Dobrodružství dálek (125)
[Dálky byly, jsou a budou lákavé. I ten největší pecivál o nich rád čte, dívá se na ně v televizi nebo si prohlíží mapy a atlasy. Tento seriál čerpá z knihy s názvem Velká kniha objevování Země a je pro ty, kteří o dálkách sní...
Ke střeše světa
Ta cesta je skutečně jako z nejdivočejšího dobrodružného románu. Bento de Goes, portugalský misionář, který se po delší službě v armádě stal jezuitou a pak působí u dvora indického císaře, je houževnatý muž. I on podléhne legendám o jakémsi pohřešovaném křesťanském společenství za Himálajem, které snad mají základ v překroucených zprávách o tibetské odnoži buddhismu, podle nichž jsou tamní lámové vlastně křesťanští kněží. A umiňuje si, že najde ty křesťanské obce vysoko v horách „Střechy světa” stůj co stůj.
V přestrojení za kupce se připojuje ke karavaně směřující přes pohoří Hindúkuš – výmluvné jméno, v překladu “zhouba Indů” – a dostává se do dnešního Afghánistánu. S další karavanou se pak probíjí průsmyky Pamíru, západního okraje „Střechy světa”, cestou překonává útrapy ze závratí i několik přepadení. Dokonce ho lupiči zajmou, ale podaří se mu uprchnout, když se jeho věznitelé servou o klobouk, kde má schované drahokamy.
Dorazí do města Jarkand, v dnešní západní čínské provincii Sinťiang. Tam podezíraví muslimové jeho přestrojení odhalí a jezuitu zachrání jen zásah místního vládce. Ale nevzdává se. Prodírá se horami i pouštěmi vnitřní Asie po bývalé Hedvábné cestě.
A pak se setká s poutníky, kteří mu potvrdí, že už je v Číně, navíc znají jezuitskou misii v Pekingu. Bento de Goes proto od Velké zdi posílá dopis pateru Riccimu, který, jak už víme, stojí v čele misie, ale když dojde odpověď s pozváním do Pekingu, je pozdě. Bento de Goes umírá daleko ve vysokém vnitrozemí Asie, na severním okraji „Střechy světa”.
„Hledaje Čínu, nalezl nebe,” napíší o něm jeho řádoví spolubratři. A my teď víme, že našel znovu i Evropany dávno zapomenutou stezku do srdce Asie.
“V zemi, zvané Tibet žijí kněží, kteří nosí tmavá roucha jako my, zachovávají také celibát a jejich obřady připomínají naše. Není tam ona tolik hledaná říše kněze Jana?”
Tak se ptají jezuité působící v Indii v první polovině 17.století. A rádi by našli odpověď, ovšem Himálaj mezi Indií a oním Tibetem se zdá být nepřekonatelnou překážkou.
Až pak u jednoho z nich, Antonia de Andrade, převáží zvědavost nad strachem z obtíží dlouhé a nebezpečné cesty. Zprvu s karavanou hinduistických poutníků pronikne v přestrojení i do proslulé, ale pro vyznavače jiné víry zapovězené svatyně v oblasti dnešního Kašmíru. Dostává se až na pomezí Tibetu a potom s dvěma pokřtěnými Indy pokračuje dál na vlastní pěst – na „Střechu světa”. Přestože je léto, Himálaj jim dává zakusit svou moc. V horách zaadají po pás do závějí, musejí překonávat obrovské rokle jen po mostech ze zmrzlého sněhu, omrznou jim ruce i nohy, ale přece jen se nakonec do Tibetu dostávají. Píše se rok 1642.
A i když je Antonio de Andrade zklamán zjištěním, že Tibeťané nejsou křesťané, ale buddhisté, jeho cesta vejde do dějin objevů. antonio je první Evropan, který překročil Himálaj a vstoupil do vysokohorského srdce Asie.
“Je to okouzlující věc: ve válci je napsána na papírku modlitba a válcem se pořád otáčí, což se pokládá za totéž jako neustálé odříkávání modlitby.”
Tak popisuje rakouský jezuita Johann Grueber buddhistický modlicí mlýnek, se kterým se on a jeho řádový druh z Belgie Albert d´Orville setkávají v Tibetu. Oba přicházejí na do Himálaje téměř o 20 let později než zmíněný Andrade a navíc opačným směrem, od východu.
Až někde v dalekém srdci Asie totiž zní ozvěna původně náboženských, teď už mocenských sporů Evropy. Protestantští Holanďané ohrožují moc katolických Portugalců, jejich koráby blokují portugalské obchodní faktorie na čínském pobřeží.
