Na koncertě

Koncert laureátů v Rudolfinu - Foto: Pavel Horník

Koncert laureátů v RudolfinuFoto: Pavel Horník

S jakými pojmy se můžete setkat na hudebním koncertě?

Frak – typ pánského společenského oděvu. U uměleckých produkcí v takzvané vážné hudbě je zvyklostí, že jí hudebníci produkují ve fraku, zejména jde-li o večerní, nebo i v jinou dobu pořádaný, ale slavnostní koncert. Na těchto produkcích se užívá frak černý. Řídce se užívá bílý frak na produkcích lázeňského typu, anebo na koncertech s méně závažným, oddechovým repertoárem. 

Generální zkouška (slangově „generálka“) – poslední zkouška před vlastní produkcí. Většinou se na generální zkoušce již umělecké dílo provozuje tak, jako na vlastním koncertu, tj. bez zastavování, bez oprav, jen nejsou umělci ještě společensky oblečeni. Veřejná generální zkouška se děje za přítomnosti publika. Zde umělci bývají někdy ustrojeni jako večer, naopak se nezřídka pro možnost dát publiku nahlédnout do interní práce umělců na této zkoušce ještě opravuje, vylepšuje, apod. 

Čtěte také: Slovník aneb Do you speak SOČR?

Klanět se – konvencionalizovaný zvyk, kterým mírnou úklonou umělci děkují na pódiu publiku za potlesk. Často jednotlivci poukazují na druhé umělce, čímž naznačují, že by bez nich nemohli realizovat svůj výkon, nebo skromně chtějí vyjádřit myšlenku, že ti druzí jsou výborní, ba lepší. Na divadle (v opeře) bývají úklony okázalejší, gesta jsou větší, pěvkyně nezřídka ve snaze vyjádřit poděkování poklekají, apod. 

Klavírní výtah – stažení orchestrální partitury do klavírního partu tak, aby si mohl zájemce hrou tohoto výtahu udělat představu, jakou hudbu partitura představuje. Do doby vynálezu zvukových záznamů byly klavírní výtahy jedinou možností, jak se mohl jednotlivec v soukromí seznámit s orchestrální, ale i komorní hudbou. Klavírní výtahy jsou nezbytné pro studium kompozic, zejména v divadelním provozu, kde se řada zkoušek odbývá u klavíru. U vokálních děl se v drtivé většině případů pořizují klavírní výtahy jen z orchestrální složky (vokální party jsou zde nadále uvedeny běžným „partiturovým“ způsobem). Existují ale také pro amatéry klavírní výtahy, kde je do klavírního partu staženo veškeré hudební dění díla, tedy i vokální hlasy. Zájemce si tak může udělat svou hrou představu o celku hudebního dění v kompozici. 

Koncert – termín je v hudbě používán ve více významech: 1. Akce, na které hudebníci provozují hudbu. Koncerty jsou veřejné, případně soukromé, mohou být orchestrální, komorní, sólistické, apod. 2. Typ kompozice napsaný pro jednoho sólistu (případně více – pak jde o dvojkoncert, nebo trojkoncert – větší počet se již neužívá) se spoluúčastí doprovázejícího orchestru. 

Libreto – text, který slouží za podklad hudebního díla se slovní složkou (opera, opereta, muzikál, kantáta). Protože je zvykem pro návštěvníky hudebních akcí vydávat texty ke skladbám separátně v malé knížečce, velmi často se termínem libreto označuje onen knižní exemplář textu. Termín se nepoužívá pro texty písní. 

Obsazení – 1. Termín v hudbě používán pro označení informace o tom, jakých nástrojů, nebo lidských hlasů je zapotřebí pro realizaci dané skladby. Tato informace bývá často i v názvu skladby (např.: Sonáta pro housle a klavír, Písně pro nižší hlas a harfu, apod.) 2. V divadelním provozu (a někdy i při provozování vokálně-symfonických děl) se termínem obsazení míní seznam umělců, kteří realizují sólové role. 

Orchestr – označení pro hudební těleso více hráčů, kdy alespoň některý nástroj je obsazen kolektivně, tj. více hudebníky. Orchestry máme podle typu obsazení a provozovaného žánru hudby symfonické, komorní, smyčcové, dechové, jazzové, taneční, vojenské, dříve bývaly i orchestry salonní a estrádní. Podle původního významu slova v řeckém dramatu (označení místa pro vystupování takzvaného chóru) se dnes míní orchestrem i prostor před jevištěm v divadle (nejčastěji z akustických důvodů zapuštěný do hloubky), kde hráči orchestru interpretují instrumentální složka jevištního díla. Někdy se míní termínem orchestr konkrétní těleso zřízené zřizovatelem a zaměstnávající potřebný počet hráčů a zároveň zaměstnance nutné pro chod tohoto tělesa (management, archiváři, kustodi, technicko-organizační síly, apod.) 

Part – notový zápis pro jednotlivého hráče. Party se vytvářejí z autorovy rukopisné partitury (počítačové programy dnes umí party vytvářet samy). Part musí mít své náležitosti – musí obsahovat všechny pokyny pro hráče, také musí mít takzvané otáčky, tj. několik volných taktů, v kterých hráč nehraje, na pravém dolním okraji partu, aby bylo možno bez narušení interpretace v klidu otočit na další stranu. V partu bývají takzvané zanášky: malými notami je jimi naznačeno, co hraje jiný hráč, aby nástup po delších pomlkách byl časově spolehlivý. Někdy obsahuje part takzvané ossia: je naznačena jiná možnost interpretování (zpravidla technicky lehčího). Vytváření partitury z partů (u starých skladeb, kde partitura většinou chybí) se nazývá spartace. 

Partitura – souhrn všech hlasů daného díla. Hlas každého nástroje je vypsán na vlastní lince (u dechových nástrojů se pro úsporu místa píší na jednu linku dva, výjimečně i tři), vertikálně „lícují“ probíhající metrické doby a takové čáry, aby bylo vždy přesně zřetelné, co má v daném okamžiku znít. Pořadí nástrojů v partituře má kvůli okamžité a spolehlivé čitelnosti celku své zvyklosti. Partitury se vydávají velké (pro dirigenty) a kapesní (pro domácí studium). 

Premiéra – první veřejné uvedení uměleckého díla na divadle, v koncertním sále, případně v jiném prostoru. V širším slova smyslu se termín užívá pro první akci něčeho vůbec (třeba premiéra nějaké róby). Premiéry se vyznačují jinou atmosférou, než běžné akce. Publikum je zvědavo na nový výtvor, ať interpretační, nebo skladatelský. Sami umělci pak bývají před premiérou více nervózní, než reprízovaných představení, či koncertů, z nejistoty, jak jejich práce bude veřejností přijata. Premiéry mívají své přídomky: „pražská“, „evropská“, „slavnostní“ premiéra, apod. Dnes se možná až příliš zneužívá u premiéry nových děl termínu „světová“. I když se fakticky jedná o prvé uvedení kompozice na světě, v souvislosti se skutečností, že se třeba tato premiéra odehrává v malém sále na nevelkém městě, působí přídomek poněkud směšně. Další uvedení díla, představení, apod. po premiéře se nazývají reprízy. Poslední uvedení reprízovaných představení (komponovaného programu, apod.) se nazývá „derniérou“. Derniéru provázívá smutek umělců i diváků, že se musí rozloučit s nezřídka oblíbeným a milovaným představením. 

Repertoár – soupis všech děl, která daný umělec, soubor, orchestr, divadlo umí interpretovat a je schopen (jsou schopni) dané dílo bez většího zkoušení ihned provést. Termín „repertoárové dílo“ se užívá pro skladby, které má nastudováno řada umělců a souborů, které jsou neustále publikem vyžadovány, a které jsou tím pádem neustále v oběhu. 

Sedačka – slangový výraz pro většinou neveřejnou zkoušku. Termín se používá hlavně v divadle, kde se sedačkou míní zkouška bez zkoušení jevištní akce. Jde tedy o zkoušku zabývající se jen hudební složkou nacvičovaného díla. 

Smoking – typ večerního pánského obleku. Proti fraku je považován za „lehčí“ typ. Ve smokingu vystupují hudebníci na koncertech konaných mimo večerní dobu. 

Sólo – doslova (z italského solo) „sám“. Užívá se v několika významech. 1. Skladba pro jeden nástroj (např.: Sonáta pro housle sólo). 2. V orchestrálních partech termín solo uvedený u notového zápisu znamená, že tato fráze má být přednesena nápadně, zvuk nástroje je v tento moment ten hlavní, ostatní mu dělají doprovod, mají být v pozadí. 3. V orchestru u nástrojů obsazených kolektivně (smyčcové nástroje v symfonickém orchestru, mnohé dechové nástroje v dechovém orchestru) termín solo znamená, že má hrát jen jeden hudebník. Analogicky je tomu u vokálních sborových hlasů. 4. Termín tasto solo v barokní hudbě u takzvaných generálbasových nástrojů (basová linka zapsaná nejspodnějšími notami, k níž hudebník za pomoci číselných znaků vytvářel souzvuky) znamená hrát jen zapsanou basovou linku bez vytváření souzvuků (doslova předpis znamená klávesa sama). 

Taktovka – předmět vyráběný ze dřeva, nebo umělé hmoty ve tvaru cca 40 – 50 cm dlouhé tenké, k jedné straně se zužující tyčky. Taktovkou dirigent opticky prodlužuje svou ruku (nejčastěji pravou) za účelem přesnější čitelnosti jeho gest. Taktovkou se naznačují hlavní doby probíhající hudby, nástupy hráčům, či pěvcům, síla, výraz, apod. 

Nové články v rubrice

Video

TATA / BOJS a SOČR Live

Když loni oznámili TATA / BOJS společný koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou...

My jsme SOČR - Foto: Vladimír Staněk
 

Sledujte nás

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace