Josef Svátek

Režisér rozhlasových her

V letech 1924-1928 studoval na dramatickém oddělení brněnské Státní konzervatoře, kde patřil k nejtalentovanějším posluchačům. Během posledních dvou let studia pracoval jako elév činohry brněnského Národního divadla. Spolupráci s brněnskou odbočkou (jak tehdy zněl název regionálních stanic) Radiojournalu zahájil již v r. 1926, kdy účinkoval v jeho prvních rozhlasových hrách. Od 15. 5. 1928 zde byl zaměstnán jako výpomocný inspicient, ale už k 1. 10. 1928 narukoval na dvouletou vojenskou službu do Prešova. Po vojně se vrátil do brněnské rozhlasové stanice jako činoherní inspicient.

Zpočátku ponejvíce spolupracoval s režiséry V. Šimáčkem, R. Waltrem, J. Honzlem a E. F. Burianem. V tomto období zaznamenala brněnská rozhlasová režie obrovský posun, především zásluhou Josefa Bezdíčka. Svátek se kromě funkce výpomocného inspicienta stal i pomocníkem právě režiséra J. Bezdíčka, hlavně u pořadů pro děti a mládež. Byla to doba rozhlasového experimentování, ve vysílání literárně-dramatických pořadů se stále více uplatňovaly nejrůznější zvuky a právě v jejich "výrobě" byl J. Svátek velmi vynalézavý a dosáhl nevídaného mistrovství. Samostatně pracoval jako režisér folkloristických pořadů, různých pásem a posléze pohádek pro děti, v nichž se dobře uplatňovala jeho péče o slovo a mluvenou řeč. Za svého brněnského působení jich natočil kolem 150 (např. O Budulínkovi, O dřevěné krávě, obě 1951). Kromě toho velmi pečlivě vykonával i nejrůznější činnosti administrativní a organizační, navíc vypomáhal také jako hlasatel. A když v r. 1940 Bezdíček odešel do Prahy, zaujal po něm místo režiséra brněnské stanice. Jeho slibně se rozvíjející kariéra byla však násilně přerušena v září r. 1941, kdy byl zatčen gestapem za údajné protiněmecké výroky, půl roku byl vězněn a následně z příkazu pražského ústředí z rozhlasu propuštěn. Necelý rok pak spolupracoval jako herec s Moravským lidovým divadlem v Brně; od března 1943 do října 1944 byl režisérem Národního divadla v Brně. Po uzavření divadla do konce dubna 1945 byl totálně nasazen na práci do brněnské Zbrojovky. K 1. květnu 1945 se vrátil do rozhlasu, nějaký čas ovšem uvažoval i o odchodu do divadla. Nakonec se však rozhodl pro rozhlas a na místě režiséra brněnské stanice setrval až do r. 1955. Brnu v té době centrální dramaturgie přidělovala velké množství pořadů pro děti a mládež, ze Svátkových režií stojí za připomenutí Wintrův Mistr Kampanus (1953) nebo Puškinova Kapitánská dcerka (1954).

V roce 1955 přešel J. Svátek do Prahy, do redakce HRDM, kde pracoval ve specializované skupině režisérů vedené M. Dismanem. Ve druhé polovině 50. let vypomáhal jako režisér i v rozhlasovém studiu v Ústí nad Labem, kam zajížděl z Prahy. Na rozdíl od svého předchozího působiště v Brně, kde byl svého času režisérem veškerých typů pořadů a "vedl s jemným uměleckým citem a osvědčenou zkušeností obsáhlý repertoár dramatických pořadů všeho druhu", v Praze se věnoval převážně režii pohádek a her pro mládež; možnost režírovat "velkou" rozhlasovou hru dostal zcela ojediněle. Měl však štěstí na výborný tým spolupracovníků - v HRDM v té době byly zaměstnány skvělé dramaturgyně Eva Košlerová a Alena Břízová, v redakci působil i V. Čtvrtek, autor četných pohádek. Svátkovou doménou byly sobotní hry pro mládež, nedělní pohádky a večerníčky. Režíroval i pásma pro mládež - Dospělým přístupno, Mladé směně, Sportovní týdeník mládeže, Gelovy Paprsky X (1957) či Internacionálu (1977). Spolupracoval s celou plejádou vynikajících herců - v Brně to byli např. K. Hospodský, O. Dadák, V. Zinková, J. Urbánková, V. Fialová; v Praze pak M. Růžek, K. Höger, J. Průcha, J. Vojta, D. Medřická. S mnohými z nich se i přátelil. I díky skvělé brněnské průpravě byl režisérem širokého záběru - od pořadů pro nejmenší posluchače z mateřských škol až po rozhlasové hry. K nejvýznamnějším režijním počinům J. Svátka patří dramatizace Bassova románu Cirkus Humberto (1961) se skvělým hereckým obsazením - J. Průchou, R. Deylem, J. Vojtou, M. Růžkem - Gogolova Tarase Bulby (1962), Vavříkova historická scéna o Janu Husovi Říkali mu kacíř (1962, O. Brousek, V. Leraus, O. Korbelář) či Kožíkova Kateřina z Poděbrad (1979, s K. Högerem, D. Medřickou a R. Lukavským). Z pohádek připomeňme třeba Čtvrtkovy O vepříku a kůzleti (1957-1958, s K. Högerem) nebo O loupežníku Rumcajsovi (1971), které později natočila i televize. Z klasických čtených pohádek režíroval např. B. Němcové O bílém hadu, O labuti (obě 1968, Fabianová, Steimar), Loupežnickou pohádku K. Čapka (1967, E. Kohout), Wildeova Šťastného prince (1968, Šmeral) či Hauffovu O kalifu čápovi (1968, Smolík).

V roce 1971 odešel J. Svátek do důchodu, ale stejně jako u mnoha jiných režisérů externí spolupráce pokračovala až do jeho smrti. Rozhlas byl až na nepatrné odskoky k divadlu a filmu jeho jediným a celoživotním uměleckým působištěm. V 50. a 60. letech vytvořil i několik epizodních rolí v osmi filmech: Bomba, (1957, Primář), Černá dynastie (1962, Ceremoniář), sama sebe - rozhlasového režiséra - hrál ve filmu Jak se zbavit Helenky (1967). Za celoživotní práci pro rozhlas byl oceněn státním vyznamenáním Za vynikající práci.