Pražáková-Drozdová Věra

20. 9. 1928 Hurbanovo, okres Komárno
režisérka

Březen roku 1939 zastihl jejich rodinu v Banské Štiavnici (otec byl vrchním četnickým strážmistrem). Tak jako jiní Češi museli jen s nejnutnějšími věcmi urychleně Slovensko opustit. Jejich cesta vedla do Kroměříže, blízko otcova rodiště, kde Věra nastoupila do primy gymnázia. "Hanácké Atény" žily v té době stále ještě ozvukem historických a kulturních tradic. Studenty tam čekali vlastenečtí a vzdělaní kantoři, bohatá kulturní činnost, recitační pásma, koncerty v Květné zahradě, a když už nic podobného okupační úřady nepovolovaly, recitovalo se třeba i po bytech. 

Po válce pak nejrůznějších akcí přibývalo a téměř u žádné V. Pražáková nechyběla, často i jako organizátorka. Vyhrávala recitační soutěže, přišly i divadelní role a po maturitě nabídka na místo kulturní referentky. Otec naštěstí trval na vysokoškolských studiích všech tří dcer, a celá rodina se proto přestěhovala do Brna. V. Pražáková se dala zapsat na Filozofickou fakultu MU, ale spíše než studium bohemistiky a rusistiky ji zajímal divadelní seminář Franka Wollmana a přednášky Ferdinanda Stiebitze o římském divadle. Nakonec se tajně, bez vědomí rodičů, přihlásila ke zkouškám na Janáčkovu akademii múzických umění, kde tehdy otvírali obor divadelní režie. Měla štěstí. Nejen že byla přijata, ale byly jí uznány i některé zkoušky z filozofické fakulty. Stala se tak vůbec první absolventkou režie na JAMU. Závěrečnou stáž absolvovala v tehdejším Divadle pracujících v (také tehdejším) Gottwaldově pod vedením režiséra Jiřího Dalíka. 

Další osudy V. Pražákové ovlivnila doba a rovněž první sňatek. Manžel odjel "budovat Donbas" a ona s kolegy ze studií odešla do zájezdového divadla v Českém Těšíně. Tvrdou a časově náročnou práci však musela opustit po narození syna - začala působit jako režisérka v ostravském studiu Čs. rozhlasu. Brzy se ukázalo, že je to životní cesta, která jejímu tvůrčímu naturelu beze zbytku vyhovuje. Točila nejprve pořady pro mládež, literární texty, pásma a verše, vynikající byly její literárně-hudební kompozice. Natočila desítky rozhlasových her světových autorů (Fredro, Brecht, Zoščenko, Shaw), ale ráda pracovala i na textech současných (Vyskočil, Hvížďala, Stoniš, Čepelka). Před mikrofon přiváděla herce, kteří tehdy hráli v Ostravě, ale mnozí i po změně angažmá zůstávali dlouho věrni ostravskému studiu (Tokoš, Adamíra, Holý, Langmiler, Navrátil, Holub, Šárský, Matyáš, Böhmová, G. Vránová, Rozsypalová). Osobní život V. Pražákové byl v té době komplikovaný. Narodil se jí druhý syn, po nějaké době následoval rozvod a později nové manželství se spisovatelem Janem Drozdem. Jak se ukázalo, byl to svazek oboustranně inspirativní. 

Na jaře roku 1968 odjela na stipendijní pobyt do tehdejší Jugoslávie (Radio Zagreb a Radio Beograd). Díky matce ovládala srbochorvatštinu, a dostala tedy nabídku k několika pohostinským režiím. Srpen 1968 však veškeré plány překazil. V. Pražáková-Drozdová se stala hlavní autorkou výzvy zaměstnanců ostravského rozhlasu, která odmítala tzv. Moskevské protokoly. Tato výzva byla odvysílána, převzata vídeňským rozhlasem a odtud šířena dál. Proto také bylo později propuštěno z ostravského rozhlasu 38 programových pracovníků z původních 49. Mezi nimi byla samozřejmě i V. Pražáková a její manžel J. Drozd. Těsně před dokončením musela přerušit i svou poslední režijní práci, kterou byli Aristofanovi Ptáci. Do ostravského studia se mohla vrátit až po roce 1989. Začala znovu spolupracovat se Z. Miltem a nově i s H. Berkovou. Její první režií byla shodou okolností opět antická klasika - Apuleiův Zlatý osel (1991). V sedmnáctidílné dramatizaci účinkovalo 30 členů ostravských divadel. V devadesátých letech, ještě před odchodem do důchodu, natočila na dvě stě titulů z naší i světové literatury. Její režijní tvorbu po celou dobu charakterizovalo to, co zdůraznil kdysi Petr Pavlovský v recenzi na Letní novelku Stefana Zweiga a co neplatí jen pro tento titul: V. Pražáková-Drozdová dokázala ve své rozhlasové tvorbě oslovovat v rafinované vyváženosti rozum i cit. 

Z další režijní tvorby:
Hry: Filip-Petr Bestseller ne! Zapáchá (1990); Četby na pokračování: H. Melville Příběh lodi San Dominick (1991, 5 dílů), M. Bulgakov Pilát Pontský (1991, 3 díly), F. M. Dostojevskij Ves Stěpančikovo a její obyvatelé (1993, 9 dílů), N. West Den kobylek (1994, 5 dílů), J. John Pampovánek (1995, 16 dílů), A. Strindberg Výčitky svědomí (1996, 4 díly), L. Fuks Pan Theodor Mundstock (2000, 10 dílů); Povídky: E. Bass Zajatec profesora Pápěrky (1992), V. Woolfová Skvrna na zdi (1993), R. Thákur Dědeček (1995), G. Meyrink Hodinář (1996), J. Mucha Na Lysém vrchu (1999), A. P. Čechov Manželka (1999), J. Drozd O třech kamarádech, I. S. Turgeněv Živé ostatky (2000), R. Weiner Stigma (2001), I. A. Bunin Táňa (2001), F. Langer Přímka v červeném (2001). 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas