Starobylé marocké město obývali Féničané, Římané i Berbeři. Teď jej obsadili čápi
Poslové jara, vlaštovky a čápi se pomalu začínají chystat na cestu z Afriky zpět do Evropy. Relativně blízko to mají čápi, kteří zimu přečkávají v Maroku. Tisíce z nich hnízdí i v někdejším římském městě Sala Colonia, kde patří k hlavní turistické atrakci, a klapání jejich zobáků často přehluší i výklad průvodců.
Zobáky, kam se podíváš. U hlavní brány do komplexu obehnaného mohutnými hradbami, nad bývalými lázněmi i na starobylém minaretu.
Sestupujeme pomalu dolů, směrem k řece Bou Regreg, která bývala hlavním zdrojem obživy obyvatel už za časů starých Féničanů. A právě oni tu už dvě století před Kristem vybudovali osadu zvanou Sala.
Spolu s marockým průvodcem se vydáváme na cestu napříč časem. Pochopitelně za neutichajícího čapího doprovodu. V ruinách antického města, nacházejícího se nedaleko dnešní marocké metropole Rabatu, ovšem radostí zaplesají nejen srdce ornitologů, ale také historiků a milovníků umění.
Křižovatka epoch a kultur
Po Féničanech tu své stopy zanechali od 1. století našeho letopočtu Římané a nakonec Berbeři. Vyznavači mnoha bohů, křesťané i muslimové. Zůstaly tu po nich více než dva tisíce let staré mince, zbytky divadla a kamenných sloupů nebo islámské hrobky i pozůstatky velké mešity ze 13. století.
Další výklad přehluší zvuk připomínající spíše kulomet. Dostali jsme se totiž přímo pod minaret starý více než 700 let a současně nejvyšší stavbu celého komplexu. Není divu, že také jeho vrcholek okupují čápi. Ti méně šťastní, ovšem stejně hluční, pak hnízdí na okolních polorozpadlých zdech.
A stejně rychle, jako klapou čapí zobáky, cvakají i spouště fotoaparátů. Skupinka čínských turistů se však nesnaží zvěčnit zachovalé architektonické skvosty, ale především bíločerné krasavce s dlouhým červeným zobákem.
Čtěte také
Akvadukt slouží dodnes
Průvodci to však nevzdávají, zvyšují hlas a vedou nás dál, kolem trosek Jupiterova chrámu a hrobek svatých mužů k akvaduktu.
Dodnes ho využívají místní zemědělci i zahradníci starající se o zeleň v historickém areálu, který v roce 1775 těžce poničilo silné zemětřesení. Díky archeologickým vykopávkám a zrestaurování některých jeho částí ale i v 21. století vítá návštěvníky z celého světa, kterým pak na rozloučenou vždy zahrají maročtí hudebníci.
A spolu s nimi je vyprovázejí i zdejší čapí obyvatelé.
Související
-
Ostrůvek Evropy v arabském moři. Melilla žije spokojeně za vysokým plotem, dál už je Maroko
Španělskou enklávu Melilla odděluje od území Maroka více než 11 kilometrů dlouhý a 6 metrů vysoký plot.
-
Na vodu v poušti nenarazíte. Nomádi tu dávají přednost...
Když se řekne žízeň v poušti, člověk úplně cítí, jak mu přisychá jazyk na patro. Uhasit ji ale může být o to příjemnější, protože nápojový lístek Sahary zdaleka neo...