Trocha teorie

Improvizace - Foto: Milan Baják

ImprovizaceFoto: Milan Baják

Osvěžte si s námi hudební teorii!

Absolutní sluch – schopnost jedince pouze sluchem bez pomoci nástroje určit přesně výšku tónu. Příbuzné termíny jsou hudební sluch (schopnost dobře sluchem analyzovat hudební projev), relativní sluch (ne zcela termínově správné označení sluchu umějícího rozeznávat přesně distance mezi tóny, ne je však ve smyslu absolutního sluchu umístit do konkrétní výšky). 

Accelerando – zrychlovat. Hudebník postupně krátí tep dob. Předepisuje se buď celým slovem, nebo zkratkou acc. Je-li to předepsáno autorem, nebo se tak děje v zájmu výrazu hudební myšlenky, je accelerando interpretačním přínosem. Jde-li však o neúmyslné, nebo neorganické zrychlování (v důsledku trémy, nebo špatného pochopení hudební myšlenky dané plochy), jde o závažný interpretační prohřešek. Totéž lze konstatovat o protilehlém postupu zpomalování vyjadřovaném slovy Ritardando, Rallentando (zkratky rit., rall.). Příbuzný termín je Pesante – zatěžkávat. 

Čtěte také: Slovník aneb Do you speak SOČR?

Ad libitum – dle libosti. (častá zkratka: ad lib.)1. Tímto předpisem se dává hráči, zpěvákovi možnost hrát podle své představy, podle vlastního hudebního citu. Nejčastěji jde o opuštění pravidelného tepu dob, ale může jít i o ostatní složky hudebního vyjádření. 2. V instrumentaci se předpisem ad libitum míní, že part takto označeného nástroje se může vypustit. 

Akcent – důraz. Značí se nad notou, která má být zdůrazněna, umístěnou značkou <, nebo také řidčeji (hlavně ve starších partiturách) ^. Daná nota se v podstatě zahraje silněji, než noty okolní a na nástrojích toho schopných (u kterých může hudebník ovlivnit vstupní kvalitu tónu) s důrazným nasazením. 

Akord – souznění nejméně tří tónů. Akordy se dělí na trojzvuky, čtyřzvuky, pětizvuky, atd., dále podle své charakteristiky (vzdálenost jednotlivých tónů). Z pohledu harmonie pak také podle vzdálenosti od centrálního tónu, na hlavní, vedlejší (podle poměru k centrálnímu tónu), doškálné (patří exponované tónině), nedoškálné (patří jiné tónině, než v které se momentálně hudební proud pohybuje), případně na libozvučné (takzvaně konsonantní) a nelibozvučné (disonantní). Akordu, kde jsou tóny natěsnány těsně vedle sebe, se říká „cluster“ (čti: klastr). 

Alikvótní řada – se zvukem tónu souzní řada dalších pro posluchače v podstatě neslyšných, ale pro barvu zvuku určujících vyšších, takzvaných alikvótních tónů. (Čistý zvuk bez alikvotních tónů umí vyrobit jen elektronický generátor.) Alikvótní tóny následují po sobě vždy ve dvojnásobné frekvenci kmitání (jednotkou kmitání je Hertz, jeho číslo určuje, kolik kmitů proběhne za jednu sekundu). Souhrn všech s tónem souznějících a v postupném pořadí uváděných alikvótních tónů je alikvótní řada. 

Bitonalita – současné znění více tónin. Jde-li o souznění tónin tří, hovoříme o tritonalitě. Obecný pojem pro souznění více tónin najednou je polytonalita. 

Crescendo (čti: krešendo) – zesilovat tok hudby. Značí se buď celým slovem, nebo zkratkou cresc., anebo vpravo rozšiřující se vidličkou. Opak - zeslabování se značí slovem Diminuendo (zkratka dim., nebo doprava se zužující vidlička). 

Da capo (čti: da kápo) – od začátku. V době baroka, klasicismu a ještě i romantismu se často opakovaly celé úseky v kompozici beze změny, zejména se takto opakovaly vstupní plochy. Předpis Da capo znamenal vrátit se na začátek skladby. Konec tohoto opakovaného úseku se označoval termínem: Fine – konec. V podstatě se jednalo o ušetření místa v notovém zápise. 

Dynamika – termínem označujeme možnost hrát hudební úseky v různé síle. I když sílu zvuku můžeme měřit přístroji (jednotka je tu decibel), lidské ucho je schopné sílu zvuku poměřovat jen porovnáním (silnější, slabší), proto se dodnes v hudbě předepisuje síla zvuku jen obecnými pokyny – v drtivém počtu případů italskými termíny: piano (slabě, zkratka = p), forte (silně, zkratka = f), apod. 

Harmonie – 1. Obecně: souzvuk, soulad (nejčastěji míněn libý souzvuk, soulad). 2. Nauka o spojování souzvuků. 3. Výsledný tvar, vybavení kompozice vzniklé souzněním všech kooperujících hlasů. 4. Harmonií se také nazývá soubor dechových nástrojů v symfonickém orchestru. 

Improvizace – hra bez přípravy, volné preludování bez reprodukce fixovaného notového zápisu. Ve vážné hudbě bylo do doby romantismu improvizování běžné (zpěváci improvizovali do svého hlasu obohacující melodické ozdoby, instrumentalisté improvizovali kadence) a bylo publikem ceněno. Dnes se ve vážné hudbě považuje improvizování za něco méněcenného, jedině někteří hráči na varhany udržují tuto disciplínu. Běžné je improvizování v jazzové hudbě. Hudebníci mají pro svou improvizaci většinou připravenou obecnou koncepci. U jazzových souborů je tato předem domluvená koncepce do jisté míry nutností. 

Instrumentace – 1. Přidělení jednotlivých hlasů na jednotlivých místech skladby určitým nástrojům a jejich kombinacím. Důležitý je tu i poměr výsledných zvuků spolupracujících nástrojů (jak v síle, tak v barvě). 2. Nauka o instrumentování. 

Koruna (někdy též italsky: Fermata) – značka tvořená půlobloučkem s tečkou vprostřed úsečky mezi kraji půlobloučku značící, že takto označený tón, nebo pomlka se mohou držet libovolně dlouho, podle hudebního citu interpreta. Někdy se nesprávně vyučuje, že koruna znamená dvojnásobné prodloužení hodnoty, je to však omyl. 

Legato (čti: legáto) – způsob hry, kdy jednotlivé tóny navazují bezprostředně po sobě bez nejmenší zvukové césury. V notovém zápisu se značí obloučkem nad notami, nebo předpisem legato, případně zkratkou leg. 

Maggiore (dur) (čti: madžóre) – doslova italsky větší. V hudbě tímto termínem rozumíme takzvanou durovou tóninu (nebo též durový tónorod), která se vyznačuje tím, že její třetí stupeň (třetí tón odzdola) je velká tercie – vzdálenost čtyřech půltónů od základního tónu. Opakem je minore, mollová tónina (mollový tónorod), která má třetí stupeň vzdálený o malou tercii, o tři půltóny. V klasicismu se v notovém zápise u variačních forem interpret upozorňoval těmito termíny na to, že přijde změna tónorodu. 

Melodie – řada postupně uvedených tónů seřazených tak, aby dávaly posluchači smysl. Často se v průběhu vývoje hudby dělo, že autor přišel s nezvyklou kombinací tónů, které posluchači nejprve nepovažovali za melodii, časem se však tyto nezvyklé postupy vžily a staly obecně přijímané. Dnes se v odborných kruzích občas diskutuje o tom, zda tento mnohokrát opakovaný proces má, nebo nemá své hranice. 

Monolog – deklamace jednoho hlasu, samomluva. V hudbě se používá zejména v hudebně dramatických dílech pro označení zpěvu jedné osoby, přičemž výstup nemá charakter árie, ale blíží se víc deklamačnímu pojetí s důrazem na slovní složku. Přeneseně někdy užíváme termínu monolog pro delší sólo některého nástroje v symfonické skladbě. 

Oblouček – notopisná značka užívaná v mnoha významech: 1. Spojuje-li dvě stejné noty, znamená to, že se prvá nota prodlužuje o trvání noty druhé. 2. Spojuje-li dvě a více různých not, je tím předepisováno hrát legato, vázaně, bez zvukových mezer mezi jednotlivými tóny. 3. Obloučky se též znázorňuje u smyčcových nástrojů, které skupiny not hrát takzvaně na jeden smyk – tahem smyčce jedním směrem bez otočení tahu na druhou stranu. 4. Delšími obloučky se naznačuje ohraničení takzvaných frází, tj. skupiny not, které významově patří k sobě a po kterých přecházíme k druhé významové skupině. 5. Je-li pod obloučkem číselná značka, znamená to rozdělit celek not uvedených pod obloučkem na číslem uvedený počet stejně dlouhých not. 

Opus – (zkratka: op.) doslova dílo. Mnozí skladatelé svá díla takzvaně „opusovali“, tj. přidělovali svým skladbám číslo, čímž docilovali rozlišení mezi obdobnými kompozicemi. Celek čísel jednotlivých opusů také umožňoval orientaci v tom, kdy přibližně v životě autora dílo vzniklo. Někdy zejména vydavatelé v zájmu prodejnosti nového díla uváděli záměrně u starších kompozic nová vyšší čísla. Zvláštním termínem je „opus posthumum“, tj. dílo nalezené v pozůstalosti autora. Protože někteří skladatelé neopusovali a někteří zase nezřídka přidělovali opusová čísla jen některým - těm závažnějším, pro sebe reprezentativnějším – skladbám, vznikaly po smrti autorů muzikology vytvářené nové seznamy obsahující skutečně všechna díla skladatelem vytvořená. Tyto seznamy existují u řady významnějších komponistů. Dnes je zvykem čísla z těchto seznamů uvádět v programech koncertů i u nahrávek společně s autorovým opusovým číslem. 

Pauza – též pomlka - přerušení hry, ticho, nehrát, nezpívat. Pauzy mají v notovém zápise své značky. Pauzy jsou různě dlouhé, od nepatrně dlouhé, až po třeba několikaminutovou značenou počtem taktů, po které má hudebník mlčet. Speciální termín je generální pauza (pomlka) značená zkratkou GP – znamená pauzu všech hudebníků. Značka GP v podstatě upozorňuje hudebníky, že autorovým záměrem bylo pro daný moment absolutní ticho (aby se nelekli, že nikdo nehraje). 

Předznamenání – v podstatě jde o zjednodušení notového zápisu. Jestliže si přeje skladatel, aby v jeho skladbě bylo důsledně používáno zvýšení, nebo snížení některého tónu, uvede to hned na počátku skladby v takzvaném předznamenání symboly nazývanými posuvka. Posuvka se umísťuje za klíč na tu linku v notové osnově, které se pokyn týká. Platí pak pro všechny dané tóny v celém rozsahu nástroje, zpěvního partu. Posuvky máme zvyšující – takzvaný křížek - #, ten zvyšuje o půltón, nebo takzvané bé (slangově béčko) - ♭, to snižuje o půltónu. Tóny pak přijímají přípony: zvýšené – is, snížené –es. Například zvýšený tón g je tedy gis, snížený ges. Pro zrušení posuvky se užívá takzvaná odrážka: ♮.Máme také dvojkřížek (zvyšuje o dva půltóny) - ×, a dvojbé (snižuje o dva půltóny) - ♭♭. 

Solmizace označení a nejčastěji zpívání tónů slabikami (zavedl po roce 1000 Guido z Arezza): 1. stupeň = do (dříve: ut), 2. = re, 3. = mi, 4. = fa, 5. = sol, 6. = la, 7. = si. I když solmizační značky často splývají s dnešní stupnicí C, D, E, F, G, A, H, nejsou s ní totožné. Solmizační značky lze použít jako poměrné i od jiného tónu, než je tón C. Solmizací také někdy označujeme určitou metodu vyučování zpěvu. 

Staccato (čti: stakáto) – způsob hry, kdy se jednotlivé tóny hrají krátce, i když označená notová hodnota je delší. Značí se tečkou nad notou, nebo předpisem staccato (čti: stakáto) případně zkratkou stacc. 

Stupnice – řada tónů seřazených posloupně a v rozmezí jedné oktávy podle určitých pravidel. Existují stupnice dur, moll, celotónové, půltónové, takzvané církevní, exotické, atd. 

Tacet – mlčí. Označení míst ve skladbě, kde nástroj či pěvecký hlas nehraje, nezpívá. Většinou se tak označují delší pasáže, časté bývá upozornění „tacet al fine“ - informace pro hudebníka, pěvce, že může „vypnout“ pozornost, neboť nemá na dalším průběhu díla účast. 

Tempo – termín znamenající v hudbě rychlost pohybu v čase. Nejčastěji se tempo určuje: 1. Za pomoci takzvaných čítacích dob – buď obecným předpisem italskými slovy (např. Andante – krokem, Vivo – živě, Tempo di valse – v „tempu“ valčíku, apod.), někdy též slovy německými, francouzskými, i českými; v poslední době zde začínají převládat anglické předpisy. 2. Takzvaným metronomovým údajem (metronom je přístroj, původně na péro, dnes elektronický, který umí zvukovým nebo světelným signálem určit tep čítacích dob. 3. Čítací doby se sdružují po 2, 3, 4, i více, do takzvaných taktů – prvé době v taktu říkáme těžká. V populární hudbě se na základě těchto taktů někdy určuje tempo pokynem, jak dlouho má trvat jeden takt: (např.:1 takt = 4 sec.). 

Transpozice – převedení určitého úseku hudby (případně celé skladby) do jiné tónové výšky. Transpozice se relativně často užívají u vokální hudby pro lepší posazení provozované kompozice do optimální polohy hlasu konkrétního zpěváka. 

Trylek – melodická ozdoba spočívající v tom, že se hlavní tón rychle střídá s vedlejším, (nejčastěji s vrchním) tónem. Trylek se značí zkratkou tr nad patřičnou notou, doba trvání trylku se většinou označuje, kromě notové hodnoty základního tónu, také vlnovkou která končí v místě, kde se má přestat „trylkovat“. 

Tutti – všichni. 1. Termínem tutti se předepisuje v partituře (obvykle jako zrušení pokynu solo) hru všech hráčů instrumentální skupiny či vokálního sborového hlasu. 2. Termínem tutti se také myslí taková faktura orchestrální instrumentace, kdy hrají všechny nástroje. 3. Tímto termínem někdy vyzývají dirigenti na zkoušce ke hře všechny hráče po té, kdy zkoušel jen s částí hráčů orchestru. 

Nové články v rubrice

Video

ZÁZNAM: SOČR a hvězdy pro Světlušku

Přední osobnosti klasické hudby spolu s nevidomými umělci rozsvítily pro Světlušku 27. února Obecní...

My jsme SOČR - Foto: Vladimír Staněk
 

Sledujte nás

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace