Miloslav Disman

Jméno Miloslava Dismana se stalo synonymem rozhlasového vysílání určeného dětem. Působil nejprve v roli praktického učitele, posléze po více než 30 let v úloze rozhlasového režiséra, autora a vedoucí osobnosti dětského hereckého souboru.

Disman vystudoval v letech 1918-1920 Vyšší reálku v Jičíně, později v Praze; v rozmezí let 1922-1927 složil odborné učitelské zkoušky; 1930-1932 vystudoval Školu vysokých studií pedagogických v Praze. V letech 1922-1930 působil jako učitel, odborný učitel a správce obecných škol v Novém Boru, ve Mšenu u Jablonce, v Bezdězu, v Náhlově pod Ještědem a v Dolní Poustevně; v období 1930-1935 byl odborným učitelem v Masarykově pokusné reformní škole 1. a 2. stupně v Praze-Nuslích; ve svazku se školou zůstával i poté, kdy nastoupil do rozhlasu, pro svoje rozhlasové působení si z učitelského úvazku bral dlouhodobou dovolenou. S pražským Radiojournalem spolupracoval Disman externě od roku 1931. Působil ve školském a vzdělávacím odboru, kde připravoval přednášky s pedagogickými tématy, byl autorem drobných scének, režíroval recitační sbor mládeže. První rozhlasové vystoupení dětského souboru pod Dismanovým vedením se datuje 15. květnem 1931, kdy byla vysílána stylizovaná reportáž Podblanické děti návštěvou v Praze. O rok mladší jsou pásma Tatínek pracuje v továrně a Maminka vaří dobrou kávu.

Do služeb Radiojournalu nastoupil jako referent školského rozhlasu 15. 9. 1935. Sám tento den později označil za oficiální datum vzniku Dismanova rozhlasového dětského souboru (DRDS). Pro soubor psal scénky, pásma, hry. V roce 1936 vystoupil DRDS v rozhlase s recitací Máchova Máje, o rok později pak soubor interpretoval Bezručovu Ostravu. Od roku 1938 se Disman stal také režisérem školského rozhlasu. Během válečných let přenesl některé úspěšné dětské pořady na prkna Intimního divadla - Broučci, Pamela (obě 1943), Bzuňďa a Bruňďa (1944).

V roce 1948 se odloučila od souboru část starší mládeže a vytvořila Soubor Julia Fučíka. M. Disman se pak věnoval umělecké výchově mládeže od pěti do patnácti let. Z dětí jeho souboru vznikala postupně početná skupina interpretů dětských rolí v rozhlasovém vysílání. Souborem prošla také celá řada pozdějších významných osobností - publicistů, herců, režisérů, spisovatelů (K. Kyncl, J. Fairaizl, E. Kopecká, J. Jírů, P. Kohout, A. Vránová, J. Vala, J. Vinklář, J. Hlaváčová, V. Postránecký, J. Šusterová, J. Horčička, E. Sadková). 1. září 1951 získal soubor statut stálého rozhlasového tělesa. Práci se sborem zasvětil Disman i svůj volný čas, vedl letní prázdninové tábory, kterým se říkalo Broučkov.

Kromě působení v souboru se v rozhlase věnoval také koncepční a programové práci, na starosti měl styk se školskými úřady. Školské vysílání jeho zásluhou nacházelo stále nové programové formy a soustavným kontaktem s posluchači reflektovalo potřeby škol, rodičů a především dětí.

V roce 1937 k jeho povinnostem přibyla spolupráce s reportážním oddělením, pro které připravoval příležitostné reportáže. V květnu 1938 byl pověřen redakcí uváděním tzv. Okének, publicistických pořadů zahrnujících témata politická, kulturně politická, branná. Tyto desetiminutovky měly za cíl posilovat národní sebevědomí. Vzdor své nedlouhé existenci představovaly v kontextu tehdejšího programu Radiojournalu vrcholný projev aktuálnosti a otevřenosti.

V roce 1941 byl přeřazen do slovesného odboru jako režisér, ale zůstaly mu nadále i povinnosti reportéra. V září 1952 se stal vedoucím režisérem vysílání pro děti a mládež. Disman se podílel na reportáži z pohřbu TGM (1937), komentoval Všesokolský slet (1938) a přenesení ostatků K. H. Máchy na vyšehradský hřbitov (1939). Byl jedním z dominantních reportérů, kteří emotivním způsobem přiblížili ve vysílání posluchačům dění v květnových dnech r. 1945. Slavná je jeho reportáž z Bělé pod Bezdězem při vztyčení čs. vlajky na věž osvobozeného hradu (také z r. 1945). Jako aktivní účastník odboje i bojů o rozhlas absolvoval stovky besed o těchto událostech. Byl prvním předsedou revoluční závodní rady v rozhlase.

V roce 1948 byl průvodcem vysílání MEVRO (Mezinárodní výstava rozhlasu), v letech 1955, 1960, 1965 patřil mezi reportéry celostátních spartakiád. Pro jeho komentátorský styl byla příznačná velká obrazivost, citovost, hlasová kultivovanost. V kontextu dobové proměny hlasového projevu působily jeho pozdní reportáže poněkud pateticky. Za svou režijní rozhlasovou činnost, především za rozvíjení estetické výchovy mládeže, dostal M. Disman několik vyznamenání - v roce 1953 Řád práce, u příležitosti 60. narozenin titul zasloužilý umělec, v listopadu 1966 Československou cenu míru.

31. 8. 1971 odešel do důchodu, zůstal však s rozhlasem nadále spojen prostřednictvím svého dětského souboru. Z pozdějších režií připomeňme např. Trnkovu Zahradu (1960, úč. K. Höger), dále J. Peka Achilleus (1961, Z. Štěpánek, V. Voska, D. Medřická, V. Chramostová, V. Leraus), V. Nezval Anička skřítek a Slaměný Hubert (1964), E. T Seton Moji známí z divočiny (1967) aj.

M. Disman neomezoval své aktivity jen na rozhlas. Ve 40. letech za nacistické okupace byl členem Vančurova Národního revolučního výboru české inteligence; v letech 1959-1970 působil jako externí pedagog pražské AMU; od roku 1963 byl předsedou psychologické komise čs. sekce Mezinárodní organizace loutkových divadel UNIMA; od r. 1965 členem vedení čs. sekce Mezinárodní organizace divadel pro děti a mládež ASSITEJ. Spolu s M. Mellanovou a V. Vaňátkem se stal zakladatelem prvních specializovaných divadel pro děti.

Publikační činnost: Čs. rozhlas v boji (1946), Paprsek (1950), Sborové recitace (1952), div. hra Tři medvíďata (1952), Pracovníci Čs. rozhlasu ve službách květnové revoluce (1967), Kapitoly z dějin Čs. rozhlasu (1968), kniha vzpomínek Hovoří Praha (1975)