Hudební formy

Symfonie - Foto:  www.south-tirol.com

SymfonieFoto:  www.south-tirol.com

Ovládáte terminologii hudebních forem?

A cappella (čti: a kapela)- skladba pro zpěv (zpravidla sborový) bez účasti hudebních nástrojů. Termín se užívá i v názvu skladeb s takovýmto obsazením. 

Árie – skladba větších rozměrů pro sólový zpěv za spoluúčasti hudebních nástrojů. Existují árie jako samostatná kompozice, nejčastěji jsou ale součástí operních nebo kantátových děl. V operní árii většinou předváděná figura vyjevuje své pocity, úmysly, apod. Přeneseně se árie psaly i pro hudební instrumenty – árie v tom případě měla klidnou, souvislou melodickou linku, jako by jí byl napodobován lidský zpěv. 

Coda (čti: koda) – doslova dohra. Označuje se tak většinou závěrečný oddíl jednotlivé hudební věty (může se jednat i o závěr celé věty, ale i jednotlivého oddílu věty – takzvaná vnitřní coda), který nemá již charakter plného sdělení, ale spíše je jakýmsi dovětkem. Někdy bývají do cod umístěny hudební pointy vět. 

Čtěte také: Slovník aneb Do you speak SOČR?

Etuda – kompozice vytvořená za účelem procvičování nějakého hráčova technického problému. Etudy mají většinou menší myšlenkovou úroveň a není jejich účelem provozovat je veřejně. Existují však výjimky, takzvané koncertní etudy – zde jde o myšlenkově závažné dílo, které vykazuje také znaky etudy (je tedy vždy hráčsky velmi obtížná). Skladbě určené pro procvičování pěveckého umění se neříká etuda, ale solfeggio (čti: solfedžo). Solfeggia nemají melodickou linku podložnou slovy, ale zpívají se jen na nějakou samohlásku (nejčastěji -a-, nebo solmizačními slabikami). 

Finále – poslední věta několikavěté skladby. Ve scénických dílech (opera, opereta, muzikál, balet) závěrečná scéna. Pro skutečnost, že bývají při této scéně na jevišti všechny postavy díla, se někdy říká „velké finále“. 

Fuga – forma evropské hudby vyžadující kooperaci nejméně dvou, nejčastěji však tří, čtyř i pěti samostatných hlasů. Podle určitých pravidel jednotlivé hlasy postupně uvádějí takzvané fugové téma, po té je téma uváděno v různých hlasech a v různých tóninách. V závěru se fuga vrátí do původní tóniny, v které začínala. Vytvoření fugy se považuje za jeden z vrcholů skladatelského umění. 

Chorál – termín má poměrně široký význam. Původně se jednalo o jednohlasý zpěv duchovního obsahu. Přeneseně se pak termín používal pro důstojný, vážný zpěv. Výrazová charakteristika pro chorál platí dodnes, od barokní doby se však uplatňuje vícehlasý chorál, podmínkou není již ani duchovní obsah ani nutnost účasti vokální složky (existují instrumentální chorály). Historicky známe ambroziánský chorál (soubor církevních zpěvů ustanovený kolem roku 400 milánským biskupem sv. Ambrožem), gregoriánský chorál (soubor církevních zpěvů ustanovený kolem roku 600 papežem Řehořem Velikým), luteránský chorál protestantské církve (cca po roce 1500), ad. 

Imitace – obecně termín znamená napodobení. V hudbě se tímto termínem označuje postup, kdy druhý hlas opakuje se zpožděním melodický útvar uvedený prvním hlasem, přičemž prvý hlas pokračuje ve svém postupu takzvaným protihlasem. 

Invence – termín znamená v obecném smyslu nápad. 1. Užívá se pro charakteristiku skladatelské činnosti – označíme-li skladatele, že má invenci, míníme tím, že ve své mysli nalezl pro své dílo zajímavé, originální nápady, které posluchačsky zaujmou. 2. Invence je též drobná skladba postavená většinou na jednom centrálním nápadu. 3. Invencí se také dříve nazývaly předmětné vsuvky vkládané do těla nástroje za účelem jeho přeladění. 

Kadence – 1. Místo v kompozici typu koncert pro nástroj a orchestr, kde v podobě určité vložky hraje sólista sám. Většinou se do kadence umísťují technicky velmi obtížné pasáže, sólista zde ukazuje vrcholy svého umění. V době klasicismu bývalo zvykem umísťovat tyto kadence těsně před závěr prvé věty díla, někdy i do dalších vět. Hráči nezřídka tyto kadence improvizovali. Později se kadence do díla nekomponovaly, protože byly považovány často za neorganickou a významově povrchní součást díla. Pokud skladatel od dob romantismu a později kadenci použil, přesně jí vykomponoval a vybavil jí plnohodnotným uměleckým vyjádřením. 2. Z hlediska harmonie považujeme za kadenci několik po sobě následujících akordů, kdy prvý a poslední leží na takzvané tónice (na 1., základním stupni tóniny). Nejzákladnější harmonická kadence je postup 1., 4., 5. a 1. stupeň, takzvané rozšířené kadence obsahují i další stupně. 

Kantáta – v nejobecnějším smyslu skladba pro zpěv, která je bohatěji rozvedena než píseň. Kantáty existují nejrozdílnějšího typu (sólové, se sborem, komorní, duchovní, světské). Rozlehlejší kantáty bývají dělené na více částí. Instrumentální složku obstarává buď několik nástrojů (existují i kantáty jen se spoluprací klávesového nástroje), nebo orchestr. 

Komorní hudba – termín pro kompozice, které mají menší obsazení (zpravidla nejvíce do devíti nástrojů) a byly původně určené pro provozování v menších sálech. Komorní hudba má své ustálené sestavy (klavírní trio, smyčcové kvarteto, dechové kvinteto, nonet, apod.) 

Koncert – termín je v hudbě používán ve více významech: 1. Akce, na které hudebníci provozují hudbu. Koncerty jsou veřejné, případně soukromé, mohou být orchestrální, komorní, sólistické, apod. 2. Typ kompozice napsaný pro jednoho sólistu (případně více – pak jde o dvojkoncert, nebo trojkoncert – větší počet se již neužívá) se spoluúčastí doprovázejícího orchestru. 

Melodie – řada postupně uvedených tónů seřazených tak, aby dávaly posluchači smysl. Často se v průběhu vývoje hudby dělo, že autor přišel s nezvyklou kombinací tónů, které posluchači nejprve nepovažovali za melodii, časem se však tyto nezvyklé postupy vžily a staly obecně přijímané. Dnes se v odborných kruzích občas diskutuje o tom, zda tento mnohokrát opakovaný proces má, nebo nemá své hranice. 

Passacaglia (čti: pasakalja) – hudební forma, která probíhá tak, že se jedna hudební fráze neustále opakuje - činí tak jakousi kostru v pozadí a kolem ní se oplétají další hlasy tvořící vlastní sdělení pro posluchače. Passacagliová témata bývají v drtivém počtu případů v basovém hlase a tvoří je nejčastěji delší notové hodnoty. Příbuzné termíny pro tentýž způsob výstavby hudebního díla jsou: Ciaccona (čti: čakóna) a Ground (graund). Malé passacaglii zkomponované jen pro kratší plochu skladby a s kratším tématem se říká ostinato. Jako passacaglií dnes také označujeme ten typ stavby hudební plochy, kdy passacagliové téma je samo nositelem hlavního myšlenkového dění, a kdy ostatní hlasy tvoří k ní jen doprovod (slavný příklad: Bolero M. Ravela).
Recitativ (čti: rečitatýv) – 1. typ melodie a rytmu, který se blíží lidské mluvě. Melodické výkyvy jsou proto velmi malé, rytmus volný. Užívá se hlavně ve vokální hudbě, zejména tam, kde chce skladatel, aby bylo zhudebňované slovo dominantní. Přeneseně se tento typ melodiky a rytmiky užívá občas i v instrumentální hudbě. 2. V operních dílech, kde se střídaly plochy s důrazem na slovo s plochami, kde byla dominantní melodické linie zpěvu (především v době baroka a klasicismu), se termínem recitativ označovaly plochy s dominací slova. Recitativní plochy měly své zavedené obraty a byly považovány za nejméně cenné v celku díla. 

Předehra (Ouvertura, ve starší době v Itálii: Sinfonia) – původně oddělená skladba uvádějící další průběh díla u scénických děl (opera, balet), nebo velká vokálně symfonická díla (kantáty, oratoria). Někdy též samostatná skladba uvádějící slavnostním vstupem nějakou společenskou událost. Předehra měla navodit divákům atmosféru budoucí kompozice, případně veřejné akce. U scénických děl se tak dělo někdy ve velmi obecném duchu, protože předehra sloužila také k soustředění diváků, byla časem, kdy mohli ještě zaujmout místa opozdilci a všeobecně byla chápána jako neplnohodnotná součást celku představení, protože ještě nezačala jevištní akce. Později však skladatelé vkládali do divadelních předeher mnohé z následujícího díla, jak v citátech některých ploch hudby, tak z průběhu budoucího děje. Někdy vlastně čistě hudebními prostředky prozrazovala předehra děj dramatického díla včetně jeho vyústění (Beethoven, C. M. von Weber, romantikové). Protože mnohé z těchto předeher byly hudebně velmi hodnotné, hrávaly se i odděleně od opery, baletu na koncertních akcích. Odtud byl již jen krůček ke kompozici samostatných koncertních předeher s určitým mimohudebním námětem a nepatřících nějaké opeře, baletu, či akci. Příklady předeher: W. A. Mozart: Figarova svatba – uvádí náladu budoucí opery bez použití citátů z budoucí opery, L. v. Beethoven: Předehry k opeře Fidelio (obsahují citáty z opery), A. Dvořák: V přírodě, Karneval, Othello: samostatné koncertní předehry s mimohudebními náměty. 

Rondo – jedna z forem hudby. Centrální hudební plocha je střídána kontrastními plochami. Tyto kontrastní plochy musí být nejméně dvě, centrální plocha se opakuje nejméně třikrát. V klasicismu bývaly rondem finální věty sonát a symfonií, přičemž centrální plochy užívaly určitý charakter melodiky. 

Scherzo (čti: skerco) – v italštině znamená toto slovo „žert“. Původně se označovaly tímto termínem věty vzniklé na základě zrychlení hudby k tanci menuet (zrychlení menuetu bylo žertem). Později se termín od této vazby odpoutal a rozuměla se jím věta rychlého, dovádivého, hravého, také fantazijního a někdy i démonického charakteru. Občas se termínem scherzo označují v cyklické skladbě věty stojící na místě původního scherza, ale mající taneční charakter – zejména, jde-li o stylizaci rychlého tance (např. Furianty užívané na tomto místě A. Dvořákem).  

Suita (též: svita) – cyklická instrumentální skladba. Skladatelé odedávna sdružovali kompozice na souhrnu několika oddělených částí. Tak také vznikaly souhrny tanečních vět. V baroku to byla takzvaná „Barokni suita“ obsahující tehdejší tance: Allemande, Courante, Sarabanda, Menuet, Giga a mnohé další. Od dob romantismu vznikaly suity jiného typu. Jednalo se o souhrn několika vět, přičemž jejich části neměly takovou závažnost vyjádření a také soudržnost (jednotlivé věty lze snáze provozovat samostatně), než u závažnějšího a soudržnějšího cyklu symfonického, nebo sonátového (např,? Slovácká, nebo Jihočeská suita V. Nováka). Oblíbené byly suity sestavené z hudby provázející původně divadelní představení (např.: Suita z hudby ke hře J. Zeyera Radúz a Mahulena J. Suka, Suity z baletní hudby baletu S. Prokofjeva Romeo a Julie).) 

Symfonická báseň – zpravidla jednovětá skladba snažící se vylíčit nějaký mimohudební námět. Náměty mohou být nejrůznějšího druhu: inspirace přírodou (např.: B. Smetana: Vltava), literární předloha (např.: A. Dvořák: Vodník), inspirace výtvarným dílem (např.: M. Reger: Čtyři obrazy podle Böcklina), vlastní skladatelova fantazie (např.: A. Dvořák: Píseň bohatýrská), apod. Zakladatelem žánru symfonické básně je Ferenc Liszt, v době romantismu se hojně komponovaly, v 20. století zájem skladatelů o tento druh vyjádření ochladl (ale nezmizel zcela). 

Symfonie – hudební forma, jejíž tvar vznikl v raném klasicismu. Nakonec se forma ustálila ve tvaru 1. část (věta) rychlá, 2. pomalá, 3. taneční (nejdříve menuet, později zrychlený menuet nazývaný scherzo, ale i další taneční typy: valčík, polka, furiant, apod.). Protože tato věta byla chápána jako oddychová proti okolním, umísťovali sem skladatelé také takzvaná intermezza méně závažného obsahu. 4. finální věta byla opět rychlá. Z tohoto schématu existuje množství výjimek (například vynechaná taneční věta, přeházené pořadí vět, přidané další věty, naopak celá skladba se odehraje v jedné větě, apod.). Je-li tento systém částí užit pro jeden, nebo dva nástroje, říká se mu Sonáta, od tří nástrojů výše italskou číslovkou počtu zúčastněných nástrojů (trio, kvartet, kvintet, atd.). 

Variace – ustálená hudební forma, kdy takzvané téma (určitý model v drtivé většině případů melodického typu) je obměňováno. Variace se sdružují u větších kompozic tohoto typu do gradačních vln, kdy každá následující variace původní téma více a více komplikuje. Těchto vln může být i několik. Variace se komponovaly jako samostatné skladby, anebo byla některá z vět cyklické skladby formována jako variace. 

Nové články v rubrice

Video

TATA / BOJS a SOČR Live

Když loni oznámili TATA / BOJS společný koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou...

My jsme SOČR - Foto: Vladimír Staněk
 

Sledujte nás

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace