Týnský chrám

Kostel, či spíše kaple Panny Marie stála přibližně na stejném místě zřejmě již v 10. století, později v průběhu 13. století byla rozšířena do podoby farního kostela, který měl podle archeologických průzkumů tvar trojlodní baziliky. Teprve až ve 14 století, po zániku předchozích staveb, začíná jen nedaleko původního kostela vyrůstat novostavba dnešního monumentu Týnského chrámu.

"Na stavbě se prokazatelně podíleli příslušníci dvorské huti Parléřovy. Kolem r. 1420 se stavební tempo poněkud zpomalilo, avšak již před polovinou století se z popudu Jana Rokycany práce obnovily. V průběhu 15. století byl chrám v podstatě dokončen. Ještě ale na začátku 16. století byla budována za účasti Matěje Rejska a jeho dílny jižní věž, která byla dokončena v r. 1511."

Během příštích pěti staletí vyhořel nejprve kostel (1679) - gotická klenba byla nahrazena raně barokním stylem - a v roce 1819 vyhořela také severní věž chrámu, obnovena byla až v r. 1835. Poslední rozsáhlá rekonstrukce Týnského chrámu a jeho vnitřních prostor, která začala v roce 1972, skončila oficiálně na podzim loňského roku, i když v těch nejjemnějších odstínech práce historiků a restaurátorů trvá až dodnes.

Jméno arcibiskupa (papež jeho jmenování nikdy nepotvrdil ani neuznal) Jana Rokycany nám připomíná bohatý duchovní život a základní historii našeho národa. V Týnském chrámu mj. působili kněží Konrád Waldhauser nebo Jan Milíč z Kroměříže a také Husův přítel a spolubojovník Jakoubek ze Stříbra. Po smrti krále Václava IV (1419) se kostel Panny Marie před Týnem stal hlavním pražským kostelem a zůstal jím až do bitvy na Bílé hoře (1620). Ještě na začátku dvacátého století měla zdejší fara titul první fara Království českého a královského hlavního města Prahy.

Z významných uměleckých památek v Týnu najdeme v chrámové lodi zejména nově rekonstruovaných čtrnáct obrazů Křížové cesty. Při dlouhodobé rekonstrukci interiéru se nečekaně odkryla také pod barokním oltářem skrytá nástěnná malba od neznámého autora, která zpodobňuje sv. Lukáše, jak maluje Pannu Marii. Bohatstvím mobiliáře působí chrámový vnitřek opravdu jedinečným dojmem. Napočítáme tu dvacet oltářů, z nichž pět má krásné obrazy od Karla Škréty. Nejcennějším je zřejmě renesanční oltář Křtu Páně od neznámého řezbáře. Vrcholným dílem Parléřovy školy je severní portál s reliéfem Ukřižování v tympanonu (originál je dnes ve sbírkách Národní galerie). Do 15. století patří i skupina soch tzv. Kalvárie (ukřižovaný Kristus s Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou), jejich autor je právem nazýván Mistrem týnského ukřižování. Dílem stejného autora je i vzácná sedící Madona s dítětem. Doslova zázrakznovuzrození prožily v uplynulých letech také nejstarší chrámové plně dochované varhany, jež pro Týnský chrám na Staroměstském náměstí zhotovil v letech 1671-73 německý mistr Heinrich Mundt.

Jedním z nejvyhledávanějších objektů interiéru Týnského chrámu je místo posledního odpočinku dánského hvězdáře ve službách císaře Rudolfa II. Tycho de Brahe, který byl v Týnu pohřben v roce 1601. A v této souvislosti snad jedna zajímavost z moderních dějin kostela Matky Boží před Týnem. Přes padesát let zde byl kostelníkem Karel Davídek, který se mj. zasloužil také o to, aby hrobka slavného hvězdáře (najdete ji v chóru u prvního pilíře vpravo) byla vždy pečlivě udržována.

"Dal ohradit náhrobní desku a nechal pozlatit písmena. Pravidelně vyměňuje květiny, zametá a čas od času i natírá mramor lněným olejem. To kvůli lesku a také proto, že v kostele je dost vlhko a kámen by se mohl snadno vnějšími vlivy poškodit."

Pečlivá každodenní práce pana Davídka samozřejmě neunikla pozornosti mnoha desítek a stovek návštěvníků a mezi nimi především turistů z hvězdářova rodného Dánska. V dubnu 1973 byl proto nenápadný muž z pražského staroměstského kostela pan Karel Davídek, kostelník v Týnu - čestný konsistorní rada a strážce hrobky Tycho Brahe vyznamenán osobním řádem Droning Margrete Jejího veličenstva královny dánské Margarety II.

Osobností, která ještě výrazněji patří k církevním i světským dějinám Týnského chrámu posledních padesáti let je také Msgre Jiři Reinsberg. Dnešní papežský prelát byl kaplanem u Matky Boží před Týnem od srpna r. 1946 a setrval zde až do svého penzionování, ostatně jako pomocný emeritní kněž slouží v Týnu dodnes. Upřímná duchovní služba Msgre Jiřího Reinsberga stejně jako jeho osobitý humor a styl bohoslužeb v Týnském chrámu zapůsobily (zvlášť v letech politického útlaku) na mnoho českých intelektuálů, studentů humanitních oborů University nebo i pozdějších Reinsbergových následovníků. Sám Jiří Reinsberg se stal nepřehlédnutelnou osobností každodenního života v Týnu a jeho nejbližším okolí.

"Ačkoliv kněží byli v minulém režimu pilně sledováni, Týn byl v určitém slova smyslu výjimkou, patřil k jakýmsi výkladním skříním pro turisty, aby viděli živý kostel v centru Prahy a mysleli si, že je u nás náboženská svoboda. Pater Reinsberg ale nebyl nikdy vězněn, i když byl pilně špehován," vzpomíná Prof. PhDr. ThDr. Tomáš Halík. "Během mnoha let na fakultě jsem ho prakticky denně doprovázel do Podolí, kde bydlel... Bylo milé ho pozorovat, jak ho na každém kroku někdo zdraví a jak on, který se během těch mnoha let stal rázovizou postavou a takřka historickým inventářem Týna a staré Prahy, kde znal historii každého domu, na lidi kolem živě a vtipně reaguje."

A tak stejně jako jsou si dnes Msgre Jiří Reinsberg a Týnský chrám navzájem zvláštním synonymem a stále živým důkazem oddanosti církevního poslání kněze jedinému místu, tak i Týn a Týnský chrám patří už po léta jako tichý svědek a trvalá a neoddělitelná součást k důležitým okamžikům naší české národní historie.