Harold v Itálii, symfonie se sólovou violou

„…je stvůra bez jediné jiskřičky nadání (…), mám někdy chuť ho zakousnout“. Těmito slovy popsal Felix Mendelssohn-Bartholdy v dopise matce Hectora Berlioze. Oba se potkali v Římě, kde Berlioz pobýval díky stipendiu ze soutěže nazývané Římská cena. Rozdílná osobní zázemí umělců (Berlioz se k hudbě probojovával přes odpor rodiny) i odlišná tvůrčí směřování vedly k tomu, že jejich setkání provázely ostré polemiky (jak ostatně víme i ze skvělých Berliozových pamětí). Komplikovaný vztah však Berlioz ocenil slovy: „Poněvadž měl skvělou povahu a byl jemný a roztomilý, snášel snadno odlišné názory (…), jen má stále trochu příliš rád mrtvé.“ Italský pobyt zanechal stopy v díle obou skladatelů. U Mendelssohna to byla Italská symfonie, u Berlioze Harold v Itálii. Není bez zajímavosti, že v obou dílech je pochod poutníků.

Na rozdíl od klasického romantika Mendelssohna byl novoromantik Berlioz tím, kdo neváhal spojovat hudební vyjádření s nejpodrobnějšími mimohudebními situacemi. Jeho Fantastická symfonie, vzniklá nedlouho před Haroldem, zhudebňuje konkrétní příběh s řadou podrobností. Berlioz převáděl do hudebního hávu také mnohé literární předlohy, např. Shakespearovy hry Romeo a Julie, Král Lear nebo Goethova Fausta. Jedním z děl tohoto typu je Harold v Itálii. Vznikl na objednávku Niccoly Paganiniho, který si přál koncert pro violu. Berlioz ovšem v žádném případě nechtěl napsat z jeho pohledu tuctový koncert (třeba takový, jako je Mendelssohnův houslový). Nechal se inspirovat nedávno zveřejněnou poémou lorda Byrona a vytvořil programní symfonii, kde je violový hlas personifikací hlavního hrdiny, nemá však koncertantní podobu. Když Paganini viděl to množství pomlk, v nichž by na pódiu pouze stál a naslouchal společně s publikem virtuózní hře orchestru, skladbu neprovedl. Po premiéře ale své negativní stanovisko odvolal. Údajně poklekl před Berliozem a řekl: „Beethoven je mrtev, Berlioz je jeho dědicem.“ Kromě tohoto gesta poukázal Berliozovi značnou finanční částku, která skladateli umožnila osvobodit se na rok od všech pracovních závazků, díky čemuž zkomponoval jedno ze svých největších děl: celovečerní dramatickou symfonii Romeo a Julie. 

Berliozova kompozice nás jen vzdáleně informuje o obsahu Byronovy poémy. Harold je typický romantický rozervanec hledající ve světě svobodu. Postupně navštíví téměř všechny evropské země a nakonec zůstane dobrovolně na pustém ostrově. Nic z toho, co nám Berlioz evokuje názvy jednotlivých vět, v Byronovi nenajdeme. Jde tedy o samostatnou Berliozovu personifikaci s Byronovým hrdinou v nových příbězích, včetně závěrečného Haroldova zavraždění loupežníky. Sólová viola stojí zejména ve 2., 3. a 4. větě v opozici vůči orchestru, a tím naznačuje, jak se Harold vymezuje vůči okolí.
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas