Zpěvní hlasy

Zpěv, hudebnice (ilustrační foto) - Foto: Fotobanka Pixabay

Zpěv, hudebnice (ilustrační foto)Foto: Fotobanka Pixabay

Znáte druhy hlasů od nejhlubšího po nejvyšší?

Alt – nižší ženský a dětský hlas. Má nejen nižší polohu svého tónového rozsahu, ale je také temnější v barvě. Vyloženě hluboký altový hlas se nazývá kontraalt (sytý, temný hlas s velkými znělými hloubkami). V operách se kontraalt přiděluje zpravidla rolím starších žen, např. Azucena v Trubadúrovi G. Verdiho. 

Ve sborových kompozicích (ať pro ženský, smíšený, nebo dětský sbor) se užívá pro nižší ženský (dětský) hlas obecné označení alt, i když part může obsahovat mezzosopránový rozsah. V instrumentální sazbě se označuje jako alt druhý hlas pod sopránem. Analogií rozsahů lidského altového hlasu s nástrojem vznikl název altsaxofon, nebo altová zobcová flétna. 

Čtěte také: Slovník aneb Do you speak SOČR?

Baryton - vyšší podoba basu, mužská analogie mezzosopránu s rozsahem mezi tenorem a basem. Někdy se ještě podle příklonu jednotlivého hlasu k některé z krajních poloh mužského hlasu užívá označení tenorbaryton, nebo basbaryton. Hlas bývá dělen na lyrický baryton (světlejší s příklonem k lyrické barvě, často i pohyblivý hlas, např. Figaro v opeře Lazebník sevillský G. Rossiniho), hrdinný baryton (trochu hlubší, těžší, méně pohyblivý hlas, například Scarpia v Tosce G. Pucciniho), charakterní baryton (mezistupeň mezi lyrickým a hrdinným barytonem, například král Vladislav v Daliboru B. Smetany).  

Někdy označujeme slovy barytonová poloha takové místo rozsahu hudebního nástroje, která je ve stejné výši, jako rozsah lidského barytonu (například u violoncella). Termín baryton dal také název přibližně ve stejné poloze se pohybujícímu barytonsaxofonu. Barytonem také nazývají slangově hudebníci žesťový nástroj eufonium užívaný hlavně v dechovce. Dnes již nepoužívaný historický nástroj, jakási hlubší viola se šesti strunami a několika souznějícími strunami umístěnými pod hmatanými strunami, navenek připomínající violoncello s názvem Viola di bordone, se rovněž nazýval Baryton. 

Bas – nejnižší mužský hlas. Hlas bývá dělen na charakterní bas (ne příliš pohyblivý, s příklonem k lyrické barvě, například Vok v Čertově stěně B. Smetany), seriózní bas (trochu hlubší, nepohyblivý, těžký hlas, například Sarastro v Kouzelné flétně W. A. Mozarta), buffo bas (pohyblivý hlas lehčího charakteru, například Kecal v Prodané nevěstě B. Smetany). Termínem bas označujeme také v instrumentální hudbě nejspodnější hlas. Termín bas se užívá jako předpona u řady nástrojů pohybujících se přibližně v rozsahu lidského basu: basová flétna, basklarinet, basová tuba.  

Často se také termín bas používá pro označení partu kontrabasu, anebo pro označení dvojice partů violoncella a kontrabasů – tato dvojice velmi často obstarává společně basovou linku orchestrální sazby, nebo u dechových orchestrů takto označujeme party 1. a 2. tuby. V barokní hudbě se termínem basso continuo (čti: baso kontinuo) označovala skupina nástrojů (některý z nástrojů schopný hrát v basové poloze a nástroj schopný vícehlasé hry – cembalo, varhany, ale také některý drnkací nástroj), která obstarávala harmonickou kostru skladby. Jejich part býval psán na jedné notové osnově v podobě basové linky s doprovodnými číselnými symboly označujícími jednotlivé akordy požadované skladatelem. 

Falset – typ zpěvu, kdy se užívá pár hlasivkových výčnělků umístěných v hrtanu nad hlasivkami, přičemž pravé hlasivky jsou v klidu. Pěvec díky tomu může zpívat nad svůj rozsah. Falset nemůžeme zaměňovat se zpěvem takzvaných kontratenorů napodobujících dnes zpěv dávných kastrátů. Kontratenor dociluje výšky a barvy svého hlasu zužováním „pravých“ hlasivek. S termínem falset se často zaměňuje fistule, v tomto případě však jde rovněž o vysoký zpěvní rejstřík, je však vytvářen jiným způsobem – použitím přední části „pravých“ hlasivek. 

Hlas – termín se užívá v hudbě v několika významech. 1. Lidský hlas – zvuk vytvářený lidskými hlasivkami, v hudbě samozřejmě míníme především o zpěv, ale může jít i o mluvu (melodram), nebo případně jakékoliv vyluzované zvuky. 2. Termín se užívá pro party jednotlivých nástrojů. Například hlas hoboje, hlas trubky – a nemíní se tím jen konkrétní zvuk, ale i jeho obsah zaznamenaný v notách. 3. Z toho se pak odvozuje charakteristika hlasů: vnější hlasy – ty, které jsou na krajích zvukového spektra, vnitřní hlasy – ty „schované“ vprostřed, pohyblivé hlasy – ty, které obsahují drobnější notové hodnoty, nebo které více skáčou po zvukovém spektru, ležící hlasy – ty, které se naopak nepohybují, apod. 4. Přeneseně se pak říká exemplářům notových zápisů hlasy. Například souhrn všech notových zápisů orchestrálních partů se říká hlasy (slangově říkají hudebníci z německého die Stimmen zčeštěle „Štymy“). 

Koloratura – zpěv ozdobený řadou takzvaných melodických tónů, tj. různými okrasnými odbočkami od hlavní linie melodie (trylky, běhy, rychlé pasáže, rychlé střídání not, apod.). Koloraturní soprán je typ hlasu s vhodně uzpůsobenými hlasivkami pro zpívání koloratur (jde většinou o vysoký a „lehký“ charakter hlasu). Mnohé operní i koncertní role jsou svou povahou pro koloraturní hlasy určeny a většinou je to naznačeno už v názvu díla, nebo v charakteristice operní postavy. 

Mezzosopránhlas ležící přibližně uprostřed možností ženského, nebo dětského rozsahu. Jeho barva je proti sopránu o něco temnější. Typickou mezzosopránovou rolí zasahující jak do sopránových výšek, tak vyžadující znělé hlubší polohy je Carmen ve stejnojmenné opeře G. Bizeta, nebo Kostelnička v opeře Její pastorkyňa L. Janáčka. Potkáme také označení komický mezzosoprán (Káča v Čert a Káče A. Dvořáka), nebo dramatický mezzosoprán (Elektra ve stejnojmenné opeře R. Strausse). 

Soprán – vyšší ženský, nebo dětský hlas. Ve středověku též označován jako diskant. Podle charakteru hlasu dělíme ženský soprán na lyrický (příjemný, světlejší hlas – například Rusalka ve stejnojmenné opeře A. Dvořáka, Mimi z Bohémy G. Pucciniho), dramatický (temnější, těžší, místy i drsnější barva hlasu – například Isolda ve Wagnerově dramatu Tristan a Isolda, Milada v Daliboru B. Smetany), koloraturní (lehký, pohyblivý, hodně vysoký hlas – například Královna noci v opeře W. A. Mozarta Kouzelná flétna, Barče z Hubičky B. Smetany), subretní (lehký, pohyblivý hlas – užívaný často v komediích a operetách, v opeře například Anička v Čarostřelci C. M. von Webera).  

Existují samozřejmě také mezistupně mezi jednotlivými hlasy, například mladodramatický soprán (mezistupeň mezi lyrickým a dramatickým – např. Mařenka v Prodané nevěstě B. Smetany, Taťána v Evženovi Oněginovi P. I. Čajkovského). Termín soprán se také používá pro označení nejvyššího hlasu v instrumentální vícehlasé větě. Někdy označujeme slovy sopránová poloha takové místo rozsahu hudebního nástroje, která je ve stejné výši, jako rozsah lidského sopránu. A podle více méně stejné polohy rozsahu, jako u lidského sopránu, byly zvoleny názvy nástrojů Sopránový saxofon, nebo Sopránová zobcová flétna. 

Tenor - vyšší mužský hlas. Obdobně, jako u sopránů, i zde existuje dělení podle charakteru na lyrický tenor (příjemný, světlý hlas citového zabarvení, např. Jeník v Prodané nevěstě B. Smetany, Lenský v Evženovi Oněginovi P. I. Čajkovského), hrdinný tenor (temnější, těžší hlas, např. například Tristan ve Wagnerově dramatu Tristan a Isolda, Dalibor ve stejnojmenné opeře B. Smetany,), buffo tenor (lehký, pohyblivý hlas, například Vašek v Prodané nevěstě B. Smetany, učitel v Jakobínu A. Dvořáka, Monostatos v Kouzelné flétně W. A. Mozarta).  

Termín se používá také u instrumentální sazby jako označení třetího hlasu odshora. Někdy označujeme slovy tenorová poloha takové místo rozsahu hudebního nástroje, která je ve stejné výši, jako rozsah lidského tenoru (například u violoncella). Termín tenor dal také název přibližně ve stejné poloze se pohybujícímu tenorsaxofonu. Podobně existuje žesťový nástroj užívaný hlavně v dechovce tenorová tuba nazývaný také baskřídlovka. Ve středověké a renesanční hudbě byl jako tenor označován hlas, který obsahoval takzvaný cantus firmus (nejčastěji šlo o melodii gregoriánského chorálu) a tvořil kostru celé kompozice. Přeneseně se pak i dnes někdy označuje jako tenor něco hlavního. 

Nové články v rubrice

Video

Zahajovací koncert

V pondělí 2. října zahájil SOČR svou 91. abonentní sezónu koncertem s podtitulem „Vzpomínky, osudy a...

My jsme SOČR - Foto: Vladimír Staněk
 

Sledujte nás

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace