Symfonie č. 7 E dur

Rakouský skladatel a varhaník Anton Bruckner byl vrstevníkem našeho Bedřicha Smetany. Kromě roku narození je spojovala romantická hudební orientace a také úzký vztah k dílu Richarda Wagnera. Vnitřní obsah tohoto vztahu se ovšem diametrálně lišil: zatímco Smetanovi byl Wagner vzorem v ideovém smyslu jako tvůrce hudebního dramatu a národní hudby, Bruckner respektoval především ryze hudební stránku Wagnerova příkladu, tedy rozlehlost formy a melodiky, harmonickou expresivitu, využívající chromatických postupů, i barvitou zvukovost.

Anton Bruckner, který strávil celých dvaasedmdesát let svého života o samotě, neženat a oddán zcela jen svému umění, pocházel z rodiny učitele v Ansfeldenu; jako malý chlapec byl vokalistou v klášteře sv. Floriána, kde se stal později varhaníkem. Stejný post zastával od roku 1856 v dómě v Lipsku. S prosazením své tvorby to ovšem neměl nijak snadné. Bruckner byl prostý, ale selsky tvrdohlavý člověk, který dovedl s až mučednickou trpělivostí snášet neobyčejně ostré útoky, směřující proti jeho "wagnerianismu". Navzdory jedovatým kritikám však na svých názorech nikdy nic nezměnil. 

Pocit velké umělecké odpovědnosti pak vedl k tomu, že Bruckner se do své první symfonie pustil až poté, co dovršil čtyřicátý rok. Všechny jeho symfonie jsou rozlehlé, časově dlouhé kompozice, naplněné mohutným patosem i vřelou citovostí. I když Brucknerovu odbornou zdatnost nikdo nezpochybňoval (od roku 1868 vyučoval na konzervatoři ve Vídni hru na varhany a kontrapunkt), jeho symfonie nebyly přijímány s porozuměním: skutečného uznání se dočkal až v polovině 80. let, dvacet let po vzniku první symfonie... 

Až do poslední dekády 20. století se Brucknerovy symfonie v repertoáru symfonických těles objevovaly jen zřídka: hrála se převážně jen čtvrtá a sedmá (celkem jich Bruckner vytvořil devět, poslední zůstala nedokončena). Sedmá symfonie, komponovaná pod bezprostředním vlivem osobního střetnutí s Richardem Wagnerem, je ze všech devíti citově nejnaléhavější a zvukově nejúčinnější (Bruckner tu použil čtyři tzv. wagnerovské tuby). Osmdesát minut trvající dílo vyvolává silný zážitek jak rozsáhlým tématem první ze čtyř vět, tak v oněch tubách znějících Adagiem druhé věty a rytmicky úsečným Scherzem věty třetí. Finále pak představuje heroické vyvrcholení. Brucknerův žák Artur Nikisch premiéroval symfonii 30. prosince 1884 v Lipsku v cyklu orchestru Gewandhausu a dosáhl takového úspěchu, že do té doby nedoceňovaný Bruckner byl rázem označen za největšího symfonika své doby.