Několik dojmů z druhého a třetího dne Bilance 2014
Ve středu a ve čtvrtek patřila Bilance téměř celá regionálním studiím, pražskou produkci zastupovala jen rozhlasová hra a pohádkový seriál. Jako vždy byla to i tentokrát přehlídka rozmanitých žánrů a programových typů, jejichž stopáže se pohybovaly od pětiminutových miniatur až k „velkým“ hodinovým pořadům, jako je právě hra či Schůzky s literaturou.
Přes tuto různorodost zde byly výrazně patrné určité společné rysy či trendy. Třebaže se jedná jen o zlomek současné produkce, přece jen je Bilance jakýmsi vzorkem toho, co tvůrci považují za hodné pozoru, o čem chtějí debatovat, kam směřují.
Tak tedy základní dojmy: současná témata, současní autoři, postupující smývání hranic mezi čistě literárním pořadem a dokumentem, kombinace uměleckých textů s publicistickými, mnohdy až reportážními prvky. Směřování k autorskému čtení a vstupům či komentářům redaktorů - což zcela samozřejmě navozuje dojem bezprostřednosti a vtahuje posluchače do dění, skoro jako by sám byl přímým účastníkem natáčení, události. Hledání zajímavých, výrazných osobností v jejich autentickém, reálném prostředí, což opět vyvolává pocit blízkosti, skutečného setkání, onoho zaklínadla „tady a teď“.
Jak na samém závěru Bilance někdo (snad Alena Zemančíková) trefně poznamenal, velmi výrazně se letos prezentovalo olomoucké studio; kvalitou i početně. Nemýlím-li se, uvedla Olomouc na Bilanci hned čtyři pořady – tři z nich jsem měla možnost slyšet.
Michal Bureš a Jan Sulovský přivezli ukázky výtečné literární publicistiky: protagonisty jejich pořadů byly osobnosti, které mají co říci a jejichž slova nejsou jen pouhá hezká, zábavná či zajímavá povídání: stvrzují je celé jejich životy, postoje, cítění, víra. Žijí to, co myslí, a to také říkají. Prostě, bez přikrašlování.
Oba pořady, Burešovy „Osudy“ se sochařem Otmarem Olivou i Sulovského „Milostivá léta Rostislava Valuška“ ( kněze a všestranného umělce) si byly tematicky i charaktery, názory a životními příběhy obou osobností podobné, ale jaký rozdíl ve způsobu a tempu vyprávění, v řeči a slovech! Valušek je hovornější a živější, tíhne více k detailu, robustní Oliva zvolna hledá přesná slova, zastavuje se - jako by si teprve během řeči ujasňoval, co prožíval a proč to tak bylo: jako by o tom všem mluvil vůbec poprvé. (A možná, že mluvil). Vzhledem k povaze pořadu jsou Osudy sevřenější, zaměřené jen na sochařovu výpověď (jak to vyžaduje formát pořadu), Valuškův portrét pak je doplňován písněmi, ukázkami haiku atd. Natáčelo se na nevšedních – v pravém slova smyslu kultovních - místech: na Svatém kopečku (s Valuškem) a na Velehradě (s Olivou). I volba prostředí dotváří výpověď o obou osobnostech.
Z olomoucké dílny je také četba z knihy Clary Janésové „Oféliin hlas“, kterou s velikou péčí a znalostí věci připravil a režíroval Tomáš Soldán. I zde je rozhodujícím momentem výběr, velmi odvážný výběr: na první pohled by se zdálo, že dílo katalánské básnířky je pro tento typ pořadu příliš náročné, málo dějové, ne zcela snadno srozumitelné, určené jen pro poněkud mýtického „náročného posluchače“. Jenže opak je pravdou. Jednak nároční posluchači existují a jednak básnířka (a bezpochyby i čarodějka) Clara Janésová vtáhne po prvních větách i běžného posluchače do svého tajemného, magického světa; nemusíme ani všemu rozumět – to ostatně není důležité, tak jako to není důležité v básni - ale jsme strženi tokem slov a myšlenek, jsme očarováni. Tak jako je výtečný výběr textu, skvělá je i volba interpretky. O. Zimmermannová-Kaštická nečte text Clary Janésové, ona je Clarou Janésovou. Kouzlo pokračuje. Silný zážitek.
Po dvakrát jsme se na letošní Bilanci těšili pohádkami. Opravdu těšili – jednak zcela prvoplánově, jako zaujatí a pobavení posluchači, jednak jako profesionálové, kteří vědí, že vysílat pro děti je nesnadný úkol a dovedou ocenit, když se někdo na tomto poli vydá nevyšlapanými cestami. Oba pořady ( cyklus pohádkových miniatur „O třech babkách“, který v dramaturgii Renaty Venclové napsala Marka Míková a režírovala Apolena Novotná i hajajovská pohádka Arnošta Goldflama v autorské interpretaci a v dramaturgii Tomáše Sedláčka „O hovínku“ ze seriálu „O nepotřebných věcech“) spojuje neotřelý humor, naprosto uvolněná fantazie , vynalézavost, originalita, hravost a radost z té hry. A také v tomto oboru dosti vzácná schopnost odhodit veškerá klišé, a v obyčejných věcech a dějích nacházet neobyčejnost. V obou případech jsme slyšeli i výbornou interpretaci: Goldflam jakoby ani nečetl ale opravdu půvabně, tak trochu skřítkovsky vypravoval, trojice babek a vypravěč (B. Hrzánová, V. Zawadská, sama autorka M. Míková a J.Vondráček) měli razanci, tempo, švih a všecku tu hravost, kterou nabízela předloha.
Kromě Goldflamovy pohádky jsme slyšeli v autorské interpretaci také Radůzu, která ve Stránkách na dobrou noc četla ze své knížky „Čáp nejni kondor“ (redakčně připravila Hana Soukupová), a Víta Slívu; ten četl své verše ze sbírky „Návrší“. Radůzin text chytře a vynalézavě využívá zcizovací princip dětského pohledu a tomu odpovídá i její interpretace. Bavíme se a zároveň se nám vybavuje schopnost vidět věci jakoby poprvé – a vyjevují se tak i mnohé absurdity světa z Radůziných vzpomínek.
Vít Slíva má podobně magickou schopnost zaujmout jen po několika slovech jako herečka O. Zimmermannová-Kaštická: trochu nachraptělý hlas má zvláštní přitažlivost, až horečné zaujetí, s jakým básník recituje, se přenáší na posluchače. Opět magický zážitek – daleko poetičtější než nevycizelovanější odtažitá recitace. Takového čtení není ovšem zdaleka schopen každý autor. I zde musí být určujícím momentem promyšlená volba.
Drobná komediální hříčka „Svatební cesta do Bruselu“ z českobudějovického studia (autor, režisér a dramaturg pořadu Luboš Koníř, autor scénáře Jan Míka) vznikla na posluchačský námět v bakalářském cyklu „Vaše příběhy“. Za velmi těžkých podmínek, s minimálním rozpočtem se v Budějovicích díky tomuto cyklu daří zachovat v rámci regionálního programu literárně-dramatický tvar - a už to samo o sobě je velmi záslužné. Ale i bez ohledu na složité podmínky splňuje malá komedie všechny nároky kladené na tento typ pořadu: spíše nepravděpodobnou a mírně choulostivou historku převádějí tvůrci do dramatického tvaru s vtipem a lehkostí, zvolený způsob jakési skládačky, kdy štafetu vyprávění přebírají jednotliví aktéři, umožňuje na malé ploše srozumitelně převyprávět všechny peripetie i charakterizovat postavy. Doufejme, že pořad, který má všechny předpoklady, aby byl u posluchačů úspěšný, pomůže zachovat či raději rozšířit slovesné vysílání v regionu.
Dramatickou ohlasovou tvorbu zastupovala na Bilanci hra Martina Františáka „Průtrž“ , která získala první cenu v autorské soutěži k 90.výročí Českého rozhlasu. (Dramaturgie Martin Velíšek, režie Natálie Deáková.) Hra na stojí na pevných základech, logické konstrukci, výrazných charakterech i reálných motivacích postav. Senzační mafiánský námět je v dnešní dramatické, filmové i televizní tvorbě hojně frekventovaný i zneužívaný. Františákova hra je však především o společnosti, rozleptávané mocí peněz, o strachu,o mlčení k věcem veřejným. Silněji než v samotném příběhu bratrů, sloužících mafii se tyto motivy vyjevují v nejednoznačných postavách z druhého plánu hry - matky, faráře.
Nejklasičtější literární řady zastupovaly Schůzky s literaturou „Život a dílo romantika Jeana Paula“ (autorka Marie Hammerich –Meier, režie Vít Vencl) a povídka Oskara Bauma „Milenec“ (autor pořadu Dominik Mačas, režie Miroslav Buriánek). Schůzky s literaturou beze zbytku splňovaly své poslání: seznámit posluchače s autorem a jeho dílem v dobovém kontextu i ze současného pohledu. Jean Paul, pro německou literaturu tak důležitý, je u nás dnes prakticky neznámý. Pořad si kladl za cíl jeho znovuoživení a autorka k tomu použila nejen ukázky z osobité tvorby tohoto romantika a ironika, ale také reportážní záběry po jeho stopách v duryňském kraji, který mu byl inspirací a kde prožil celý život. Vznikla dobře se poslouchající, zajímavá literární hodinka. Ani jméno Oskara Bauma většině z nás asi nic neříká: velmi působivá, silná povídka „Milenec“ je pro mě skutečně dramaturgickým objevem. Jak vidno, literární vysílání může stále představovat posluchačům nová jména a nové inspirace k četbě.
A nové – tentokrát však současné - jméno přinesla i brněnské četba na pokračování - Jiří Šimáček: Charakter (autor a dramaturg Tomáš Sedláček, režie Lukáš Kopecký). Vtipná, leč hořká moralita ze současného světa je interpretována s potřebnou lehkostí, příběh logicky rozdělený do tří hlasů určitě udrží pozornost po celých deset dílů, autor má vypravěčský talent a umí posluchače (potažmo čtenáře) překvapit i napnout.
