Adamcová Alena

Alena Adamcová - Foto:  Archiv ČRo

Alena AdamcováFoto:  Archiv ČRo

14. 6. 1935 Praha - 23. 7. 1993 Praha.
Režisérka, scenáristka, pedagožka.

Vystudovala pražskou DAMU, obor divadelní věda a dramaturgie. Po promoci v roce 1960 nastoupila do rozhlasu na místo režisérky literárních a dramatických pořadů (jako asistentka režie zde začala pracovat již v posledním roce studií). S rozhlasem pak zažila všechno dobré i zlé po více než tři desetiletí, až do své dobrovolné smrti v roce 1993. 

A. Adamcová přišla do rozhlasu v období, kdy starší režisérská generace pozvolna předávala štafetu mladším následovníkům. Působili zde Miloslav Jareš, Oldřich Hoblík, Jiří Roll, Ludvík Pompe, Josef Červinka-Schwarz, své poslední režie realizovali na začátku 60. let ještě i Přemysl Pražský a Josef Bezdíček. Zároveň tu však již byli i mladší: Jiří Horčička, Olga Valentová a krátce také Josef Henke; spolu s A. Adamcovou začínali i její ostatní generační kolegové, narození většinou kolem roku 1930 (Petr Adler, Jana Bezdíčková, Jiří Hraše, Josef Melč). Před tímto omlazeným režisérským sborem se rýsovaly náročné úkoly, jak je přinášely nové technické možnosti, uvolňující se dramaturgická omezení i četnější mezinárodní kontakty. Soubor těchto okolností urychlil vývoj, proměny, nebo dokonce vznik nových slovesných žánrů. 

A. Adamcová režírovala zpočátku převážně literární pořady - verše, povídky, pásma, četby na pokračování atd., brzy k nim však přibyly i dramatizace, adaptace divadelních her, seriály a původní rozhlasové hry. Mezi její nejčastěji připomínané tituly tohoto období patří Jarišova Malá zajížďka (1966), Uhdeova Parta (1969, nevysíláno, smazáno), Blokova Růže a kříž (1969). V 70. letech pak např. seriál H. Albertové Tomu hodně, tomu málo, tomu nic (1979) a dále Benešové Malá nemorální historie (1980), Aristofanova Lysi-strate (1981), Turgeněvův Měsíc na vsi (1984). Režírovala také neblaze proslulé Justovy Klauny a vlastence (nat 1982, premiéra 28. 11. 1989), jejichž dramaturg Ivan Škapa za svou nekompromisnost zaplatil vyhazovem z rozhlasu. Po celou dobu se A. Adamcová nadále věnuje i literárním pořadům; jejich počet jde za ta léta do stovek. Jsou to zejména četby na pokračování, např. G. G. Márquez Sto roků samoty (1985), A. Moravia Pohrdání (1986), I. Bergman Laterna ma-gica (1991), V. Havel Letní přemítání (1991), Schůzky s literaturou - J. Čep Zatopená ves (1990), Trhlina v prostoru (1991, ze života a díla A. Rimbauda), cykly - Rukopisy ze zásuvky (1991) atd. 

K realizaci scénářů přistupovala nejen jako režisérka, ale současně i jako graduovaná dramaturgyně: dokázala rozpoznat kvality textu z hlediska rozhlasových možností a ve snaze nalézt optimální výraz pro jejich uplatnění nebo zdůraznění se často podílela na konečném tvaru literární předlohy. Režijní práce A. Adamcové mají nezaměnitelný rukopis, charakteristický zejména tam, kde při výstavbě inscenace nachází možnost funkčního využití velkých hudebních ploch, akustických prvků a různých prostorových pásem. 

"Pozoruhodné prokomponování všech složek díla a přesné tvarové cítění byly silné stránky její práce," vzpomíná Hana Kofránková. "Byla to skutečná cílevědomost, která z ní činila vyhraněnou osobnost české rozhlasové režie. Možná tyto její vlastnosti způsobily, že jsme se zpozdile domnívali, že ji bolesti světa nemohou příliš zraňovat.." 

Mimořádně šťastnou etapou byla pro ni 80. léta, kdy realizovala několik stereofonních "širokoúhlých pláten" Anny Smetanové. Její adaptace literárních předloh nikdy nejsou konvenční úpravou, vždy přicházejí s originálním klíčem, jak psaný text přetransformovat v mluvené slovo, zvukový obraz. 

Dvě z těchto stereofonních inscenací - Taras Bulba (1983), bohatýrský epos podle N. V. Gogola, a Suvenýr pro Turgeněva (1983), pokus o rozhlasový román - získaly ve svých kategoriích první místo v rozhlasové Žatvě a hovoří se o nich jako o vrcholných možnostech rozhlasové stereofonie (zvukové efekty R. Nikodém, mistr zvuku K. Nedorost). Na úspěchu mělo podíl i obsazení špičkovými herci, které režisérka v některých případech dovedla k jejich vrcholným výkonům (Bandurista J. Patočky, Taras P. Haničince, Pannočka J. Preissové, Turgeněv E. Cupáka, Pauline G. Vránové a řada dalších; připomenutí si zaslouží i nápadité vedení chóru. Z téže dílny (Smetanová - Adamcová) vyšly i další projekty: rozhlasová féerie Hra s Helenou (1987), dramatizovaná četba románu J. Austenové Pýcha a předsudek (1986), silvestrovská kompozice z povídek P. G. Wodehouse Bertie, drž se Jeevese (1984) nebo báchorka A. France Košile pro krále (1986). A. Adamcová režírovala i původní rozhlasové hry A. Smetanové (v dramaturgii J. Hlavničky), např. Cesta k sobě, Mar-boul (obě 1985) Prozatímní čekárna (1986). Výčet režijních prací A. Adamcové tím zdaleka nekončí, připomeňme ještě alespoň H. Benešové Vraždu na Císařské aleji (1986), Lázňovského Dva nepravděpodobné příběhy (1989) nebo Rozsudek smrti nad koněm Faraónem (1991, J. Janicki). 

V posledním desetiletí života předávala A. Adamcová své rozhlasové zkušenosti studentům pražské DAMU (1984-1989) a Státní konzervatoře (1989-1992). 

Z další tvorby:
Hry: O. Knitl Historik a černé kuře, V. Eliášková Ten kdomá peníze (obě 1981), J. Boček Času pán (1986), N. Tanská Autoři, C. Goldoni Náměstíčko, J. Neruda Francesca di Rimini (všechny 1987), D. Kořená Amor a Psýché (1988, pohádka), J. Just Facka (1991), Klaviatury: Kreutzerova sonáta (1988), Ecce homo aneb Konkurs na učitele národů (1990), Schůzky s literaturou: D. Trumbo Johnny si vzal pušku (1981), Četba na pokračování: A. Jirásek Filosofská historie (1981), K Čapek Kniha apokryfů (1989), F. Rachlík Pozdrav pánbů, pane Randák (1990), F. Futurista Ať žije stoletý nebožtík (1991), J. Smetanová Domovní důvěrnosti, E. Hostovský Dobročinný večírek, L. Alas-Clarín Regentka (všechny 1992) 

 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas