Jaroslav Hurt

Se jménem Jaroslava Hurta je spojen vznik rozhlasové dramaturgie, režie a specifického rozhlasového hereckého projevu. Do Radiojournalu vedla jeho cesta přes divadelní prkna. Od roku 1893 byl hercem různých divadelních společností, v letech 1906-1925 uznávaným členem činohry Národního divadla v Praze. Úspěchu a ocenění dosáhl zejména jako představitel hrdinských a charakterních postav. V Národním divadle také získal první zkušenosti z činoherní režie.

V roce 1918 se podílel se skupinou českých umělců a žurnalistů (např. se zakladatelem Radiojournalu M. Čtrnáctým) na převzetí Stavovského divadla (Landestheater) z německé do české správy a jeho začlenění do ND jako jeho druhé scény. Stál u zrodu pražské Státní dramatické konzervatoře, kde působil jako profesor v letech 1919-1927.

Před rozhlasovým mikrofonem stanul poprvé 8. listopadu 1925 v pestrém hudebním a literárním nedělním večerním pořadu, ve kterém recitoval monolog z Molierova Misantropa. O dva dny později přednesl spolu s R. Deylem scénu z Goethova Fausta. Do roku 1925 spadají také jeho počáteční pokusy o rozhlasovou režii. První "velké" rozhlasové dramatické dílo nastudoval v roce 1927 - šlo o studiovou inscenaci Stroupežnického Našich furiantů, uvedenou 1. července. Vzápětí nato je Hurt angažován do Radiojournalu jako první stálý režisér. Od počátku svého působení v režisérské funkci musel překonávat nejen technické překážky, ale musel také čelit řadě estetických, uměleckých a psychologických konvencí, vžitých stereotypů a představ. Již první přenosy činoherních představení z divadel totiž ukázaly na řadu úskalí, spojených s absencí vizuálního vjemu. To vedlo k pochybnostem, zda je vůbec možné dramatické pořady vysílat v požadované vysoké estetické a umělecké kvalitě. Zpočátku (již od roku 1924) se živě vysílaly jen jednotlivé scény z divadelních her, založené především na dialogu, a často kombinované s recitací a hudbou do tzv. tematických večerů. Vedle nich byly uváděny nanejvýš jednoduché aktovky "lehčího rázu", které bylo možné inscenovat ve studiu s menším počtem postav. Všude tam, kde to bylo možné, byla inscenace doplněna zvukovými efekty, které měly posluchači umožnit lepší pochopení děje a charakterizovat jednotlivé postavy. J. Hurt působil jako rozhlasový herec a recitátor; představoval také "pana berního" ve vysílání staropražských obrázků.

Byl to právě Hurt, který odmítl skeptické názory a dokázal, že činoherní dramatický děj je možné v rozhlase realizovat v plném rozsahu, a to pouze v auditivní rovině a přitom na vysoké umělecké úrovni. Brzy po svém nástupu do funkce režiséra proto zahájil řadu velkých projektů celovečerních rozhlasových inscenací. Byla to např. Maryša bratří Mrštíků v dramaturgické úpravě Miloše Kareše (hlavní role M. Pačová a Z. Štěpánek), která byla podle věstníku Radiojournal zvolena především proto, že měla "mnoho hudebních a zpěvních vložek, takže se pro rozhlas dobře hodila". Největší ohlas ale měl Vrchlického a Fibichův tříhodinový melodram Námluvy Pelopovy, vysílaný bez dramaturgických úprav a zvukové kulisy a postavený výhradně na hereckém slovním projevu, obsahu a "zvuku" slova - a ovšem hudbě. Účinkovali herci Národního divadla V. Vydra, B. Karen, L. Dostalová, R. Deyl, K. Dostal a J. Vojta. Při jejich režijním vedení si Hurt uvědomil, že je nezbytné vytvořit nový styl hereckého projevu, který by dokázal udržet posluchačovu pozornost pouze hlasovým výrazem, a to, jak říkal, "naprostým odhmotněním slova". Dospěl k závěru, že "klasický výraz duševní, nezatížený nijakou vnějškovostí, je postulát hry rozhlasové". Na rozdíl od brněnských experimentů se ale Hurt opíral především o klasický divadelní dramatický repertoár - šlo zatím o převažující funkci reproduktivní nad produktivní. V jeho režii byly uvedeny např. Štěpánkova veselohra Čech a Němec, Vrchlického veselohra Soud lásky, první část Schillerovy trilogie Valdštejnův tábor, později Vrchlického a Fibichův Smír Tantalův (1930), Shakespearův Macbeth, Dykovo Zmoudření Dona Quijota (1932), Zeyerův melodram Radúz a Mahulena a historická hra Neklan (1933), Jiráskova M. D. Rettigová (1938). Z prvních původních rozhlasových her režíroval např. dramatické práce Václava Gutwirtha, Miloše Kareše, Aloise Vávry a Jana Grmely.

J. Hurt přednášel řečnictví na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Věnoval se přípravě mladých rozhlasových režisérů a herců. V Radiojournalu působil ve funkci vedoucího režiséra až do roku 1939, kdy odešel do důchodu.

Publikace:
Řečnictví v teorii i praxi (1934)