret na pódiu, ale také jako posluchač v sále.

Prozraďte, co Vás vlastně přivedlo k profesi hudebníka?

Od svých čtyř let jsem zpíval v Ústeckém dětském sboru (kde jsem mimochodem pravidelně přicházel do styku s Martinů tvorbou). Na toto období mám nejkrásnější vzpomínky a považuji za velké štěstí, že jsem byl součástí uvedeného tělesa. Navíc byli moji rodiče sbormistři, takže jsem vyrůstal skutečně v hudebním prostředí. V pěti letech jsem dostal od dědečka housličky a by to právě on, kdo mě na úplném začátku vedl.

Kteří další houslisté a pedagogové vás zásadně ovlivnili?

Na konzervatoři v Teplicích to byla paní Jiřina Dlouhá a na AMU v Praze pan prof. Václav Snítil, skutečně výrazné osobnosti. Musím též vzpomenout na mistrovské kurzy Nathana Milsteina ve Švýcarsku, které vedl skvělý argentinský houslista Alberto Lysy. Za velké štěstí považuji spolupráci s mistrem Josefem Sukem. Pod jeho vedením jsem působil jako koncertní mistr Sukova komorního orchestru, vlastně hned po absolutoriu na HAMU. To byl skutečně muzikant na špičkové úrovni, úžasný virtuos.

Máme dnes dobrou příležitost se vás zeptat, co patří k úkolům člověka, který se honosí titulem „koncertní mistr“. Můžete to čtenářům osvětlit?

Můžu to vzít samozřejmě „po lopatě“ a říct, že je to ten, co naladí orchestr, než vstoupí dirigent na podium. To bych se ale možná většiny zasvěcených čtenářů dotknul… Samozřejmě hovořím o jedné z více povinností. Důležitá je komunikace, jak se členy skupiny prvních houslí, tak s celým orchestrem, a zejména s dirigentem. Někdy to nebývá úplně jednoduché, ale většinou to je radost, a právě ta by se měla přenést na posluchače. Dostaví se, když kolektiv sta muzikantů dýchá jedním dechem, když je dirigent dokáže stmelit a společně odhalují své nejniternější prožitky z hudby.

Jsem šťastný, že dělám to, co mě baví. Pracuji ve výborném kolektivu skvělých muzikantů, je mou milou povinností přednést tu a tam orchestrální sólo. Od sólového vystoupení se dost liší, tam vystupuji sám za sebe, v čele orchestru ovšem hraji za všechny, je to jiná zodpovědnost. Nedílnou součástí práce koncertního mistra či vedoucího skupiny je také příprava orchestrálních partů a práce se skupinou. Když se potom koncert vydaří a diváci jsou nadšeni, když stejné pocity sdílí i orchestr, bývá to neklamné znamení, že se událo něco mimořádného.