Pohádky s písničkou - Kudy, kudy, kudy cestička
To bylo tenkrát, když byl ještě les na kopci jen takové mlází a Brouzdalovice vesnička, že bys ji přešel tam a zpět, než se ti uvaří na kamnech voda na čaj. Tak tedy za těch časů tu žil v chaloupce s doškovou střechou jeden Honza.
V každé vesnici totiž musí být nějaký ten Honza a ve městě nejméně pět. Bez Honzů by to nešlo, právě tak jako bez Mařenek, Josefů nebo Aniček. Tak to musí být, to by nebyly Brouzdalovice pořádná vesnice.
Jenže tenhle Honza, to nebyl žádný Jeníček, Janík nebo Honzík, byl to pořádný kus chlapa. Záda široká od jednoho ramene k druhému, ruce silné, že by i kance přepraly. A oči? Hnědé, překrásně hnědé. A protože to nebyl žádný fouňa, ani hrubián, děvčata se za ním jen otáčela. Co si budeme povídat, Honzu to hřálo na duši. A občas, když takhle jel s povozem na pole, celý den pracoval a vracel se až večer, myslel na tu či onu děvčicu ze vsi, jak se na něj tehdy nebo ondy hezky usmála. A hned mu šla práce lépe od ruky, hned mu to samotnému na poli lépe ubíhalo.
Jednou takhle jel, vůz naložený čerstvě usušeným senem, voňavým a prohřátým od sluníčka, a snad se nějak zamyslel, možná se kůň zahleděl na plynoucí oblaka nebo byla cesta v tom místě po deštích rozbitá, prostě sjelo jedno kolo z cesty, hned za ním vůz, seno i Honza do příkopu. Jen kůň zůstal stát na kraji cesty a díval se na tu spoušť. "To je nadělení," povzdychl si Honza, když se vyhrabal ze sena, "ještě, že mě teď nevidí," pousmál se, když si vzpomněl na děvčata z Brouzdalic, "těžko by se za mnou teď některá s obdivem otočila."
Mýlil se, jedna ho přeci jen zahlédla, jak se s vozem překlopil. Byla právě na malinách, až u lesíka, a tak nebylo divu, že si jí Honza nevšiml. Jiná by si možná sedla do trávy a čekala, jak si Honza poradí, další by třeba šla a trhala dál maliny a našla by se určitě i taková, která by běžela s tou novinou do vsi a řekla by jí na potkání všem, takže by měl Honza z ostudy kabát, ještě než by dojel domů. Anička taková nebyla. Nemohla by se jen tak dívat, jak se jiný lopotí, a už vůbec nebyla z těch, které by roznášely klepy. Vzala džbánek s malinami a vydala se k Honzovi. Vytáhnout vůz zpět na cestu je pořádná práce a jeden pár rukou navíc se mu bude jistě hodit.
Honza byl z té posily trochu rozpačitý. "Jen aby si nemyslela, že si neumím poradit sám." Přemítal, když spolu sundávali seno z vozu. "Nebo aby si neříkala, že jsem nějaký nešika," trápil se, když podkládali kola. "A že nemám dost síly," styděl se, když se mu nepodařilo vytlačit vůz samotnému a Anička musela také přiložit ruku k dílu. Ani do očí se jí nepodíval.
Pak už nemyslel vlastně na nic. Možná jen na to, že se blíží večer a jak je vůz nesnesitelně těžký. Že se jim nakonec podařilo vůz dostat zpátky na cestu, naložit na něj zpátky seno a dojet do vsi před klekáním, byl tak trochu zázrak. Honza odvezl Aničku domů, poděkoval za pomoc, zamával a odjel. Až doma si Anička všimla, že jí na copech chybí jedna z jejích oblíbených červených mašlí. Přemýšlela, čekala, ale protože už bylo pozdě, povzdechla si: "Asi jsem ji ztratila někde v lese. Kdybych zůstala v seně, jistě by ji Honza již dávno našel a vrátil mi ji. Co naplat, mašle je pryč, učešu si zítra drdůlek a na jarmarku si koupím novou." A šla spát.
Když však potkala druhý den Honzu na návsi, nedalo jí to a zeptala se: "Nenechala jsem náhodou včera na voze takovou pěknou červenou mašli?" Honza zrudl, zlehka přikývl, a potom vytáhl z kapsy mašli asi tak té barvy, jaké měl teď tváře. Podal ji Aničce, a když se znovu nadechl, s očima upřenýma na špičky bot, tiše se zeptal: "Nešla bys se mnou v sobotu k muzice." Anička se usmála, uvázala se mašli kolem drdůlku, podívala se Honzovi do těch krásných hnědých očí a řekla: "Moc ráda." Od té doby spolu byli tancovat mockrát a opravdu jim to spolu slušelo.
