Vojtěch Nýdl z Clarinet Factory o dalším koncertu z cyklu „Nové horizonty“

Rozhovor s posledně jmenovaným vám nyní přinášíme:

Program jste pracovně nazvali Glass Story – pocta americkému minimalismu. Dali jste si na něm hodně záležet, šili jste ho „na míru“ dané příležitosti?

Ano, vždycky se snažíme přizpůsobovat program dané příležitosti a prostoru. Záleží nám na tom, aby byl každý náš koncert pro posluchače zážitkem nejen poslechovým, ale i vizuálním. Z tohoto důvodu často spolupracujeme s Jindřichem Traplem, specialistou na videomaping a světla všeho druhu. Se zvukovým mistrem Petrem Kalábem se snažíme o nejlepší možné ozvučení daného prostoru.

To vše také připravujeme na večer se SOČRem v Obecním domě. Podtitulem Glass Story jsme se snažili vyjádřit, že osou celého koncertu budou skladby tří „bardů“ amerického minimalismu, jejichž hudba je nám velice blízká, Philipa Glasse, Johna Adamse a Steva Reicha. Zároveň zazní naše vlastní skladby a písně v aranžích Marka Ivanoviće, některé přímo či nepřímo minimalismem ovlivněné.

Co stálo na počátku připravovaného projektu, tuším správně, že „mostem“ mezi CF a SOČRem jste byl právě vy?

Zřejmě tím narážíte na mé dnes již více než desetileté členství v tomto skvělém orchestru. Mostem jsem byl myslím především komunikačním, zejména v úvodu. Když SOČR spustil koncertní řadu Nové horizonty, oslovilo mě vedení orchestru s nabídkou společného koncertu.

VSTUPENKY: Clarinet Factory

Vzhledem k tomu, že ze Studia 1, kde se SOČRem zkoušíme, jsou to do kanceláře managementu jen čtyři patra výtahem, byl jsem zpočátku velice rychlou „spojkou“. Dramaturgii koncertu jsme pak již vytvářeli všichni čtyři společně, jak u nás bývá zvykem; dalších, především organizačních věcí, se chopili povolanější.

Už více než dvacet let čeříte s Clarinet Factory vody tuzemské hudby, s lehkostí se pohybujete mezi různými žánry, ke spolupráci zvete barvité osobnosti. Na které projekty vy osobně vzpomínáte s největší radostí?

Je toho za ta léta hodně, ale určitě moc rád vzpomínám na koncerty s Bobby McFerrinem nebo loňskou účast na největším světovém veletrhu World Music Expo (WOMEX) v Budapešti. Také na spolupráci s Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou v projektu Eternal Seekers, na všechny ročníky přírodního minifestivalu Ozvěny z kamene, který pořádáme s přáteli v zatopeném lomu, na spoustu vystoupení v zahraničí i pro české posluchače a také na benefiční koncerty, které spoluorganizujeme s nadací Out of Home pro děti z dětských domovů.

Co považujete za milníky na vaší společné cestě?

Je to určitě naše společné studium na Konzervatoři v Pardubicích i na AMU v Praze, kde jsme se naučili hudebnímu a klarinetovému „řemeslu” a pak několikaletá spolupráce se zpěvačkou Janou Koubkovou, která nás coby čerstvé absolventy AMU donutila zahodit noty a začít vytvářet vlastní hudbu. Nastartovala tak naši nesmírně dobrodružnou cestu za vlastním hudebním vyjadřováním a hledáním hudební svobody. Přestali jsme se bát experimentů, nacházeli jsme nové klarinetové barvy, zvuky i vlastní hudební jazyk.

Rok od roku jste „odvázanější“, ve vaší tvorbě se stále více prosazují improvizace, vlastní kompozice. Obměňujete nástroje, zpíváte. K tomu všemu je zapotřebí zvídavost, jistá hravost. Nevysychá jejich studnice, jak to cítíte?

Tvorba je pro nás především zábava a únik z orchestrálního provozu, takže pokud má studnice zrovna pauzu, nic si z toho neděláme. Už nejsme nervózní, když nás v danou chvíli nic nenapadá. Jdeme na pivo, povídáme si a víme, že přijde lepší období. Když pak nastane, je to, jakoby se najednou přehrada naplnila – a protrhla.

Jsme potom schopni napsat ve velice krátkém časovém intervalu několik skladeb i písní, včetně textů, někdy dokonce i celou desku. Například o hudbě k pražské výstavě Amedea Modiglianiho jsme poměrně dlouho diskutovali, seznamovali se s vystavovanými obrazy, Modiglianiho pohnutým životem.

Poté jsme hudbu natočili volnou improvizační formou během dvou nocí strávených ve studiu, v podstatě live. Následně jsme ji vydali na desce Echoes of Colours a dodnes si myslíme, že je to naše možná zatím nejlepší deska. Podobně to bylo například i s naší hudbou ke stálé expozici Muzea Karla Zemana.

Váš hudební vývoj je obdivuhodně dynamický, stále hledáte, tvoříte, experimentujete. Jak moc jste se změnili coby lidé – od těch kluků z pardubické konzervatoře do dnešních tatínků a zralých mužských?

V jádru jsme se myslím příliš nezměnili, jen máme jiné priority než dřív. Jsme uvnitř klidnější a nepotřebujeme nikomu nic dokazovat. Rádi spolu hrajeme a trávíme čas, to je pro nás to nejdůležitější. A když naše hudba někoho osloví, máme z toho vždycky obrovskou radost.