Jak dospělí přemýšlejí o rádiu pro děti

Poslechový seminář Dramatická tvorba pro děti v Evropě přitáhl do Prahy profesionály z celé republiky, kteří si poslechli vítězné hry ze slovenského mezinárodního festivalu rozhlasových her pro děti a mládež Prix Ex Aequo. Šéfdramaturgyně Kristýna Zantovská v úvodu poukázala na skutečnost, že rozhlas obecně poněkud zaspal v péči o dětského posluchače. A také na to, že mají-li děti znovu objevit rozhlas jako přítele a průvodce dospíváním, bude se muset stát něco zásadnějšího ve vysílacích formátech, v tématech a také v auditivní podobě dětských pořadů. Diskuse se pak nesla hlavně v úvahách o tom, co vlastně děti dnes od rádia očekávají, co snesou, zda a jak je prostřednictvím rádia vychovávat a vzdělávat a co jedinečného jim poslech bez vizuálního vjemu nabízí a umožňuje.

Podkladem pro diskusi se stal poslech tří zahraničních rozhlasových produkcí určených různým věkovým kategoriím dětí a mládeže. Ve Švédsku se na dětské pořady specializuje Anders Edgren, který dokáže napsat přirozený dialog, mistrně kombinovat fikci a realitu a zjevně má štěstí i na realizační tým s přirozenými dětskými herci. Cyklus krátkých dramatických příběhů Víra a bytosti představuje vždy jednu bájnou, mytologickou či pohádkovou bytost. Krutost a syrovost severských balad jsou ve střední Evropě srovnatelné s grimmovskými pohádkami, u nás s Erbenem. Vedle silných akustických obrazů lesních vil se tak děti seznamují třeba i se strašícími nekřtěňátky. Dětskou průvodkyní je holčička Elin, která si povídá s dědečkem, a v průběhu hovoru se některé scény odehrají v dramatické zkratce.

Pořad Polského rozhlasu ukázal, jak lze pracovat s dramatizací románu (Můj malý pomerančovník), a znovu nastolil otázku, jakou míru smutku, skepse a pocitu samoty dítě snese, kolik na něj lze „naložit" a jakými prostředky to může rozhlas dělat.

Dojemný příběh z Jižní Ameriky dvacátých let tematizuje chudobu, domácí násilí, komplikované sourozenecké vztahy, a dokonce sebevražedné myšlenky jako životní pocity pětiletého chlapce. Mohou toto poslouchat děti v zemi, kde se rozvádí každé druhé manželství a kde jsme ve světových žebříčcích ústavně vychovávaných dětí a dětí týraných na předních pozicích? Chceme dětem předkládat syrovou realitu? Nakolik v takové chvíli potřebují z rozhlasu cítit záchrannou síť průvodního slova, následné diskuse o problematice, kamarádského moderátora? Známe míru toho, co je ještě pro děti a co už je především pro jejich rodiče? A jak u dětského posluchače funguje katarze?

Francouzská hra Marianne Bellotové v německé adaptaci s názvem Nesnáším holky nabídla ukázku „deníkové" hry pro teenagery. Pozoruhodný dialog čteného textu a intenzivní hudební stopy dokázal vytvořit kompaktní příběh studenta konzervatoře, pro něhož je hudba vyjádřením alter ega a kompenzací útrap dospívání. Úkolem semináře nebylo na výše navržené otázky odpovídat, ale umožnit, aby vůbec padly a aby bylo možné začít diskutovat o jejich relevanci vzhledem k současné podobě vysílání pro děti. Leitmotivicky se diskusí proplétalo téma zásadní: Chceme stavět rádio pro děti, nebo rádio pro dětský věk, jak ho vnímáme my dospělí? Naštěstí má rozhlas už nástroje a nápady, jak výše formulované otázky položit především samotným dětem.