Bezdíček Josef

Cesta Josefa Bezdíčka k rozhlasové režii vedla přes divadelní scénu. Po absolvování gymnaziálních studií v Brně zvažoval mezi medicínou a architekturou, ale ani studium architektury, ke kterému se nakonec přiklonil, neurčilo jeho další celoživotní profesní dráhu. Jeho pozornost zaujalo dramatické oddělení Státní konzervatoře, která byla v Brně právě založena (roku 1919), a proto v průběhu prvního ročníku z architektury odešel a začal studovat herectví. Ve svých jedenadvaceti letech nastoupil do prvního angažmá v činohře Zemského národního divadla v Brně. Po třech letech z divadla odešel a v roce 1924 založil s hercem a režisérem Vladimírem Gamzou první významnou experimentální divadelní scénu na Moravě, které dali název České studio. Po ročním putování po moravském a českém venkově se ale herecká společnost dostala do finanční tísně a rozpadla se. Bezdíček získal druhé divadelní angažmá, tentokrát v českém souboru Národního divadla v Bratislavě. Zde se jeho profesní cesta setkala poprvé s rozhlasem. Roku 1927 otevřel Radiojournal svou pobočku v Bratislavě a většina herců činoherního souboru dostala v krátké době příležitost také před rozhlasovým mikrofonem.

Bezdíčka však v té době již začala více přitahovat práce režijní než herecká. V bratislavském rozhlasovém "ateliéru" k ní měl hodně příležitostí. Byl nejen hercem a režisérem, ale také dramaturgem. Pro živé vysílání upravoval vybrané divadelní dialogické scény nebo jednoaktovky, přepisoval povídky a připravoval vlastní umělecká pásma. Jeho základní poznatky a zkušenosti z rozhlasové režijní práce často vycházely z experimentu, jehož prvotním cílem bylo hledat, "jak pracovat s mluveným slovem, odhalovat jeho únosnost, slyšet, zní-li pravdivě z hercových úst". V bratislavském studiu si také úspěšně vyzkoušel vlastní dramatickou tvorbu - jeho prvotina Vzbura na salaši (1930) získala první místo v soutěži o původní rozhlasovou hru. Bylo to poprvé, kdy byla režie oddělena od herců ve studiu. Z bratislavského Národního divadla odešel J. Bezdíček v roce 1930 do pražské Uranie a posléze do smíchovského divadla U Libuše. Zde se režijně podílel na několika inscenacích (Tolsté-ho Vzkříšení, Shakespearova Perikla, Londonovy Vlčí duše, Klabundovy Slavnosti třešňových květů aj.). Jeho další cesta, již jako režiséra, vedla opět do brněnské činohry Zemského divadla. Tady také skončila sezonou 1931-1932 desetiletá etapa jeho umělecké divadelní dráhy a v dalších letech se věnoval především rozhlasové tvorbě.

Přijal nabídku šéfa literárního a dramatického oddělení brněnského Radiojournalu a svého přítele Dalibora Chalupy a 15. srpna 1932 se stal prvním profesionálním režisérem brněnského rozhlasového studia. Brno ho přitahovalo mladým tvůrčím týmem, který měl blízko k experimentu, k překonávání konvencí, rutinních postupů a hledání nových rozhlasových výrazových prostředků a tvůrčích metod. Oporu našel u ředitele studia ing. Antonína Slavíka (39 let) i spolupracovníků D. Chalupy (32 let), Karla Vetterla (34 let) a F. Kožíka (24 let). Brněnské studio bylo již také vybaveno modernější technikou než bratislavské (k dispozici bylo několik mikrofonů a režisérská kabina), což umožňovalo jasnější a diferencovanější vyjádření jednotlivých zvukových složek inscenace a výraznější posun od improvizované zvukové kulisy ke zvukové stylizaci. Bezdíček začíná uvažovat o základních zásadách rozhlasové režie - do popředí klade požadavky dějové a interpretační srozumitelnosti předlohy, s ohledem na masový poslech rozhlasu a specifiku vnímání rozhlasového posluchače, jeho představivost a fantazii při auditivním přijímání sdělovaného obsahu. První teoretické úvahy o "zvukovém dramatu" úspěšně uplatnil např. v životopisném pásmu Napoleon (1931), Čapkově Zemi mnoha jmen (1932) nebo v literárním pásmu Píseň svobody, věnovaném J. Mahenovi. Vrcholem jeho brněnské režijní práce ale byla dnes již klasická inscenace původní rozhlasové hry F. Kožíka Cristobal Colón (premiéru měla 12. dubna 1934). V ní již dospěl ke svébytnému rozhlasovému dramatickému tvaru na základě spojení různorodých, ale promyšleně volených zvukových výrazových prostředků. K maximálnímu estetickému a dramatickému účinku využil jak umělecké, tak dokumentárně publicistické metody - kromě hereckých dialogů a básnických monologů, sborové recitace, písní a balad neváhal využít např. prvky stylizované reportáže. Promyšleným střídáním různorodých dramatických prostředí a kombinací zvuku a slova se mu podařilo vytvořit zvukově dokonalou představu děje, která posluchače uchvacovala. K dosažení věrného zvukového vjemu umístil např. mikrofon na střechu brněnského studia, aby plavčíkovo zvolání "Země! Země!" bylo prostorově co nejvěrohodnější. Roli Isabely Kastilské svěřil Bezdíček Vlastě Fabianové, herečce Zemského divadla, s níž se později, v roce 1941, oženil. Ještě v roce 1934 byla hra Cristobal Colón vydána tiskem a o rok později byla vysílána v zahraničním cyklu Nejlepší rozhlasové hry světa. Její úspěch byl završen oceněním na mezinárodním rozhlasovém festivalu v Bruselu (1938). Hra byla nastudována také po válce - její nahrávka byla zařazena jako první do zlatého fondu Československého rozhlasu.

Brněnská etapa Bezdíčkovy tvorby představovala neobyčejně plodné období - v brněnském studiu uvedl na sto padesát rozhlasových inscenací. Byly to např. Gazdina roba (1938) G. Preissové, Jiráskova Kolébka (1939), Hauptmannova Hanička (1940), Tylova Lesní panna (1939), Bozděchův Baron Goertz, Čechovův Žert a další. Všechny byly vysílány živě ze studia, a proto se nedochovaly.

V roce 1940 Bezdíček musel odejít se svými nejbližšími spolupracovníky a přáteli Kožíkem a Chalupou do Prahy - do studia Radiojournalu nastoupil po Jaroslavu Hurtovi, a to nejprve do funkce režiséra, od r. 1941 šéfrežiséra. Přes svízelné podmínky a tvrdou cenzuru v protektorátním rozhlase si brzy získal přirozenou autoritu a podařilo se mu prosadit do vysílání inscenace věnované významným českým osobnostem a adaptace klasických divadelních her. V roce 1941 rovněž zahájil pedagogickou práci na Státní konzervatoři hudby v Praze. Od roku 1942 se v rozhlase zapojil do ilegálního odbojového hnutí.

V poválečném období se věnoval zejména rozhlasové úpravě a režii klasické dramatické tvorby, přípravě nových rozhlasových režisérů, teoretické a pedagogické práci na Akademii múzických umění, kde byl v roce 1956 jmenován mimořádným a v roce 1957 řádným profesorem pro obor uměleckého přednesu. Zároveň zde vykonával funkci děkana. V roce 1954 byl J. Bezdíčkovi udělen titul zasloužilý umělec.

Z domácích i zahraničních inscenací, které v poválečném období nastudoval, jsou připomínány zejména: pásmo Normana Corwina Bez názvu (1946), Ibsenův dvoudílný Peer Gynt (1948), Puškinův Jevgenij Oněgin (1953), Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy (1952), Veselé paničky windsorské (1955), Hamlet (1958) a Verhaerenův Filip II. Od roku 1955 se podílel na přípravě cyklu Nedělní divadelní večery, pro který připravil s drobnými úpravami celá představení Národního divadla, např. Ostrovského Výnosné místo (1952), Gorkého Měšťáky (1953), nebo Drdovy Hrátky s čertem (1954). Jeho poslední režijní prací v pražském studiu byla italská klasická inscenace Goldoniho hry Pan Todero Brumla aneb Starý protiva (1962). Jejího vánočního uvedení v rozhlase se však již nedožil.