Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24

Josef Suk zdědil hudební nadání po svém otci, jenž působil jako řídící učitel a regenschori ve středočeských Křečovicích. Už jako jedenáctiletého přijala Josefa v roce 1885 mezi své posluchače Pražská konzervatoř. Studoval tam hru na housle u Antonína Benewitze a skladbu nejprve u Karla Steckera a od roku 1891 u Antonína Dvořáka. S Dvořákem Suka sblížila nejen hudba, ale i rodinná pouta (oženil se s jeho dcerou Otylkou). Dvakrát za sebou v krátkém čase ovšem Suka postihl dramatický osud: nejprve odchodem Dvořákovým (1904), a o rok později ztrátou milované ženy. Světlé tóny a milostnou lyriku v jeho tvorbě zákonitě vystřídaly tóny chmurné tragiky (symfonie Asrael,1906). Suka přitom od obou milovaných bytostí už za jejich života vzdalovaly povinnosti, jichž se ujal v roce 1892, kdy společně s přáteli z konzervatoře (houslistou Hoffmannem, violistou Nedbalem a violoncellistou Bergerem) založil smyčcové kvarteto. S ním pak až do roku 1933 absolvoval četné koncerty doma i za hranicemi.

Sukův skladatelský naturel se v celém jeho skladatelském odkazu projevoval vřelým lyrismem. Ovlivnil ho nejen učitel Antonín Dvořák, ale také Johannes Brahms a později Richard Strauss i impresionisté. 

Formou fantazie se Suk zabýval už v roce 1888, kdy vznikla Fantazie d moll pro smyčcový orchestr. Fantazie g moll pro housle a orchestr (1902-03) je ovšem z jiného rodu. Autor volil formu, která mu dovolila uvolnění tvůrčího rozletu, a v tomto smyslu musíme Fantazii g moll chápat jako svého druhu koncert pro housle a orchestr - náročné, virtuózně koncipované sólo je provázeno v symfonicky pojatém orchestrálním partu. Skladba je jednovětá, ale při poslechu v ní bezpečně rozlišíme tři základní oddíly: tempovým označením Allegro impetuoso je označen první díl, líbezné je Andante con moto druhého oddílu, a v Allegru con spirito, vystřídaném scherzovou partií s lyrickým středem, pak skladba v mohutné gradaci vrcholí. 

K Fantazii g moll přiřadil svého času houslista Ivan Štraus mimohudební verbální výklad, který i v detailech odpovídal vyznění hudby. Dílo je ovšem natolik hudebně svébytné a obsahově jednoznačné, že na posluchače zapůsobí i bez programové explikace. Ostatně to potvrzuje skutečnost, že už od premiéry, která se v Praze uskutečnila 9. ledna 1904 (sólový part přednesl primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann, dirigoval Oskar Nedbal) a přinesla skladateli i interpretům jedinečný úspěch, se Fantazie stala repertoárovou skladbou českých houslistů a že ji často hráli i umělci světové proslulosti.