Vladimír Týřl

Pražský rodák Vladimír Týřl absolvoval sice v jinošských letech odbornou pokračovací školu elektrotechnickou a v mládí, včetně totálního nasazení, krátce pracoval v oboru jako elektromechanik, jeho další život se však vyvíjel zcela jiným směrem. Svou lásku a celoživotní orientaci rozdělil rovným dílem mezi divadlo a rozhlas. Byl divadelním ředitelem, činoherním a rozhlasovým režisérem, dramaturgem, redaktorem i autorem. Začínal u divadla. Po skončení druhé světové války až do roku 1963 působil jako režisér u českých regionálních divadel. V sezoně 1953-1954 se stal ředitelem divadla J. K. Tyla v Plzni a v letech 1960-1963 uměleckým ředitelem Beskydského divadla Nový Jičín. Mezitím pracoval jako režisér - ať už ve stálém angažmá, nebo jako externista - v divadlech v Karlových Varech, Varnsdorfu, Opavě nebo v Uherském Hradišti.

Od 1. října 1963 až do 31. srpna roku 1972 působil V. Týřl jako režisér Čs. rozhlasu Ostrava v tehdy pobočném studiu v Olomouci, kde se zasloužil o pozvednutí úrovně a kvality slovesných pořadů. Byl mimořádně pracovitý, v 60. a počátkem 70. let nastudoval řadu her, jako např: V. Podhorná Zajatec, K. Valtera Neřád (rozhl. úprava, obě 1968), Z. Malinský Mince v kanále (1969), J. Dold-Mychajlyk Škola Rytířů ušlechtilého ducha s podtitulem Velká hra pokračuje - což byl i název románu, podle kterého inscenace vznikla (1970), N. Chajtov Cesty a stezky (1970, st Československo), Z. Zábranský Kotel do Turecka (1971, mikrohra), R. Schneider Zámecká hospoda, G. Fekete Usoužené vdovy (obě 1972), v tomto roce ještě autorsky připravil pořad Olomoucký pobyt B. Václavka. Připravoval pořady i pro III. program ČsRo - Schůzky s literaturou Bergmanovo Mlčení(1968), hry aj.

Po srpnové okupaci v roce 1968 musel společně s mnoha dalšími olomoucké studio opustit a v následujících letech byl nucen pracovat v profesích kultuře na hony vzdálených. Hry a pořady, které nastudoval, se nesměly vysílat. Nezlomilo ho to však. Nepřestával psát a publikovat články pod propůjčenými jmény. Spolupracoval s ochotnickým souborem ve Velké Bystřici, který dovedl k nebývalým úspěchům. Od roku 1994 se pak s tehdejším ředitelem Stanislavem Červenkou nemalou měrou podílel na obnově slovesné redakce Českého rozhlasu Olomouc. Pracoval v ní od dubna 1994 prakticky až do své smrti jako externí režisér, autor a redaktor. Vytvořil celou řadu pozoruhodných rozhlasových děl, zejména jako režisér, ale i jako autor. Patří mezi ně např. pořady z juvenilií J. Wolkra, z veršů J. Ortena, J. Seiferta a dalších. Vytvořil rozhlasovou kompozici podle básnické skladby Popelka nazaretská V. Renče nazvanou Kdo za ním půjde? (1998, scénář a režie) nebo rozhlasovou podobu hry téhož autora Císařův mim (1996). Jako režisér je rovněž podepsán pod rozhlasovou adaptací hry Karola Wojtyly (pozdějšího papeže Jana Pavla II.) Před zlatnickým krámem (1995), uvedenou k papežově návštěvě Olomouce při příležitosti svatořečení Jana Sarkandera, a pod mnoha dalšími rozhlasovými díly.

Všichni, kdo jej znali, věděli, že je to studnice vědomostí, člověk s vytříbeným vkusem a vysokými profesními i etickými nároky. Rozhlas byl pro něj chrámem. Proto často plísnil redaktory pokřikující na chodbách studia. Byl přísný k sobě i druhým. Nenáviděl lajdáctví a šlendrián jakéhokoli druhu. V. Týřl byl ale kromě jiného i člověkem s jemným inteligentním humorem a skvělým vypravěčským talentem. Miloval rozhlas jako jedinečné a nezastupitelné médium a učil této lásce i své nástupce. Ještě než odešel naposledy do nemocnice, přicházíval do rozhlasu, kde si sedl za svůj stůl a dlouho se díval do zdi. Nedal najevo bolesti, i když je musel mít. Těžké nemoci však nakonec po statečném zápase přece jen podlehl. I když Vladimír Týřl odmítal zachovat v archivu ČRo Olomouc stopu svého drsného, v důsledku nemoci deformovaného hlasu, ve fonotéce olomouckého rozhlasového studia po něm zůstalo mnoho pozoruhodných pořadů, na nichž se podílel jako režisér, dramaturg nebo autor.

Z další tvorby:
A. Rečka Polibek do kamene, poéma (1994, obnovená prem.), J. Sulovský Básník dětské něhy - Jiří Orten (1994), J. Sulovský Básník konce léta - Antonín Sova (1995), In vino veritas - Několik pohledů na víno a na pravdu (1995, scénář a režie), F. Všetička Před branami Omegy (1996, četba na pokračování).