Někdo odchází s hlavou vztyčenou, někdo v slzách, říká ředitelka Památníku Lidice

V loňském roce navštívilo Památník Lidice 100 000 lidí, což představovalo rekord. Čísla se přitom rok od roku zvyšují, stejně jako celkový zájem veřejnosti o historii.

„Myslím, že už odvanula taková ta pachuť z národních kulturních památek, jako byl Památník Lidice nebo další památníky, které byly v druhé polovině 20. století poněkud zneužity komunistickým režimem pro svoji propagandu. A poté, co si v 90. letech prožili skutečně zapomnění, a v Lidicích to bylo velmi silně znát, tak najednou po roce 2000 se lidé začali ptát, co je to naše historie, jaké se staly události. A právě Lidice patří mezi místa, která, ať už se o nich uvažovalo ve druhé polovině 20. století jakkoliv, spadají mezi milníky naší historie. A nejenom naší. To byla věc, která když se udála, tak velice silně zasáhla celý svět,“ říká Martina Lehmannová.

V Lidicích tehdy žilo 483 lidí, z čehož 173 mužů padlo na zahradě Horákova statku. Z tragické události dodnes existují velice podrobné fotografie.

„Nacisti všechno dokumentovali hrozně pečlivě. A nejsou to hezké fotky, nejsou to pěkné pohledy. Z žen, které byly odvlečeny do Ravensbrücku, jich 80 nepřežilo, zbytek, 143, se vrátily do České republiky, z nichž ale řada byla útrapami v koncentračním táboře natolik vyčerpaná, že hned krátce po druhé světové válce zemřela. A právě pro děti, které se navrátily do Lidic, se začaly stavět nové Lidice. A co se dětí týče, tak i ty měly nesmírně krutý osud, protože hned krátce poté, co byly soustředěny nejprve v lidické škole, pak v Kladně ve škole, byly odtrženy od svých matek, odvlečeny do Lodže, potom do Chelmna, kde byly zplynovány v takových těch autech, co do nich šly výfukové plyny. A jen zlomek byl dán na převýchovu. A po druhé světové válce se stát velmi intenzivně snažil, aby se lidické děti vrátily zpátky.“

Kdo Památník Lidice navštíví, povšimne si u bronzového sousoší 82 lidických dětí nejen květin, ale také plyšových hraček. Jak se řeší dilema, aby celý areál působil emotivně, ale zároveň nepůsobil na návštěvníka příliš silně?

Památník Lidice|foto: Jana Šustová

„Záleží návštěvník od návštěvníka. Každý si z toho vezme něco jiného. Máme návštěvníky, kteří odchází s hlavou vztyčenou a snaží se emoce nedávat najevo. Ale máme řadu návštěvníků, kteří odchází v slzách, protože je to hrozně dojme. Snažíme se balancovat, ale někdy to nejde. A úplně nejtěžší to mají průvodkyně z edukačních oddělení, které se setkávají přímo s návštěvníky. A ti se s balancováním potýkají dnes a denně,“ přiznává ředitelka Památníku Lidice.