Svěrák Zdeněk

Zdeněk Svěrák - Foto: Šárka Ševčíková

Zdeněk SvěrákFoto: Šárka Ševčíková

28. 3. 1936 Praha
dramatik, scenárista, herec, režisér, pedagog

Zdeněk Svěrák patří k osobnostem, jež svou tvůrčí dráhu zahájily v rozhlase, které však poměrně záhy z rozhlasu odešly a rozvinuly svůj talent v jiných uměleckých sférách. Po absolvování Vysoké školy pedagogické (1958, obor český jazyk a literatura) nastoupil Svěrák jako učitel na Střední všeobecně vzdělávací škole v Žatci. Odtud odešel v červenci 1962 do Hlavní redakce pro děti a mládež ČsRo v Praze, do jejího armádního vysílání. To prodělalo na přelomu 50. a 60. let velkou proměnu. Dosud nezáživný a ideologií prodchnutý program se vlivem invenčně myslících redaktorů (K. Kyncl, K. Šiktanc, J. Šebánek) a řady mladých talentovaných literátů, herců, publicistů, kteří zde absolvovali prezenční službu (V. Dvořák, I. Fischer, P. Kohout, H. Macourek), začal přetvářet v posluchačsky atraktivní složku vysílání. Do redakce přišel v roce 1961 Miloň Čepelka, který se věnoval přípravě Polní pošty, relace, z níž vybudoval velmi sledovaný kaleidoskop písniček, rozhovorů, anket a četeb. Čepelka o rok později přivedl do armádní redakce svého přítele Svěráka. 

Svérázný a jemný druh humoru projevil Svěrák už v prvním drobném pořadu, který mu byl svěřen - v ranní pětiminutovce věnované knihám. V červenci roku 1965 se stává jedním z reportérů III. celostátní spartakiády, komentoval cvičení vojáků. Ani v tomto netypickém úkolu nezapřel prvky neotřelého humoru a příznačnou učitelsky pečlivou dikci, s níž popisoval ty nejtitěrnější detaily s rozeznatelným úsměvným odstupem. Zásadním programovým činem, který Svěrák spolu s redakčním kolegou Šebánkem vnesli do rozhlasového vysílání, byl projekt nealkoholické Vinárny U pavouka. Poprvé se "nepřímý přenos" z fiktivní vinárny vysílal 6. prosince 1965 v rámci pravidelného cyklu Večer po neděli. Postupně se pořad osamostatnil a byl uváděn v měsíčních intervalech. Původní záměr, s nímž Svěrák se Šebánkem Vinárnu U pavouka koncipovali, směřoval k parodii dobových rozhlasových reportáží. Svěrák: "Nás totiž okouzlovala blbost opravdových rozhovorů, které se někdy v rozhlase dělaly, a vzrušovalo nás vytvořit takový pseudorozhovor, který by dodržoval zákonitosti těch regulérních, a jenom maličkým posunem z toho udělal nesmysl." 

Využitý princip mystifikace se ukázal jako neobyčejně tvárný a otevíral pole dalším a dalším nápadům, vtahoval do hry nové smyšlené postavy. Důležitou složkou přenosů z Vinárny byla hudba (hudební dramaturg Ivan Štědrý, režisérka pořadů Helena Philippová). Svěrák s Šebánkem s naprostou samozřejmostí představovali na hudební scéně hostující orchestry a sólisty těch nejzvučnějších světových jmen. Drobnými detaily dotvářeli pocit věrohodné autenticity. Posluchači v mnoha případech neprohlédli, že jde o mystifikaci, a dotazovali se na adresu Vinárny. V prostoru Vinárny U pavouka se zrodila legendární postava českého polyhistora Járy Cimrmana. Došlo k tomu 16. září 1966. Tehdy však byl Cimrman představen jako současný sochař-amatér, civilním povoláním řidič parního válce u národního podniku Stavby silnic a železnic v Hradci Králové. Ve vánočním přenosu z Vinárny v roce 1966 zveřejnil muzikolog doktor Evžen Hedvábný, ve skutečnosti jazzový hudebník Karel Velebný, poprvé objev Cimrmanovy pozůstalosti. 

V průběhu roku 1967 postupně vznikala legenda Járy Cimrmana, této renesanční postavy mnoha talentů. Svěrák, Šebánek a Velebný založili "Společnost pro rehabilitaci Cimrmanova díla" (tvořili ji dále rozhlasáci M. Čepelka, O. Unger a nakladatelský pracovník L. Smoljak). Současně s rozhlasovým "objevováním" Cimrmanovy pozůstalosti přenesli Svěrák s dalšími členy společnosti cimrmanologické pseudovědecké bádání na divadelní prkna. Divadlo Járy Cimrmana zahájilo svou činnost v Malostranské besedě 10. října 1967. Konec roku 1968 a následný nástup normalizace nedávaly šanci na pokračování atmosféry, ve které se mohla rozvíjet báječná hravost pořadů Vinárny Upavouka. Svěrák spolu s Šebánkem v září roku 1969 z rozhlasu na vlastní žádost odešli. Těsně před odchodem ještě Svěrák s M. Čepelkou vytvořili pro pořad Meteor několik dílů seriálu s názvem Šest na bidýlku, ve kterých zdařile parodovali populární písničkové hitparády. Kromě působení v pořadech armádní redakce stal se Svěrák v průběhu 60. let také rozhlasovým dramatikem. Do pohádek i textů pro dospělé vtiskl opět zřetelné rysy své poetiky, v několika případech ozvláštněné o prvky absurdity To jeli dva ve vlaku (1967, s podtitulem smuteční anekdota). Mezi jeho pohádkami (Tři auta, 1963; Tiché šlapací království, 1964) je pak jedna - Krápník a Františka (1966) - která se stala první evropskou hrou realizovanou stereofonně. Režijně všechny Svěrákovy hry připravoval Jan Fuchs. 

Od konce 60. let se Svěrákova tvorba ubírala především cestou divadelní a filmové práce. Jeho laskavý a lidsky moudrý humor se prosazoval jak v jeho scenáristice, tak v jeho herectví. Kritik Vladimír Just: "Zdeněk Svěrák je v jistém slova smyslu identifikačním symbolem určitých hodnot a lidských vlastností, jako jsou tolerance, humor nebo laskavá ironie, a stejně jako Jan Werich je i Zdeněk Svěrák dnes uznávanou autoritou nejen uměleckou, ale i veřejně občanskou a společenskou." 

Z další tvorby:
Rozhlasové hry: Posel hydrometeorologického ústavu (1969), Podzemnice olejná (1994.) Samostatné filmové scénáře: Vrchní, prchni; Tři veteráni; Vesničko má středisková; Obecná škola; Kolja (film oceněn Oskarem); Lotrando a Zubejda; Tmavomodrý svět; Vratné lahve. Společné filmové scénáře s Ladislavem Smoljakem: Jáchyme, hoď ho do stroje; Na samotě u lesa; Marečku, podejte mi pero!; Kulový blesk; Trhák; Jára Cimrman ležící spící; Rozpuštěný a vypuštěný; Nejistá sezóna. 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas