
Bylo k půlnoci, a protože to bylo poslední den v roce, nikdo nespal. Všichni seděli kolem stolu, krájeli jablka, louskali oříšky, a tak podobně, ale hlavně vzpomínali na uplynulé měsíce. Bydleli sice spolu ve stejné chaloupce, každý však vzpomínal na něco jiného a pro každého se ten rok zdál být jiný.
Tak třeba pro babičku, pro tu to byl rok na zahrádce. Ta byla jejím potěšením, samozřejmě kromě vnučky Alenky, ale ta jí tam ráda pomáhala. Babička loupala jablka a vzpomínala, jak jí letos zjara vykvetly krokusy, narcisy a tulipány a na podzim se zas obzvláště vydařily chryzantémy. To byla radost. "A jahody," připomněla jí Alenka, "takových jahod, kolik jich bylo, tolik jich určitě ještě nikdy nebylo." A vzpomínala, jak měla jahody s mlékem, s cukrem a s tvarohem, jahodový koláč i dort a hned si rychle musela vzít vanilkový rohlíček, protože z té vzpomínky dostala chuť na něco dobrého a sladkého.
"Jen si ber," usmála se maminka a přisunula jí misku s cukrovím, "tenhle rok se opravdu povedlo. Nic se mi nespálilo, ani kousek." Jen to maminka řekla, vzpomněla si na Velikonoce, jak dopadly bochánky, které zapomněla v troubě o něco déle než měla. "Ale zase ty vajíčka," obrátila oči ke kraslicím, které se krčily v ošatce na polici, "teď se sem moc nehodí, ale nejsou překrásné?"
Tatínek s dědečkem seděli na lavici u pece a povídali si o letošní úrodě hroznového vína. Pak je napadlo, protože jim u toho trochu vyschlo v hrdle, že by měli nějakou lahvinku vína otevřít a ochutnat, jestli se letošní ročník vydařil, tak jak si myslí. Nalili tedy do sklenic víno, jen do té Alenčiné dali mošt.
Zvedli je k přípitku, a protože byla právě půlnoc, popřáli si navzájem, aby ten nový rok byl ještě lepší než ten letošní. Všichni se na to napili, i děda, ale pak pokýval hlavou: "Kdyby si to tak přáli všichni lidé a co víc, kdyby se potom v tom novém roce snažili, aby opravdu lepší byl, to by bylo, nemyslíte?" A všem okolo nezbylo než souhlasit a každý si v duchu říkal, že se sám za sebe bude snažit ze všech sil.
