Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102

Johannes Brahms
(1833-1897)

Johannes Brahms byl velkým příznivcem a přítelem Antonína Dvořáka. Svému mladšímu kolegovi dopomohl ke skladatelské „cestě do světa“, nezištně mu nabízel pomoc všeho druhu. I když jsou oba skladatelé typy absolutních hudebníků, jejich tvorba je značně odlišná. Proti živelnému Dvořákovi se srdcem na dlani je rodák z Hamburku Brahms seversky zadumaný, protestantsky umírněný, cudný, místy až puritánský. Zračí se to především ve zvukové podobě hudby obou mistrů, ale také v typu melodiky či způsobu rozvíjení motivů. 

Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr je poslední Brahmsovou symfonickou kompozicí vzniklou v době, kdy byl ve svých čtyřiapadesáti letech evropskou skladatelskou veličinou a mohl tak říkajíc komponovat, co sám uznal za vhodné. Dvojkoncert vznikl čistě z vnitřní potřeby a byl dílem, které smířilo dva dávné přátele na dlouhý čas rozkmotřené: Johannesa Brahmse a houslistu Josepha Joachima. 

Tak, jako při vytváření Houslového koncertu, i tentokrát konzultoval skladatel s houslistou podobu sólového partu. Zachovaná bohatá korespondence svědčí o složitém procesu vzniku díla. Zajímavé je, že na rozdíl od Houslového koncertu tentokrát vyžadoval sólista těžší part. Opus tak klade na oba interprety nesmírně vysoké nároky po stránce technické i výrazové. 

Dvojkoncert má obvyklou třívětou stavbu s pomalou větou uprostřed. Na Brahmse má dílo nezvykle otevřený citový charakter zračící se v širokých melodických proudech jednotlivých hlasů. Jestliže se někdy vyskytne hlas, že Brahms nebyl melodik, stačí si poslechnout nádherné, vznosné téma 2. věty, a svůj názor rozhodně opravíme. 

Po vytvoření Dvojkoncertu se již Brahms k symfonické tvorbě nevrátil. Začal sice skicovat 5. symfonii, ale z náčrtků nakonec vznikl smyčcový kvintet. A tak se Dvojkoncert stal Brahmsovým rozloučením se světem orchestru, kterému věnoval několik zcela osobitých a pro repertoár symfonických těles zásadních děl.