Nepál je vnitrozemský stát ve střední části Himaláje, na severu má společnou hranici s Čínou, na jihu s Indií. Donedávna byl Nepál královstvím, to už ale teď neplatí.
Marek: Absolutní monarchie byla v Nepálu do roku 1990, kdy se stal konstituční monarchií. Od té doby Nepál prošel hodně složitým vnitropolitickým vývojem, v roce 2001 došlo k takové do té doby nepředstavitelné události, k vyvraždění královské rodiny rukou královského syna. Od té doby se Nepál potýkal s nejrůznějšími politickými turbulencemi, nový král tu situaci nezvládal, objevila se tu velká skupina nepálských maoistických extremistů, kteří docela dlouho sužovali zemi nejrůznějšími teroristickými útoky a ve finále kontrolovali takřka celý Nepál s výjimkou hlavního města Kathmandú. Celé to skončilo v letech 2006, 2007, kdy král pod tlakem veřejnosti a maoistů abdikoval a vlády v Nepálu se fakticky ujali maoisté. Od 28. května loňského roku je Nepál republikou.
Kroc: Jak se na tu změnu dívají lidé, se kterými jsi mluvil?
Marek: Pochopitelně jsem se o tom bavil takřka s každým, koho jsem potkal, protože je to věc, která zejména pro našince je věcí docela zajímavou a důležitou, když v tradiční zemi, v tradičním království, kde král byl zosobněním božstev, naráz dojde k tak veliké změně. Musím říct, že lidé změnu hodnotili pozitivně, možná v tu chvíli ještě nedokázali docenit důsledky, které to možná bude mít, ale ne nutně, v budoucnosti. Slyšel jsem hlasy, které byly nedůvěřivé, protože znají maoistickou zkušenost ze sousední Číny, ale většina lidí věřila tomu, protože královská vláda byla poměrně neschopná, byla zkorumpovaná, a teď mají pocit, že je čeká nová, lepší budoucnost. Doufejme, že to tak bude.
Kroc: Dočetl jsem se, že se nejvíc lidí hlásí k hinduismu, což mne překvapilo, spíš bych tipoval buddhismu, což je druhé nejčastější náboženství. Projevuje se nějak ten příklon k hinduismu?
Marek: V Nepálu je to s tím náboženským dělením složitější. Většina lidí se sice formálně hlásí k hinduismu, buddhistická skupina je podstatně menší, ale o to možná významnější, ale dělení se příliš nebere na vědomí. Třeba jsem se setkal s tím, že lidé, kteří se deklarovali jako hinduisté, se vzápětí účastnili buddhistických slavností, a když jsem se ptal, jak to jde dohromady, tak říkali: "No, my tady v Nepálu to takhle nerozlišujeme. Bůh je možná jeden, a jakou cestou k němu jdeme, záleží na nás. Tak proč bychom se měli jednoho náboženství zříkat."
Kroc: Ve srovnání se sousedy je to poměrně malá země, ale ve skutečnosti má skoro 150 tisíc kilometrů čtverečních a něco ke 30 milionům obyvatel. Jak se tam člověk domluví? Protože hlavním jazykem je nepálština, a tou mnoho lidí nevládne.
Marek: Ještě k té rozloze. Ta je samozřejmě obrovská, ale je fakt, že velká část území Nepálu je prakticky neobyvatelná, protože to jsou osmitisícové, sedmitisícové hory, kde se žít nedá, a takové jediné úrodné a silně obydlené území jsou tzv. Terai, což je na jih pod Kátmandú u hranic s Indií.K těm jazykům - je to univerzální angličtina, se kterou se dá v Nepálu domluvit, nebo jako vždycky v těchto oblastech se člověk musí spolehnout na nějakého místního tlumočníka, který kontakt s místními lidmi zprostředkuje.
Kroc: Turisticky je to velmi atraktivní země, ale zároveň není úplně bezpečná, respektive nemá v posledních letech dobrou pověst. Dá se říct, že se teď turisté do Nepálu vracejí?
Marek: Dá se říci, že ano. Ona ta země byla turisticky velmi frekventovaná, ještě před nějakými deseti lety až do začátku pádu monarchie, tak turistů tam bylo hodně. Teď takových deset, dvanáct roků turisté do Nepálu prakticky vůbec nejezdili, a pokud jezdili, tak to byli skutečně dobrodruzi, kteří popisovali, jak obtížně se v té zemi pohybuje, i když maoisté primárně na turisty neútočili, ale přesto kontrolovali všechny hlavní cesty a pohyb lidí včetně turistů velmi komplikovali. Teď se turisté do Nepálu vracejí, loňská podzimní sezona byla, dá se říci, první plnou turistickou sezonou, kterou Nepál prožil. Všichni na to hodně spoléhali, ale když jsem se bavil s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem s turistickým průmyslem spojeni, tak všichni žehrali na to, že turisté se sice vrátili, ale zdaleka neutrácejí tolik, kolik bylo zvykem.
Kroc: Měli bychom říci, že jsi tam byl prosinci, což asi není období, které nahrává turismu. Jaké tam bylo počasí?
Marek: Prosinec je úplný konec té turistické sezony, která v Nepálu a v celé této oblasti vrcholí řekněme v říjnu. Já sám, když cesta vyšla na prosince, jsem si říkal, že to bude určitě minimálně o dešti, ale nakonec jsem byl sám překvapen, že ještě i v prosinci v nížinách bylo přes den nějakých 26, 27 stupňů, v Kathmandú a ve výše položených místech kolem 20 stupňů, takže vlastně velmi příjemné podnebí.
Kroc: Nebyla to tvoje první cesta do Nepálu, ta předchozí byla někdy před více než deseti lety, když máš možnost srovnávat - mění se Nepál?
Marek: Za prvé je to pořád mimořádně krásná země. To určitě bude platit, doufejme, stále dál. Ale zřejmě máš na mysli věci týkající se třeba infrastruktury. A života lidí. Musím říct, že jsem byl překvapen, i když vlastně ne až tak, protože po tom velmi složitém období, kterým Nepál prošel, se to dalo čekat. Ale vlastně za těch deset let, dvanáct, kdy jsem tady nebyl, tak jakoby opticky se v té zemi nic nezměnilo. Mohu srovnávat třeba s Indií, kde před patnácti lety to byla země řekněme na úrovni dnešního Nepálu, dnes tady leccos funguje lépe než v Evropě. Kdežto v Nepálu, nebo v samotném hlavním městě Kathmandú, jsem měl pocit, že se skutečně nezměnilo vůbec nic. Ba naopak, to, co tehdy fungovalo, už dnes nefunguje. Příklad za všechny - Nepál se dnes potýká s nedostatkem elektrické energie, takže denně nějakých šest, osm hodin nejde elektřina. Když jsem se bavil s lidmi, kteří tam žijí a pracují, tak ti pochopitelně mluvili o tom, že pro ně je to velký problém.
Kroc: Ty jsi byl v Nepálu pracovně - co tě tam přivedlo?
Marek: Přivedla mě tam práce pro Zápisník zahraničních zpravodajů, intenzivně jsem natáčel a přivezl jsem dvanáct, patnáct reportáží. Snažil jsem se najít různorodá, typická místa a témata, takže jsem udělal doslova šílený okruh od Kathmandú do Pokary a ještě na sever do horských vesnic.
Kroc: Možná bychom mohli začít národním parkem Chitwan, který je proslulý a je to jedno z turistických lákadel.
Marek: Pokud se nepletu, tak stále má v názvu "královský" národní park a je to určitě hlavní turistický magnet, nebo spíš býval, protože turisté se vracejí poměrně pomalu, a když už do Nepálu přijíždějí turisté, tak to jsou spíše horolezci nebo to jsou lidé, kteří jdou na tradiční treky kolem Annapurny, kdežto Chitwan dnes spíše přitahuje místní lidi, nepálské nebo indické turisty, protože Nepál s Indií má velmi blízké vztahy a tyto země mezi sebou nepotřebují ani víza. Takže zejména indičtí turisté velmi často jezdí do Nepálu. Jezdí se tam za krásnou přírodou, za pralesem, za zvířaty, zejména tygry, kteří v Chitwanu žijí. Jsou tam i nosorožci, které jsem viděl na vlastní oči, a vlastně návštěva parku sama o sobě, právě proto, že tam jsou ta velká zvířata, tak do toho parku se jezdí na slonech, takže pro našince je samotná návštěva parku opravdovým zážitkem.
Kroc: Když jsme mluvili o lidech, měli bychom připomenout proslulé gurky, což jsou elitní vojáci, kteří často sloužili a slouží třeba v britské armádě. Měl jsi možnost se s někým takovým potkat?
Marek: Určitě. Gurkové jsou významný fenomén, oni slouží nejenom v britské armádě, ale slouží také zejména v indické armádě, kde jich je početně mnohem více. Když jsem na začátku mluvili o těch maoistech, tak třeba jeden z plánů, které teď maoisté mají, je, že by zakázali vlastním občanům sloužit v cizích armádách, což by asi byl velký problém, protože gurkové jsou i pro maoisty velmi významným zdrojem příjmů, a je to také jedno z mála lukrativních povolání, které se Nepálcům nabízí. Byl jsem třeba v jednom náborovém táboře, kde se tito gurkové vybírají, byl jsem i v muzeu gurků, které v Pokaře je, a bavil jsem se nejenom s adepty na tuto službu, ale i s vysloužilými veterány, a všichni se shodovali v tom, že to je sice jakási tradice, služba v té britské armádě, ale na druhé straně hlavní je motiv ekonomický, protože Nepál je mimořádně chudá země a každý mladý muž takřka touží po tom dostat se do té armády, aby zajistil slušný život pro sebe i svou rodinu. A dnes je to čím dál tím větší problém, protože gurků není potřeba zase tolik, jako bylo řekněme v 60., 70. letech, kdy probíhaly různé velké vojenské operace v Asii. Bavili jsme se o tom, že těch adeptů je dnes několikanásobně víc než kolik lidí jsou schopni zaměstnat. Je to tak, že na jednoho vojáka, který skutečně tu službu dostane, připadá třeba 200, 300 odmítnutých.
Kroc: Nikoli zanedbatelnou menšinou v Nepálu jsou Tibeťané, kteří před časem přišli do Nepálu z donucení, protože utekli právě před maoisty ze sousedního Tibetu a teď se dostávají do podobné situace, před kterou utekli.
Marek: Je to otázka, jestli budou v podobné situaci, ale je to určitě paradox. Nepál byl jednou ze zemí, která po roce 1959, když v Tibetu propuklo protičínské povstání, umožnila tibetské menšině usídlit se na jejím území. Je tam největší - ono se tomu stále říká uprchlický tábor - je nedaleko Kathmandú v Patnu, dnes už to není uprchlický tábor v pravém slova smyslu, je to spíš taková tibetská kolonie, kde ti lidé žijí, kde mají svoje dílny. Stále to je pro ně svízelná situace, protože sice žijí svobodně, ale stále nejsou plnoprávnými občany Nepálu. Oni vlastně nejsou občany žádného státu. Když jsem se s nimi o tom bavil, je to pro ně velmi traumatizující a komplikující život, takže si třeba nemohou pořizovat nemovitosti v Nepálu, protože nemají nepálské občanství, a vlastně nemají ani čínské občanství, žádné tibetské občanství neexistuje, žijí v těch dnes už velmi přelidněných koloniích, které s sebou nesou různé negativní jevy - mládež, drogy, a tak dále. Hledí i do budoucnosti s obavami - když jsem tam byl, tak bylo výročí udělení Nobelovy ceny míru dalajlámovi, což je pro tibetskou komunitu všude na světě velmi významné výročí, a to si vlastně poprvé Tibeťané v Nepálu nemohli připomenout, protože nepálská policie jim zabránila v možnosti odjet na bohoslužby, takže se zdá, že jejich situace nebude do budoucna úplně růžová.
Kroc: Ty jsi,Jaromíre, navštívil také jednu školu, na jejíž výstavbě se podílela také Česká republika.
Marek: Ano, bylo to konkrétně v obci nebo v lokalitě, která se jmenuje Kandadéví, kde na stavbu školy před několika lety přispěl Jihomoravský kraj částkou 300 tisíc korun, za kterou ta škola skutečně vyrostla. Ono je to velmi důležité, protože Nepál je nejen země velmi chudá, ale také je tu velké množství lidí negramotných, hovoří se zhruba o 50 procentech populace. A vzdělání je samozřejmě jednou z cest, díky níž se mohou z té situace dostat.
Kroc: Průměrný věk v Nepálu je podle statistik kolem dvaceti let. Je to vidět na první pohled?
Marek: Určitě. Celá Asie je samozřejmě velmi mladá, dětí, mladých lidí nejenom v Nepálu, ale třeba i v sousední Indii je skutečně hodně.
Kroc: A jak se stavějí k turistům a k Evropanům?
Marek: Lidé jsou obecně pochopitelně velmi přátelští, je to pro ně atrakce, když třeba do venkovské školy přijde Evropan a něco tam začne natáčet, tak je to pro ně atraktivní.
Kroc: Jak je to s nepálskou rupií? Je tam pro nás draho?
Marek: Myslím si, že určitě ne, je to jedno z mála míst na planetě, kde pocit, že je draho, člověk nemá.
Kroc: Jak jsem se dočetl, tak Nepál vyváží koberce, čaj, kožené zboží - přivezl jsi si něco?
Marek: Koberce jsou jedním z artiklů, které do Nepálu přinesli právě Tibeťané. Ale podle mne daleko frekventovanějším suvenýrem jsou tanky, což jsou takové religiózní modlitební obrazy, které nějakým způsobem znázorňují život Buddhy nebo kolo života. Ty jsou skutečně pro Nepál velmi typické. Některé jsou opravdu nádherné, je to skutečné umění a takovou tanku, a ne jednu, jsem si přivezl.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[
