Píseň o zemi, symfonie pro tenor, alt a orchestr

Gustav Mahler
(1860-1911)

O Písni o zemi se soudívá, že jde o Mahlerovo nejosobnější dílo. Zcela zde vymizel „rétor“ Mahler, není tady místo pro vnějšková gesta jeho obrovitých symfonií. Intimnost Písně o zemi vynikne ještě více, pokud ji srovnáme s předchozím skladatelovým dílem, jeho 8. symfonií, zvanou Symfonie tisíců. 

Píseň o zemi vznikala krátce po tragických osobních událostech. Manželům Mahlerovým zemřela malá dcerka, kterou skladatel obzvláště miloval, Mahler byl donucen opustit místo šéfa Dvorní opery ve Vídni, kde ustavičně narážel s uplatňováním svých představ a nároků na vysokou pracovní morálku, a v důsledku toho se u skladatele projevily prvé zdravotní potíže vedoucí k lékařskému příkazu omezit do té doby vražedné pracovní vytížení.  

Základním pocitem Písně o zemi je hluboký smutek a rezignace, občas je tento stav nahlížen s jemnou ironií, některé části pak sní o ztraceném mládí či kráse. Přes autorem uvedený podtitul je dílo v podstatě šestivětým písňovým cyklem pro dva zpěváky a orchestr. Mahler vybral texty ze sbírky poezie „Čínská flétna“ a seřadil je podle svého dramaturgického záměru. Vstupní část střídá pijácká atmosféra se smutným refrénem: „Temný je náš život, jest i smrt“. Následující tři části se vyznačují v hudebním zpracování neobyčejnou jemností a vycizelovaností. Část druhá je smutný pastelový obrázek jedince, toužícího v podzimní přírodě po „slunci lásky“. Třetí část hovoří o mládí. Jde o velice jemný obrázek skupiny přátel, rozpustile debatujících v pavilonku. Zdůrazňovaný zrcadlový odraz tohoto výjevu ve vodě má však hlubší význam – nenechme se mýlit rozpustilostí té mládeže, na dně je smutek. Podobné vyznění má čtvrtá část: skupina dívek, trhajících květiny, spatří pár chlapců na bujných koních, ta nejkrásnější za nimi toužebně hledí, ovšem nesmí nás zmást její hrdý postoj. Její oči prozrazují smutek srdce. Hrdina páté věty prchá od „žalů světa“ k vínu. Mahler roztomile naznačuje hrdinovo „plavající“ vědomí překvapivými modulacemi do nečekaných tónin. Očekávané zakončení hudební fráze často „zabočí“ někam jinam. Prvých pět vět tvoří do jisté míry úvod k centrální závěrečné části Rozloučení. Hrdina se loučí s přítelem, odchází do samoty, do hor, protože tento svět mu nedopřál štěstí. Uprostřed věty zní až drásavě působící čistě instrumentální smuteční pochod. Celé dílo však končí smírných gestem: „Ale země, ta bude kvést věčně“. Do ztracena opakované slovo „věčně“ za doprovodu otevřené, neukončené harmonie uzavírá Píseň o zemi s pocitem odplouvání někam do nekonečna.