Jirotka Zdeněk

Zdeněk Jirotka - Foto:  Archiv ČRo

Zdeněk JirotkaFoto:  Archiv ČRo

7. 1. 1911 Ostrava - 11. 4. 2003 Praha
redaktor, spisovatel, fejetonista

Zdeněk Jirotka patří mezi humoristy, kteří prošli rozhlasem a zanechali po sobě inspirující dílo. Jeho decentní humor okouzluje posluchače stejně jako čtenáře dodnes. Největší proslulost mu přinesla jeho románová prvotina Saturnin (1943). 

Nelze odolat pokušení citovat autorův text s názvem Běh času, kterým je uváděn soubor povídek Pravidla se změnila: "Mám prokázáno, že jsem se narodil za panování Jeho Apoštolského veličenstva císaře Františka Josefa I., a to 7. ledna 1911 v Ostravě. Sám o tom nic nevím, ale protože mi to bylo sděleno lidmi důvěryhodnými a protože se nevyskytlo nic, co by tomu odporovalo, píši to tak do příslušných dotazníků. Po absolvování školy obecné zdokonaloval jsem se ve vědách exaktních na reálce v Moravské Ostravě. S politováním musím konstatovat, že se tato škola sama připravila o možnost, že na ní bude jednou pamětní deska s mým jménem. Z její páté třídy, nebo jak se tehdy říkalo kvinty, jsem byl vyloučen pro atentát na pana katechetu. K tomuto nekalému účelu jsem použil třaskavých kuliček a kýchavého prášku. Překvapilo mě tehdy, že pan katecheta odmítl zemřít pro věc církve mučednickou smrtí, o jejíchž půvabech nám často zaníceně vyprávěl. (...) Můj tatínek byl zneklidněn destruktivními složkami mé povahy, a proto zvolil pro mou výchovu směr jasně konstruktivní: šel jsem se učit zedníkem. (...) Po absolvování učebních let v cechu svatého Rocha vstoupil jsem na Vyšší průmyslovou školu v Hradci Králové. Maturoval jsem v roce 1933 a tehdy už se začalo uplatňovat jedno z pravidel, jimiž se řídil můj život. Jakmile jsem se totiž něco pořádně naučil, šel jsem dělat něco jiného. Když jsem zvládl nauky týkající se pozemního stavitelství, šel jsem na šest let k těžkým kulometům. Jakmile jsem se stal uznávaným odborníkem v tomto povolání, byl jsem - při likvidaci armády - převeden k ministerstvu veřejných prací, do oddělení připravujícího průplav Labe - Odra - Dunaj, kde již pokojně stárly generace projektantů tohoto díla..." 

To však nebyla práce, která by mohla Zdeňka Jirotku dlouhodobě uspokojovat a začal se poohlížet po jiném způsobu obživy. Literární tvorbě se Z. Jirotka začal věnovat ve třiceti letech díky stykům s Janem Drdou, který poslouchal Jirotkovy historky ze života a vybídl ho, aby napsal povídku do Lidových novin. Již první povídka byla otištěna, což autora povzbudilo a přivedlo k rozhodnutí stát se spisovatelem. Spolupracovníkem Lidových novin byl Jirotka od roku 1940 a napsal pro ně řadu fejetonů, povídek i časových úvah. V roce 1939 se oženil a rovněž tato událost má určitou vazbu na Jana Drdu. Vesnice, kde se se svou budoucí manželkou Helenou Zdeněk Jirotka coby důstojník Československé armády seznámil, nesla jméno Daskabát. Drdovi se pak tento název vsi natolik zalíbil, že jej s malou obměnou - Dalskabáty - použil ve své známé pohádkové divadelní hře. 

V letech 1945-1951 byl Z. Jirotka kmenovým redaktorem Lidových novin, kde několik let pracoval vedle E. Basse i F. Peroutky, 1951-1953 působil v Dikobrazu. Od října 1953 "přestoupil do služeb rozhlasu z důvodu obecného zájmu" jako vedoucí redakce humoru a satiry. V roce 1956 přešel na místo vedoucího redakce české a slovenské literatury, po reorganizaci v roce 1958 se stal redaktorem nově vzniklé redakce A-Zet (aktualit a zajímavostí). V letech 1956 a 1958 si vyžádal několikaměsíční tvůrčí dovolenou. Během první z nich se přihlásil do soutěže, kterou ministerstvo vnitra vypsalo na knihu o práci příslušníků Sboru národní bezpečnosti, se kterými se dokonce chystal vyjíždět sbírat materiál "do terénu", v druhém případě získal stipendium Literárního fondu. V Čs. rozhlase setrval až do konce srpna 1962, kdy - opět z obecného zájmu a po dohodě obou zaměstnavatelů - nastoupil do redakce časopisu Dikobraz, brzy se ovšem vrací ke svobodnému povolání spisovatele. Jirotka byl předválečným členem komunistické strany. Jeho politické postoje změnil až srpen 1968, kdy jasně vyjádřil svůj nesouhlas s okupací Československa a "strana se od něj očistila", jak sám pravil, dalších dvacet let "nesměl nic". 

První Jirotkovu dramatickou práci pro rozhlas představuje groteska Agentura pro všecko (1940), která se vyvíjí pozpátku tak, že teprve na jejím konci je vlastně vysvětlen vznik záhadné agentury. S velkým úspěchem se setkala groteska Hloupý milionář (1942), v níž je výsměch třem podvodníkům zároveň reflexí tehdejší válečné situace. Vznikají i další rozhlasové hry jako Zmizení Karla Poplety (1941), Domácí dílna (1943), S Xaverem se musí něžně (1943) či Přeháňka nad Mont Blancem (1944), Hvězdy nad starým Vavrouchem (1944 a 1945), Rodinná tradice (1944). Ve své době byl Jirotka ceněn jako nejlepší tuzemský rozhlasový humorista. V rozhlase připravil například třináctidílnou četbu na pokračování z románu Osudy dobrého vojáka Švejka (1956); s Josefem Kolářem a Janem Otčenáškem Anketu o volném čase (1960), podílel se na pořadu zajímavostí a kuriozit na přání posluchačů Piš a slyš! (1961). V září 1959 uvedl rozhlas poprvé jako četbu na pokračování Jirotkova Saturnina s autorovým úvodem. Další uvedení v rozhlase (1990) a posléze zfilmování v roce 1994 (režisér Jiří Věrčák) učinilo z románu přímo kultovní dílo a přispělo ke zvýšené vlně zájmu o autora předlohy. Zfilmován byl i román Muž se psem. 

Mezi nejoblíbenější pořady patřili v 60. letech Sedmilháři (1964-1968) a na ně navazující Sedmilhářské půlhodinky, těžící z vypravěčského umění řady známých spisovatelů a scenáristů. Vedle Jirotky to byla Dita Skálová, autorka samotného nápadu, J. Smetanová, F. Vlček, I. Osvald, V. Kalina, J. Tomeček a další, kteří si pokaždé v trochu jiné sestavě vyprávěli před mikrofonem historky ze života. Později byli Sedmilháři přeneseni i na televizní obrazovku. 

Z další tvorby:
Saturnin (1943), Muž se psem (1944), Profesor biologie na žebříku (1956), Pravidla se změnila (2000). Četné fejetony, humoresky a zamyšlení v denním tisku a v časopisech. 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas