Fantazin - Daniela Součková, Pražské koráby - I. Díl
Tentokrát vám představuji dílo Daniely a jsem si jistá, že vás zaujme! Budeme se těšit na pokračování...pošli Danielo! Vy ostatní, kdo jste ještě nezkusili něco poslat, pošlete! Není to nic složitého, jen kliknete na ikonu Fantazin a můžete psát...
Katka se probudila a rozsvítila lampičku stojící na nočním stolku. Po pokoji se honily stíny a hráli tak se šerem prapodivnou hru na schovávanou. Dívka ještě chvíli ležela a čekala, dokud si rozespalé oči na světlo alespoň trochu nezvyknou. Z půdy nad její hlavou se ozvalo škrábání myši. Už ji tam měla od léta a ona si pořád ne a ne dát pokoj. Možná to byla právě myš, která jí vzbudila, ale možná i lomcování starých okenic, tančících ve větru svůj svíjející se a kvílející tanec. Dívka se posadila na posteli a pak vklouzla do teplých bačkor, které na ní čekali u nohou postele. Rozespale došla až k oknu a pohledem přejela osvětlené Staroměstské náměstí, poslední restaurace zavřela už dávno a tak se místo ponořilo do mlčenlivého ticha.
Pozornost zastavila na Orloji, který odpočítával poslední vteřiny první hodiny ranní, aby kohoutí zakokrhání pustilo do oběhu času hodinu druhou. Otevřela okno a čekala na první úder. "Pět, čtyři, tři" Vítr jí načechral vlasy a po rukou se jí rozeběhla husí kůže. Náměstím se rozeběhl zvuk šumění moře a nad střechami Staroměstských domů připlouvala ku prostředku prostranství třístěžňová loď. Bílé plachty se vzdouvali a dřevěný trup klouzal po větru jako drak, na hlavním stěžni se třepetala vlajka barvy modři pošitá stříbrnými hvězdami. Loď byla velká a vznášela se nad střechami, takže nedohlédla na palubu, mohla obdivovat jen spodek lodi, neviděla tudíž, jak se na palubě míhali postavy a překřikovali jeden druhého, jako na nějakém trhu.
"Ticho vy větrní psi! Budeme kotvit!" Jako na povel všichni zmlkli a každý se chopil nějaké práce. Za chvíli na dlažbu náměstí dopadla s tichým cinknutím hvězdně se třpytící kotva upevněná na stejně světélkujícím řetězu. Katka se na to všechno dívala z otevřeného okna neschopna se pohnout, nebo křičet. Majestát lodi byl nepopsatelný a tak nádherný, že jí to všechna slova vzalo.
"Spustit člun!"Ihned po dalším rozkazu se spustil malý člun, přesně na úroveň Katčiného okna v němž seděly dvě postavy. Jedna byla malá a seděla vepředu, druhá velká, která držela pádla a měla velice dlouhé ruce. "Zaber, Špaldo, nebo nás zase kapitán nechá kartáčkem drhnout záchody."Tenhle pisklavý hlásek už slyšela i Katka, přimhouřila oči a zavrtěla hlavou. Tohle se jí přeci musí zdát, nic jako loď vznášející se vysoko nad dlažebními kostkami neexistuje, všechno se jí to zdá. Ale co když ne?
"Haló, slečno! Ano, vy tam" mohla by jste nám prosím "ah, tady to je. Chytnula by jste to lano?"Znovu otevřela oči, ale to už byl člun vznášející se ve vzduchu dost blízko na to, aby rozpoznala, kdo v něm vlastně sedí. Mužíček sedící blíž k ní byl opravdu malý, na sobě měl proužkované tričko a starou koženou vestu společně s bílými ušmudlanými kalhoty a kolem krku uvázaný červený šátek. V kulatém obličeji byla zasazena dvě modrá očka, která se na ni spolu se rty smála. Druhý pasažér byl zřejmě dlouhán, na sobě měl to samé, krom červeného šátku kolem krku. Dlouhé černé vlasy mu spadali kolem podlouhlého obličeje, ze kterého na ni zkoumavě hleděli dvě hnědé oči. Zvednul jednu ze svých dlouhých rukou a zamával, vypadalo to trochu neobratně.
"Tak na tři" "Raz, dva, tři!" Mužíček po Katce hodil stříbrné lano, ta ho bezmyšlenkovitě chytla. Všechno jí to pořád přišlo převrácené naruby, ale byl tu nějaký pocit toho, že tomu musí přijít na kloub, přeci jen, vzdušná loď se v Praze neobjeví zrovna často. "A teď prosím zatáhněte."Udělala to, co po ní chtěli, zatáhla. Loďka se kupodivu bez nějaké větší námahy dokolébala těsně pod její okno, kterého se prťous chytil.
"Skvěle. Mé jméno je Drbal a za mnou sedí Špalda. Vy jste slečna Kateřina Mourková, pokud se nepletu, že?" Drbal na ní upíral svá očka a úsměv měl roztáhlý od ucha k uchu. "Ehm" "Ano." Katka se najednou cítila trapně. Stála tam v pyžamu se vzorem kravských fleků a v chlupatých červených bačkorách. Tenhle pocit ale hravě přebilo vzrušení z příslibu nějakého nevšedního dobrodružství. Skoro si nevšimla, že Drbal začal šacovat kapsy své vesty a vytáhnul z ní žábu. Ovšem nebyla úplně obyčejná, zářila jako malá hvězdička. Jakmile ji mužík vyndal ven trochu se oklepala a spustila.
"Vážená slečno Kateřino Mourková, obdržela oficiální pozvání k tribunálu Kouzel do Hvězdnosvěta, společně s exkluzivní cestou Hvězdnovětrnou lodí, na základě vašich nerozvinutých potenciálů k magických schopnostem. Prosím podepište záhy vystavený formulář a tak i stvrdíte svou účast. Vaše Kouzelné Já." V okamžiku, kdy žába domluvila ozvalo se kváknutí a místo žáby se teď ve vzduchu vznášel pergamen s brkem. "Tak honem, nemáme na vás celou věčnost. I Nečas se pohybuje, nemůžeme ho udržet v klidu navždy." Drbal nervózně poklepal na parapet okna, což Kateřinu probudilo z jakéhosi stavu omráčení.
"Jen se mi to zdá, že ano? Žádný tribunál kouzel není, ani žádný Hvězdnosvět." Něco ji táhlo k tomu aby pergamen podepsala, ale pořád tu něco nehrálo, nic z toho by přece v normálním světě totiž nebylo možné. "Záleží přeci jen na tom, čemu chcete věřit, slečno Mourková." Poprvé promluvil Špalda, měl hluboký táhlý hlas. Něco pravdy na tom bylo. Katka pomalu přikývla. Je to přeci pravda, může si věřit čemu chce, může třeba věřit i na Hvězdnosvět. Vzala brk pevně do ruky a s odhodláním podepsala vznášející se smlouvu, ta s tichým "plop" zmizela. "Výborně, prosím, nasedněte si." Drbal se posunul dál do člunu, čímž uvolnil místo na přídi. Katka se rozhlédla po pokoji, třeba to bylo naposled, co ho vidí. A co rodiče? A brácha? Zatřepala hlavou. Vždyť se přeci vrátí, za každou cenu. Chytla se rámu okna a prolezla jím až na loďku, ta se povážlivě naklonila, ale vytrvala.
"Přeřízněte prosím lano." Vyzval ji Drbal a z kapsy, odkud vytáhnul žabku, vyndal i malý nožík. Katka si ho vzala a pustila se do práce. Čepel se skoro ani nedotkla stříbrného provazu a ten už se oddělil a loďka začala klouzat pryč od okna. Dívka se chytla okraje člunu a naklonila se tak, aby viděla přes okraj na zem. Sledovala lampy a dlažbu Staroměstského náměstím přičemž doufala, že nespadnou, ani si nevšimla, že se Špalda chopil vesel. Párkrát zabral a už se ocitli u trupu lodi, kde je pomocí lan ostatní námořníci vytáhli skoro až na palubu.
"Vystupovat!" Ozval se Drbalův hlas. Katka přikývla a opatrně přelezla na palubu lodi. Byla ohromná a všude byli sudy, nebo bedny, nebo byla srolovaná lana. Ke kormidlu vedlo schodiště na vyvýšenou plochu, pod kterou byl zřejmě vchod do podpalubí. Naleštěné parkety lodi se třpytily jak odráželi světlo hvězd. Než si ale stačila všechno pořádně prohlédnout, vstoupil ji do zorného pole vysoký muž. Mohl mít tak dva metry, na sobě měl černý kabát s ohrnutými rukávy a na nohou vysoké boty, ve kterých se ztrácely konce nohavic. Na hlavě měl nasazený klobouk. V puse černou dýmku, která tvrdě kontrastovala s šedými, skoro až stříbřitými fousy. Na dívku upřeně hleděli dvě černé oči pod hustým obočím, které oddělovalo oči od přílivu vrásek, která se tvořila muži na čele. "Jmenuji se kapitán Vous, vítejte na palubě Stříbrné střely, slečno Mourková!"
