Artur Šviha

"Byl geniální. Z jednoduchých rekvizit dokázal vyrobit jakýkoli zvuk," řekla o "Áťovi" mnohaletá rozhlasová technička a odbornice na střih Jana Fišerová.

Jen s ukončeným základním vzděláním a už jako invalidní důchodce nastoupil Artur Šviha do Čs. rozhlasu 19. března 1956 na místo rekvizitáře. V roce 1959 byl přeřazen do funkce inspicienta Hlavní redakce literárně-dramatické (HRLD), v téže redakci se stal v roce 1964 asistentem natáčecího studia a o rok později i mistrem zvuku a zvukových efektů. Pro nesouměřitelnost pracovní náplně a platových relací byl posléze přeřazen mezi asistenty studia. Názvy funkcí se měnily, jen Artur zůstával stejně fenomenální - tentokrát při práci s rekvizitami. A tak v roce 1982 už jako rekvizitář a vedoucí činoherního sboru má hmotnou odpovědnost za veškerý rekvizitní inventář, o který se náležitě stará a zajišťuje jeho opravy a údržbu. Zároveň spravuje malý archiv magnetofonových nahrávek nejužívanějších zvuků a znělek periodických pořadů. Zodpovídá za zapracování asistentů režie v základní práci s drobnými a stacionárními studiovými rekvizitami. Jako vedoucí externího činoherního sboru má na starosti jeho složení a činnost.

V tzv. pracovně politickém hodnocení z roku 1982 se v duchu dobové politické frazeologie píše: "A. Šviha je jednoduchá, nekomplikovaná osobnost, zůstávající na úrovni práce a povinností, které vykonává. S přibývajícími léty se ledacos vytratilo i z jeho osobní iniciativy a nápadů, na což má jistě vliv i jeho dosti často labilní zdravotní stav." To bylo ovšem nejen nic neříkající, ale i přímo urážlivé. Přeskromný A. Šviha měl totiž barvitě rázovitou, přímočaře srdečnou a spontánní povahu, která nikdy nikomu neublížila, ale nechodila daleko ani pro mnohou peprnou poznámku na adresu tehdejších mocných byrokratů (přičítal to humorně svému původu, který odvozoval od loupeživých rytířů Švihů ze Švihova, a snad to byla dokonce i pravda!), a nepohrdl ovšem ani mnohou z tekutých radostí života, nedivme se tedy... Ale především: byl skutečným umělcem svého oboru. A nešlo tu jen o jeho technickou dovednost. Oplýval i úžasnou fantazií a imaginací, dá se přímo říci metaforickým myšlením. To tedy mělo znamenat, že "zůstává na úrovni práce, kterou vykonává"?! Kdyby býval tuto imaginaci, tuto svou vlohu uplatnil v jiném uměleckém oboru, jeho jméno by rozhodně nezůstalo v anonymitě pouhého služebníka režisérových záměrů. Jeden příklad za mnoho jiných: v inscenaci Tolstého Vojny a míru měl zvukově zpodobnit bitvu u Borodina. Do studia tedy přinesl bedýnku s pískem a na zápěstí si navlékl několik náramků, jedny byly dřevěné, druhé z plastu. Pak jen rytmicky bušil pěstmi do písku, a Napoleonova "dřevěná" jízda se naprosto věrojatně rozjela vstříc zvukově odlišené "plastové" jízdě ruské.. Jak jednoduché, ale kdo na to přijde! A co všechno uměl věrně imitovat ústy: nejen běžná domácí zvířata všech druhů, ale třeba i mouchy, šumění stromu, let ptáků, zvuk motorových vozidel (nabízel: chcete škodovku, nebo starou pragovku?). Připojme k tomuto zjištění i vlastní Švihovu vzpomínku na jeden z jeho dalších počinů. Pochází z knihy Neviditelné herectví: "Se zasloužilým umělcem Miloslavem Jarešem jsme dělali dramatizaci Pánů na Dangaardu. To je taková pochmurná záležitost, která končí obrovským požárem toho pyšného statku. Gramomixéři (předchůdci dnešních režisérů ozvučení - pozn. aut) měli v archivu nějaké zvuky ohně, ale to se režisérovi nelíbilo. Co teď s tím? Je to závěrečná scéna, to by mělo vyznít - říkal režisér. A tak jsem pozval hasiče, ve studiu jsme rozestavěli kbelíky s vodou. Připravili jsme si spoustu celofánových kornoutů, z novin jsme si udělali fakule a napustili jsme je benzínem. Hasič se svými přístroji byl v pohotovosti. Mačkali jsme celofánové kornouty, abychom znázornili praskot dřeva, do toho jsme točili kolem mikrofonu hořícími novinovými fakulemi. Nahrávky se dodnes používá. Když jsem tenkrát odcházel ze studia, čekal mě režisér Jareš. Chci vám poděkovat, řekl mi. - Ale to byla moje povinnost, odpověděl jsem. - Kdepak. Dneska jste udělal víc, než je vaše povinnost, řekl režisér Jareš. - Moc mě to uznání tenkrát potěšilo."

Na A. Švihu vzpomíná i herec Vlastimil Brodský: "Osůbka pomenší, možná podivínská, s božím darem vyluzovat nepřebernou škálu zvuků, kterými dokonale imitoval vše, co lze kdy slyšet na této planetě. Ze šmudlání zrníček písku vyloudil zvuk chůze po pěšině, otloukáním kokosových skořápek cval a klus koní a hráchem, který nechal klouzat po moučném sítu, vzbudil zvukový dojem deště nebo průtrže mračen." Zbývá dodat, že rozhlas opustil 1. ledna 1988 odchodem do starobního důchodu. Jeho práci s rekvizitami převzali režiséři ozvučení pořadů a práci s činoherním sborem Petr Šplíchal. Všichni se snaží a nevedou si špatně. Ale jestli někdy někdo v rozhlase uměl pracovat s rekvizitou, tak to byl Artur Šviha.