Japonsko. Země, která mnohého nadchne svou poetikou, malebností, historií plnou bojů, intrik a kontrastů, o které tu rozhodně není nouze ani dnes. O Japonsku jsme si povídali S Hanou Hikelovou.
Hikelová: V Japonsku jsem byla letos na jaře v podstatě na velmi krátkou dobu, přibližně na 12 dní, takže všem, kteří tam budou cestovat, určitě doporučuji strávit tam delší čas, protože těch 12 dnů, to je Japonsko v hodně velké rychlosti. Ale i těch 12 dnů stálo za to.
Kroc: Asi je optimální vydat se tam na jaře, to je možná nejhezčí období, ne?
Hikelová: Určitě. Jednak kvůli teplotám, protože potom v létě vlhkost a teploty, samozřejmě v některých částech Japonska, jsou obrovské, ale pro ty, kteří chtějí Japonsko poznat, určitě doporučuji jaro. Ti, co tam chtějí jet lyžovat, tam mohou jet téměř v průběhu celého roku, ale tolik českých turistů tam zase lyžovat nejezdí. Jaro je nejlepší i z toho pohledu, že je tam tzv. vlna kvetoucích sakur, což si samozřejmě člověk přečte ve všech průvodcích, ale když vidíte v reálu, jak to funguje, že opravdu i v televizi v rozhlase hlásí, kde zrovna, v které části Japonska začínají kvést sakury, a někteří Japonci, zejména starší tradicionalistické rodiny, se pohybují po své rodní zemi tak, jak ty sakury kvetou. Člověk by nevěřil, že Japonci jsou schopni stát v parku a dvě hodiny fotit květy sakur. Ale je pravda, že to má něco do sebe, sakura je tu opravdu braná jako posvátný strom, takže jarní slavnosti květu sakur stojí za to vidět.
Kroc: Japonsko je rozlohou relativně nevelká země, ale je to dost na to, aby člověk za těch 12 dní viděl alespoň část krás, které Japonsko nabízí. Jakým způsobem je nejlepší cestovat po Japonsku?
Hikelová: Dopravní systém v Japonsku překvapí každého Evropana. Nejen nás středoevropany.
Kroc: Dá se říct, že je to největší zážitek?
Hikelová: Je to jeden z největších zážitků, protože všichni jsme slyšeli, jak jsou Japonci na minutu přesní, a organizace dopravy jak ve velkých městech, tak i dopravní spojení napříč Japonskem, je úžasná. Myslím si, že dokonalejší systém na světě opravdu neexistuje. Vlaková doprava je i oproti Evropě velmi hojně využívaná, ale i pro samotné Japonce je extrémně drahá. Pro turisty o to víc, takže tam se určitě vyplatí v momentě, kdy někdo plánuje cestu do Japonska, myslet na to, že už před odletem je potřeba vyřídit si tzv. Rail pass, který ale vyřídíte pouze mimo území Japonska - na těch deset dnů se cena pohybuje podle aktuálního kurzu nad 10 000 korun. Někomu, kdo chce jet třeba jenom z Tokia do Ósaky a zpátky nebo se jet někam podívat, se ale ta cena Rail passu jenom na dvou cestách shinkansenem se vrátí. Nemluvě o tom, že systémy v samotných velkých městech jsou všechny postaveny na japonských drahách. Samozřejmě Rail pass platí pro japonské státní dráhy, neplatí už pro některé soukromé společnosti, ale nepotřebujete pak kupovat žádné jízdenky a další věci ve velkých městech, protože Rail pass vám platí všude.
Kroc: Jak je to s městskou hromadnou dopravou třeba v Tokiu? Jsou tam opravdu ti, kteří, jak se traduje, natlačí dav do vozů?
Hikelová: Ani není třeba tlačit, mně spíš překvapilo, že Japonci jsou v tomhle velice spořádaní. To, co známe třeba z pražského metra, že jede vlak, a všichni se začnou tlačit, tu není, Japonci jsou naprosto v klidu, počkají, až se dveře otevřou, a když se do toho vagónu zrovna nevejdou, tak v naprostém klidu nechají dveře zavřít. Nestane se tam to, že na poslední chvíli by se do už zavírajících se dveří tlačil Japonec. Všichni totiž vědí, že stejně za pět minut přijede další vlak. Nicméně je to hodně organizované, na každém rohu vidíte značky, kde přesně vagóny zastaví, kde se budou otevírat dveře, takže ti lidé už se tam řadí automaticky. A nechávají prostor lidem, kteří vystupují.
Kroc: Jaký zážitek je jízda šinkansenem?
Hikelová: Úžasný. To je úžasný zážitek, jela jsem jím v podstatě čtyřikrát během těch necelých dvou týdnů a nejenom, že platí to, že je tam opravdu naprostá přesnost, to je na minutu, možná i na sekundu přesný dojezd. A je to nesmírné pohodlí, samozřejmě dokonalý servis, je pravda, že ta japonská slušnost, kterou mají v sobě, Evropana překvapí. Ze začátku je příjemná, pak už si člověk říká, že to je možná trochu moc, protože přece jen, když přijde revizor do šinkanzenu a první, co udělá, že se otevřou dveře a on se v nich ukloní, omluví se, že vůbec bude kontrolovat. Zajímavé také je, že když někdo ve vlaku spí, a tím pádem může i hrát, že spí, což by asi bylo možná typičtější pro Evropana, tak v žádném případě není vzbuzen. Revizor jde dál. Že by revizor lístek vymáhal, to vůbec ne. Na konci se zase omluví, že cestující otravoval kontrolou, a jde dál. Samozřejmě v šinkanzenu je dokonalý servis pokud jde o občerstvení, ale i čistotu a všechno další. Japonská doprava opravdu snese ta nejvyšší měřítka.
Kroc: A jak vypadá doprava tam, kam rychlovlaky nejezdí?
Hikelová: Tak to je také zážitek, protože Japonsko je propojené železnicí napříč i v těch horských úsecích. Místy to jsou i úzkokolejky, kde jezdí jeden motoráček, jaký známe třeba i my. Ale i u těchto motoráčků je rozdíl oproti Evropě nejen v čistotě, ale i v přesnosti. Mě se třeba stalo, že jsme jeli tímhle motoráčkem asi 80 kilometrů od Ósaky do lázeňského střediska, zastavili jsme na červenou a řidič se automaticky všem cestujícím omluvil, že musíme stát na červenou, a že tam budeme stát tři minuty, a poté, co se vlak rozjel, tak se opět omluvil za tříminutové zpoždění. Ale je to také dobře časově nastavené, jízdní řády na sebe dokonale navazují, tam se nestane, že někam přijedete, a zjistíte, že další spoj vám jede za dvě, za tři hodiny. Mají to doopravdy promyšlené tak, že na sebe ty spoje všechny navazují.
Kroc: Co jste tedy stihla za těch 12 dní?
Hikelová: Dá se toho stihnout hodně, ale je to jenom malý výsek celého Japonska. Viděla jsem Ósaku, Tokio, tato města mě velmi zaujala, stojí za to je vidět. Ale stačí to vidět jednou. Co ale stojí za to prožít si víc, to je určitě japonský venkov. A určitě kdo jede do Japonska, tak stojí za to vidět Nikkó. To je doopravdy neuvěřitelný zážitek, byť je to malé město, je to vlastně jedna třída, která vede k místu odpočinku zakladatele tokugawského šógunátu. Je tam mauzoleum, obrovská svatyně a pro Evropana je to zcela určitě zážitek. To je to skutečné historické Japonsko. Ta velká města, to je současné Japonsko, klasické velkoměsto, a byť máte pocit, že jedete zrovna na okraji Tokia nebo na okraji Ósaky, na nějaké nádraží, kde čekáte, že to bude všechno v poklidu, tak zjistíte, že tam denně přestupuje asi 10 milionů lidí jenom na tom jednom, ne hlavním nádraží. Vyjdete z nádraží - máte možnost asi 20 východů, a když vyjdete, tak tam máte něco jako naši šestiproudovku, ale je to jenom pěší zóna, východ z nádraží. Můžete se ztratit, zabloudit, nebo se nechat strhnout davem a vůbec netušit, kterým směrem vlastně jdete.
Kroc: Je zajímavé, že co do počtu obyvatel je Japonsko desátou největší zemí na světě, má skoro 130 milionů obyvatel, dá se najít kout, kde se člověk tomu davu vyhne?
Hikelová: Určitě. Těch koutů je v Japonsku obrovské množství, dokonce jsou v dosahu velkých měst. Japonsko je známé tzv. onsene, což je něco jako u nás lázeňská střediska, protože díky sopečnému původu tam samozřejmě je celá řada termálních pramenů - léčivých nebo jenom horkých. Na tom je hodně založena turistika v Japonsku, i ta domácí, protože Japonci sem jezdí i na víkendy nebo na dovolené. Onseny mají zvláštní kouzlo, protože samozřejmě vás nečeká žádný běžný hotel, doopravdy je to standardní japonské ubytování, to znamená matrace na zemi a ten klasický zmenšený byt. My jsme byli v jednom onsenu 80 kilometrů od Ósaky, bylo to v horách u řeky, našli jsme si to úplně běžně na internetu, a k našemu překvapení když jsme přijeli, tak jsme zjistili, že majitelkou celého zařízení 80letá Japonka, která má sama na starosti celé toto středisko. Na stěnách tam vidíte staré fotky, jak tam po řece připlouvaly ty hromadné zájezdy a evidentně to byla taková ta organizovaná skupinová rekreace. Ta paní se o ty lázně kompletně stará, a i kvůli dvěma klientům vytopila ta lázeňská zařízení a vůbec nedbala na to, že je mimo sezonu a že tam budou pouze dva hosté. A je pravda, že v takovýchto místech se pak setkáte s klasickou japonskou gastronomií. Tím nemám na mysli sushi bary, které jsou samozřejmě ve všech městech, ale nedílnou součástí takového pobytu je jenom japonská strava, jak snídaně, oběd, tak večeře, i když pro Evropana snídat ráno rýži se sójovou omáčkou není úplně typické. Musím říct, že to má něco do sebe, když ráno vstanete a vidíte naskládaných těch dvacet mističek s rýží, s rybou, s nakládanou zeleninou, s různými omáčkami. My si takhle snídani nepředstavujeme, ale dá se na to zvyknout.
Kroc: Ještě bych se na skok vrátil k vybavení těch maličkých místností. Já si představuji, že tam je nedostatek komfortu, že je to takové spartánské, ne?
Hikelová: Na první pohled to opravdu působí tak, že je člověk na nějaké "ubytovně". Ale ono je to vybaveno sice velmi střídmě, ale na druhou stranu je to dokonale sladěno do toho japonského stylu včetně všech barev. A po pár minutách, co tam jste, zjistíte, že vlastně nic jiného nepotřebujete. Samozřejmě přijde zvláštní, že se místnost otevírá těmi obrovskými zavíracími dveřmi, že se to nedá zamknout, asi kdyby to zařízení bylo plné a bylo tam sto lidí, tak to by asi divný pocit byl, na chodbě je těchto pokojů celá řada a žádné zamykání, žádné trezory tam nebyly. Ale je to příjemné, a jediné, co je - asi zejména pro ženy - složitější, že v takovýchto zařízeních je minimálně vhodné dodržovat jejich zvyky, a přiznám se, že klečet u toho, když paní podává čaj a vydržet s ní mluvit dvě hodiny, tak to bez nějakého tréninku úplně příjemné není.
Kroc: Jsou japonské lázeňské procedury v něčem specifické?
Hikelová: Tam je to jednom jedna procedura, tam to není jako u nás, že by tam člověk měl různé masáže, bahenní zábaly, to vůbec ne. Tady je to tak, že lázně jsou striktně oddělené na ženskou a mužskou část a součástí toho je, že nejdřív se člověk musí kompletně tzv. očistit, než vůbec do té vody můžou vlézt. Japonci tu samotnou očistu jsou schopni provádět klidně třeba třicet až padesát minut , doopravdy máte vodu, mýdla, různé kartáče a podobně, a dokud ze sebe nevydrhnete jakoukoliv buňku, která by pak mohla uvíznout v té samotné lázeňské vodě, tak do těch lázní nesmíte. On to nikdo nekontroluje, ale kdo tam jede, tak si to zjistí, a když už tam jste, a jsou tam i další lidé, tak vám to nedá, a i když máte pocit, že za pět minut už jste se vykartáčovali dostatečně, tak vidíte, že ostatní se zdaleka neblíží tomu, že by byli hotovi. Co ale je pro Evropana velké překvapení, že voda v těch lázních je extrémně horká. Japonci do ní vlezou bez mrknutí oka, Evropana poznáte nejenom podle barvy pleti, ale i podle toho, že tam namočí nohu po kotníky a usoudí, že do takhle vroucí vody není možné vlézt. Dostanete tam automaticky malý bílý ručník, a ten slouží jen k utírání potu z tváře a z čela při té samotné lázni. Já se přiznám, že jsem to nezvládla, šlo to po kolena, a pak jsme museli připustit studenou vodu, protože to doopravdy nebylo možné. Je pravda, že organismus si v té horké vodě rychle zvykne, ale když by tam opravdu Češi jeli, tak se připravit na to, že na první pokus to úplně příjemné není.
Kroc: Jaký je život současných Japonců? Mám na mysli mladou generaci. Do jaké míry dodržují tradice?
Hikelová: Musím říct, že před tou cestou jsem si přečetla řadu knížek, řadu materiálů, takže tam člověk jel s tím, že nějaká pravidla, nějaké tradice se dodržují, že je vhodné, aby je dodržoval i turista, který tam jede. Pro mě bylo velkým překvapením, jaké jsou rozdíly třeba i mezi těmi městy jako je Ósaka a Tokio. Ósaka se úplně vymyká současnému Japonsku, je to moderní město, je tam obrovské množství mladých, je tam také největší zastoupení nezaměstnaných mladých lidí. A myslím si, že pro budoucnost Japonska to úplně optimální není, když člověk vidí, jakým způsobem žijí, protože ti žádné tradice nedodržují. To je jenom luxus, luxusní oblečení, cigarety, alkohol, prazvláštní móda, a rozhodně ne pracovat. Takže i přes den, kdy ti starší Japonci pracovali, a oni jsou opravdu zvyklí pracovat šestnáct, osmnáct hodin denně, tak město je plné mladých lidí, kteří si užívají života. Samozřejmě Ósaka je město luxusu, já se přiznám, že v těch obchodních zónách, byť jsem byla v Miláně, v Paříži, tak tolik luxusních obchodů s kosmetikou a s módou jsem nikde v Evropě neviděla. Je fakt, že v Japonsku už patnáct let je tzv. ekonomická krize, takže těm obchodům se asi nedaří tak dobře, nicméně stále jsou v provozu, a tím, že Japonsko je extrémně vyspělá země, tak samozřejmě pro Evropana, když Japonci si stěžují, že už patnáct let mají tu krizi a člověk se vžije do té situace, kdy v Evropě o krizi teď posledního půl roku slyšíme a čteme každý den, tak si tak říkám, že jestli takhle krize vypadá po patnácti letech, tak je to ještě docela optimistická zpráva. Ale je fakt, že Japonci s tou nezaměstnaností a s tím, že mladým lidem se moc pracovat nechce, problémy opravdu mají, ale všichni mi říkali, že to je typické pro Ósaku. Je pravda, že pak když jsem to viděla v Tokiu, tak tam už i na stylu chování mladých lidí je vidět, že Tokio se drží více tradicionalisticky a víc konzervativně než Ósaka.
Kroc: Jaká byla domluva?
Hikelová: Dalo se bez problémů domluvit anglicky.
Kroc: A orientace v jejich písmu?
Hikelová: Tak ta je složitější. Samozřejmě v rámci dopravy je to úplně bez problémů, protože ten systém je nastavený tak, že je to čitelné i pro nás Evropany. Horší to pak je na venkově, tam samozřejmě nic dalšího kromě japonských písmenek nenajdete. Ve městech angličtina, žádný problém, na venkově je to samozřejmě komplikovanější.
Kroc: Do jaké míry se lidé orientovali, pokud se zeptali, odkud jste?
Hiklelová: To bylo hodně zajímavé. Já mám projetou Evropu, a přece jenom i když člověk přijede na jih Itálie, a řekne, že je z České republiky, z Prahy, tak ho zařadí buď po bok Balkánu a nebo někam jinam, nebo si myslí, že jsme z Čečenska a podobně. V Japonsku když řeknete Česká republika a Praha, tak je jedno, jestli mluvíte se starším nebo mladším člověkem, u těch starších je to ještě výrazně lepší, okamžitě vychrlí samozřejmě Prahu, protože řada Japonců v Praze byla, a dvě jména: Václav Havel a Věra Čáslavská. Což zejména v případě Věry Čáslavské u těch mladých lidí mě překvapilo, protože samozřejmě to není tak úplně krátký časový úsek, co Věra Čáslavská byla na olympiádě v Japonsku, nicméně v Japonsku Věra Čáslavská je podobná ikona jako Václav Havel.
Kroc: Jaké jsou tam ceny? Je to drahá země?
Hikelová: Je to drahá země. Čekala jsem, že bude třeba dražší ubytování. A to i vzhledem k tomu, že tam teď přece jenom nejezdí tolik turistů, ale Japonci to ubytování přese všechno o něco zlevnili, samozřejmě záleží i na aktuálním kurzu. Co je ale určitě drahé, to je stravování. Extrémně drahé jsou nápoje, a to i ve srovnání s Evropou, cena jídla závisí na tom, kam člověk jde. Pokud chcete ochutnat kvalitní sushi a jdete do standardního japonského sushi baru, tak musíte počítat s tím, že si připlatíte, nicméně tam se ten příplatek vyplatí. Úplně nejhorší věc, kterou může turista udělat, je jít do těch pro turisty vytvořených sushi barů, kde sushi jede na tom pásu a člověk si odebírá. Tady člověk najde Japonců minimálně nebo tam chodí ta nejchudší vrstva, případně studenti. Když někdo chce ochutnat to pravé japonské sushi, musí počítat s tím, že ta večeře na pár set korun přijde. Jinak v japonské restauraci není problém si dát ty jejich polévky s nudlemi, to potom je finančně přijatelná záležitost. A je pravda, že to jsou tak obrovské porce, že to člověka zasytí. Jinak samozřejmě globalizace je i v Japonsku, takže ve velkých městech najdete všechny celosvětové fast foody, a tam ty ceny jsou srovnatelné. Ale jezdit do Japonska kvůli tomu, aby si člověk dal fast food, asi není úplně to pravé ořechové.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[
