Týden s Evou a Jakubem: Eva píše přání
[Eva a Jakub jsou kamarádi. Děti jako vy. Ale mají oči, které možná vidí víc…
Eva píše přání
Eva a Jakub jdou ze školy.
„Co jsi dělala na Nový Rok?“ ptá se Jakub.
„Poslouchala jsem pohádku. Srovnávala knížky. A dala jsem mámě a tátovi pusu a popřála…Pak jsme dělali předsevzetí.“
„Co je to?“
„To se na Nový Rok musí. Řekneš si, co chceš dělat líp. Nebo co dělat přestaneš. Táta nebude každý den jezdit autem, někdy si vezme kolo. Maminka nezapomene zalévat kytky.“
„A ty?“
„Já? Budu si uklízet pokojíček. Každý den. To jsem taky dělala, protože jak na nový rok, tak po celý rok, víš?“
„Ufff. My jsme na Nový Rok jedli čočku. Že je kulatá jako penízky a když ji sníme, tak se nás peníze budou držet. A to ji budu mít na talíři pořád? Dal bych si radši kuře!“
„Kuře se na Nový rok nejí. Ani kachna nebo husa. Protože mají křídla. Uletělo by ti štěstí, víš? My budeme mít štěstí hodně. Přál nám ho každý, babičky a děda, teta Hana, sousedi… Já jsem taky dostala přáníčka, tři, od Hely, od Adélky a od bratrance Káji.“
„Mámě lidi taky hodně přáli. Ale mně ne. Mně nepřál nikdo. Tak ahoj!“ A Jakub odmyká domovní dveře.
Eva jde dál a přemýšlí. Oslava Nového Roku už je pryč. Ale rok je dlouhý – proč by Jakub nemohl dostat přání teď? Napíšu mu, rozhodla se Eva. A namaluju mu něco. Co by si přál? V čem by měl mít štěstí? Už vím!
Je večer, Eva běží k Jakubovu domu. Nese obálku. Na kartičku napsala „Hodně štěstí!“ a nakreslila loď. Plachetnici. Protože na takové by se Jakub chtěl svézt. Vedle lodi stojí vysoký muž. Usmívá se. Jakub by totiž chtěl mít tatínka… To by bylo štěstí, určitě!
