Fuchs Jan

21. 5. 1930 Praha - 3. 12. 2007 Praha
režisér, moderátor, autor

Jan Fuchs pocházel z umělecké rodiny. Jeho otec, matka i strýc byli operními pěvci. Jan sice shledal, že pro pěveckou dráhu nemá hlas, ale svět divadla mu přesto učaroval. Po maturitě na reálném gymnáziu (1949) pracoval po nějaký čas v Divadle S. K. Neumanna, byť pouze v pozici úředníka, o něco později se stal provozním ředitelem Městského divadla v Benešově (1950-1953). Po základní vojenské službě nastoupil jako vedoucí kulturně-propagačního oddělení do Ústředního divadla Čs. armády na Vinohradech. V sezonách 1956-1959 byl pak režisérem a hercem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. 

V té době už spolupracoval externě s Čs. rozhlasem, s redakcí zábavy. Psal drobné příspěvky pro estrády a zábavné pořady. Smysl pro humor mu byl vždy vlastní, autorsky se osvědčil a po dvou letech, v roce 1959, mu bylo nabídnuto místo v režijním oddělení HRDM. Této příležitosti se chopil s pro něj příznačnou vervou. Kromě režijní činnosti působil také autorsky, byl rovněž moderátorem některých pořadů. Sám vzpomínal na to, že mu Ludvík Vaculík, který nad ním měl tehdy jakýsi dohled, občas vyčítal přílišnou roztěkanost. Na archivních snímcích jsou zachycena Fuchsova komentátorská vystoupení na celostátní spartakiádě v roce 1965. Kromě publicistických pořadů pro děti a mládež, např. Návštěva s hudbou, Pionýrská jitřenka, dále Fronta na písničku, jejíž princip vymyslel - šlo o jeden z prvních živě vysílaných programů ze studia za přítomnosti obecenstva - mu záhy učaroval především svět pohádek a her pro mládež. 

Za období prvních deseti let rozhlasového působení natočil J. Fuchs pozoruhodný počet invenčně realizovaných pohádek, her a četeb na pokračování, jako např. Poláček Edudant a Francimor (1962), Gorvin Mořský vlk (1963), Aškenazy Cestopis s jezevčíkem (1967). Mezi jeho realizacemi z té doby dominuje titul první stereofonně natočené rozhlasové hry u nás (a jak se občas uvádí, možná i v celé Evropě), Svěrákova pohádka Krápník a Františka (1966), kterou tým nadšenců pod Fuchsovým vedením (zvukový mistr Z. Škopán) natáčel v Koněpruských jeskyních. Již dříve režíroval několik Svěrákových textů, pohádku Tři auta (1963), hry pro dospělé To jeli dva ve vlaku (1967, smuteční anekdota), Posel hydrometeorologického ústavu (1969, znovu natočeno 1993). 

Od 1. července 1968 přešel Fuchs jako režisér do redakce literárně-dramatického vysílání, v roce 1970 se stal zástupcem šéfrežiséra. Od té doby točil především hry pro dospělé: Ollier Atentát přímým přenosem (1970), Methling Kukaččí chata u Leknínového jezírka (1970), Stroupežnický Zvíkovský rarášek (1971), Neruda Prodaná láska (1972). Ujímal se i úkolů, které náležely do oblasti tzv. angažované tvorby - Zápotocký Rozbřesk (1970), Lavreňov Přelom (1971), točil rozhovory s herci, kteří se hlásili k normalizační politice (S. Amortová, J. Švorcová, L. Pelikánová). Jakkoli se tak pokoušel nepochybně odvrátit schylující se vyhazov, nepodařilo se mu to. 

Poté, co byl Fuchs za své postoje z roku 1968 nejprve vyloučen z KSČ a později z rozhlasu vyhozen (1972), nechali normalizační šéfové velký počet Fuchsových režií (a nejen jeho) smazat. Režisér však po roce 1989 ve svém soukromém archivu nalezl kopie řady titulů a za pomoci pracovníků archivu je rekonstruoval. Dnes tedy (byť nereprízovány) existují nahrávky celé řady půvabných pohádek, v nichž jsou zachyceny mimořádně kvalitní herecké výkony: Želva s flétnou, Voják Blátošlap a jeho stín jménem Semsen, O princezně a zlaté včelce, Vynálezce dětských snů, O španělském králi a anglickém lordovi, Zelená pohádka, Modrý potok Bagají, další Svěrákova pohádka - Tiché šlapací království, později znovu natočená Karlem Weinlichem pod titulem Kolo se zlatými ráfky

V průběhu 70. a 80. let působil Fuchs jako režisér na tzv. volné noze, natáčel pro nakladatelství Supraphon, byl hudebním dramaturgem a konferenciérem Dětské lední revue. Do rozhlasu se znovu vrátil v roce 1990 a vrhl se s vervou znovu do práce. Režíroval řadu rozhlasových her, ve kterých prokázal opět svůj smysl pro dynamiku a výrazné vedení hereckých partů, např. německá hra D. Kühna Goldbergovské variace (1992), zejména rád točil tituly z oblasti komediálního žánru: nové nastudování Svěrákova Posla hydrometeorologického ústavu (1993), skvělé anglické rozhlasové komedie Mela Calmana Srdeční slabost (1997); natáčel také četby na pokračování, např. K. Faldbakken Adamův deník (1995), T. Lindgren Čmeláčí med (1996), cykly dramatizací z oblasti sci-fi literatury a další. Věren své zásadě, že rozhlasák má být co nejuniverzálnější, pouštěl se do dalších projektů. Vymyslel a realizoval ve své době ojedinělý program rozhlasové seznamky Šance pro lásku (1992). Pořad získal postupně pro stanici ČRo 2 - Praha velké množství posluchačů. Jak se stává - v době největší úspěšnosti byl pořad znenadání zrušen. Po odchodu do důchodu v r. 1997 zůstával nadále ve spojení s rozhlasem, vymyslel další originální program pro stanici Regina, pod názvem Top ten desek mluveného slova uváděl úryvky z vydaných slovesných nahrávek, které prokládal písničkami zpívajících herců. 

V anketě Týdeníku Rozhlas (2001) odpověděl na otázku Co vás drží nad vodou?: "Zkušenost se symetrií života. Jsem tak trochu Enšpígl. Těší mě úspěch, ale současně se klepu strachy, protože vím, že tím někoho proti sobě popudím. Prožiju-li zklamání, je mi fajn, protože logicky musí následovat něco milého, příjemného." 

Mimorozhlasová činnost:
nakladatelství Umění lidu (1950), režisér ve svobodném povolání (1973-1990), externí režie, dramatizace a úpravy pro slovesnou edici vydavatelství Supraphon (mimo jiné Defoe: Robinson Crusoe, May: Syn lovce medvědů, Cooper: Poslední Mohykán, Dumas: Tři mušketýři, Verne: 20 000 mil pod mořem, Jirásek: Staré pověsti české; Šumavské pohádky, Hurvínek v říši snů, Robot Roby). 1986-1989 restaurační podnik Lucerna-Barrandov, zde připravoval program pro Lucerna-bar Autorská činnost: televizní hry Stáří a Pacient (2001). 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas