Antonín Dvořák (1841-1904)  rubrika: Skladby

Vodník, Polednice, symfonické básně podle Karla Jaromíra Erbena, op. 107 a 108

V polovině 90. let 19. století dospěl Antonín Dvořák ke svým tvůrčím vrcholům. V květnu 1893 dokončil Symfonii e moll "Z Nového světa", v březnu 1894 vytvořil Suitu A dur pro klavír a Biblické písně, a v květnu se na lodi Aller vrátil do vlasti. V Praze ho 30. května přivítali reprezentanti tehdejší české kultury i nadšené zástupy příznivců. Ačkoliv se v té době dočkal i smutných událostí (v dubnu 1897 se zúčastnil pohřbu Johannese Brahmse, v září odešel na věčnost Dvořákův věrný stoupenec a přítel Karel Bendl, v roce 1900 zemřel Zdeněk Fibich, o rok později Julius Zeyer a Dvořákův nakladatel a významný příznivec Fritz Simrock), přece to pro Dvořáka byla doba zásadních úspěchů a velké tvořivé aktivity. Učil na pražské konzervatoři, a po odchodu ředitele Antonína Benewitze převzal jeho funkci; v listopadu 1898 mu bylo uděleno státní vyznamenání Literis et artibus, jež bylo přiznáváno těm, kdo se zasloužili o vědu a umění; v roce 1901 zasedl Dvořák (společně s Jaroslavem Vrchlickým) v panské sněmovně vídeňského parlamentu, jejímž byl jmenován - byť se pak zúčastnil právě jen toho jednoho jediného zasedání - doživotním členem.

Ale víc než světská "politická" sláva zajímala Dvořáka tvorba dalších skladeb. Po dokončení Biblických písní důkladně zrevidoval svou operu Dimitrij: přepracoval zpěvní i orchestrální složku díla, snížil rozsah árií a vylepšil techniku deklamace. V srpnu 1894 napsal první z osmi klavírních miniatur, později označených jako Humoresky, a přidal ještě dvě klavírní maličkosti, Ukolébavku a Allegro scherzando (Berceuse a Capriccio). Před Vánoci 1894 začal psát Koncert h moll pro violoncello, pracoval na smyčcovém kvartetu G dur, skicoval Kvartet As dur. 4. ledna 1896 se konal památný koncert České filharmonie, který Dvořák řídil a na němž provedl vlastní díla (Biblické písně, třetí Slovanskou rapsodii As dur, předehru Othello a Symfonii e moll "Z Nového světa"); právě tento koncert je pokládán za událost, jíž začínají dějiny České filharmonie... 

A pak přikročil k práci na velkoryse koncipovaném díle, které v dějinách české hudební kultury nemá obdoby. Textů básníka Karla Jaromíra Erbena sice Dvořák použil už k baladě Sirotek (1871) a v kantátě Svatební košile (1884), ale tentokrát šlo o něco zcela odlišného: Erbenovy balady ze sbírky Kytice mu měly posloužit jako náměty, jako podklad k vytvoření orchestrálních skladeb bez užití textu. 

Dané představě dokonale odpovídala forma symfonické básně a prvním dílem tohoto typu se stal VODNÍK. Na předběžné skice pracoval Dvořák v krátkém časovém údobí mezi 6. až 10. lednem, partitura pak vznikla mezi 24. lednem a 11. únorem 1896. Erbenova balada má chmurný, ponurý ráz: pohádková bytost hledá pro sebe obyčejné (nikoli pohádkové) lidské štěstí. To nalézt nemůže; pokouší se tedy zmocnit se lidské oběti. Začíná písňovým popěvkem v tónině h moll, v němž Dvořák sice text k vylíčení atmosféry nepotřebuje, přece se však opírá v deklamační a rytmické podobě použitého melodického motivu o rytmus Erbenových veršů: "Sviť, sviť, sviť, sviť měsíčku sviť!" Vodník je tu - až k onomu radostnému výkřiku "...zejtra moje svatba bude!" - vylíčen jako temná, zlá, ale zároveň i humorně groteskní postava. Dívka, kterou si vyvolil za oběť a z níž učiní svou ženu, je v tónině H dur charakterizována něžnou, zpěvnou melodií v terciích a sextách hebce znějících klarinetů, jimiž Dvořák podává stylizovaný obraz dívky na cestě k jezeru. Před tou ji ale varuje výstražný motiv: matka, která zahlédla ve snu zlé znamení, chce dceru uchránit před hrozícím neštěstím. Vodník však vybranou oběť dopadne a odvádí si ji do "nehostinných, truchlivých" vodních krajů. Ve vodní říši tragický osud vrcholí: vodník, který dovolí své ženě, aby navštívila matku, trestá manželčinu neposlušnost postihem nejtvrdším: zazní tři údery, vodník pohodí tělíčko mrtvého děťátka na práh a vrací se zpět do vodní hlubiny... 

Několik dnů poté, co dokončil práci na skice první z "erbenovských" symfonických básní, pustil se do koncipování druhé skladby tohoto typu. Skica další básně vznikla ve třech dnech mezi 11. a 13. lednem 1896; partituru vypracoval Dvořák mezi 14. a 27. únorem 1896. Balada POLEDNICE se ovšem od básně Vodník lišila v jednom důležitém ohledu: v ní totiž nenajdeme kontinuální dějový sled - všechno se odehraje v minimalizované zkratce. Skladatel ale pro dílo, probíhající v čase, dějovou linii nutně potřeboval. Proto je jeho hudební podání dalšího tragického příběhu zahájeno vylíčením klidné pohody ve spokojeném domově. Poklidné první téma v tónině C dur je žánrovým obrázkem, představujícím idylickou scénu s hrajícím si dítětem. Ta ale brzy přechází do neklidných rytmických figur; hudba znázorňuje plačící dítě. Matka dítěti domlouvá, domluvy přecházejí v pohrůžky. Do zlobné hysterie vstupuje hrozivý, melodicky pokřivený pětitónový motiv Polednice, jejímž pozváním se matka snaží dítě vystrašit a přimět k poslušnosti. Dvořák pak tyto motivy střídá v pestrém sledu až k děsivě znějící recitativní frázi "Pojď si proň, ty polednice!" 

Polednici pak Dvořák charakterizuje - řečeno slovy Leoše Janáčka - "belhavými harmonickými kroky". V Andante sostenuto zaznívají v chvějivém tremolu temné akordy a nad nimi hrozivé kroky bájné bytosti. Objevuje se tu zajímavý kontrast: po stylizovaném kohoutově "kikiriki", jež zaznívá ve flétnové a hobojové barvě, vzniká velké zvukové napětí mezi hravou vstupní epizodou a hrozbami matky, jež jsou nakonec naplněny. Po divokém reji, prokazujícím, že člověk je bezmocný vůči démonickým nadpřirozeným silám, ohlásí dvanáct úderů letní poledne. K obědu přichází nic netušící, dokonce radostné setkání se ženou a dítětem očekávající otec rodiny - a setkává se s krutou realitou. Z matčina motivu vzejde bolestný instrumentální dvojzpěv - poznání obou rodičů, že jejich dítě je ztraceno. Skladbu uzavírá nová připomínka mohutně znějícího motivu Polednice. 

Obě dnes hrané symfonické básně byly poprvé provedeny společně s třetím Dvořákovým dílem této formy - s básní Zlatý kolovrat - na koncertě pražské konzervatoře, který 3. června roku 1896 dirigoval dlouholetý ředitel ústavu, houslista a pedagog Antonín Benewitz. Skladatel sám napsal v dopise dirigentovi Hansi Richterovi o těchto třech programních kompozicích: "Skladby ty jsou drženy v tónu spíše lidovém, mnohde vystupuje silně živel dramatický. Jsou to balady a v každé skladbě jsou tři až čtyři osoby, jež jsem se vynasnažil charakterizovat." 

Dodejme, že "erbenovský" cyklus obsáhl ještě symfonické básně Zlatý kolovrat a Holoubek. Všechna jmenovaná díla se zrodila v průběhu necelých jedenácti měsíců roku 1896, což jistě přesvědčivě prokazuje, že skladatel byl básnickými skladbami mimořádně zaujat; na druhé straně svědčí tento časový údaj i o jeho nevšední píli. 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas