Naším dnešním cílem bude mýtický střed světa, posvátná hora Kailás. Zavede nás tam Zdeněk Coubal.
Coubal: Hora Kailás leží v Tibetské náhorní plošině, od roku 1959, kdy Čína obsadila Tibet, tedy hora leží v Číně. Číňané tuto oblast nazývají Tibetská autonomní oblast, takže člověk, když se tam vydává, tak je opravdu v Tibetu. Číňanů tam v současné době žije už přes dva a půl milionu, to znamená víc než původních obyvatel, ale pokud návštěvník není ve městech, tak se s nimi zase tolik nesetká.
Kroc: Čím je hora Kailás zajímavá, že fascinuje hodně náboženství?
Coubal: Myslím si, že je to jejím tvarem, protože její vršek trochu připomíná míč na americký fotbal a čtyři strany má otočené téměř přesně sever - jih, východ - západ. Vrchol je neustále pokrytý sněhem, takže krásně bílé září a září i díky tomu, že na jih do hory je náhorní plošina, v podstatě rovina, takže Kailás vidíte ze vzdálenosti sta kilometrů.
Kroc: Dvakrát jsem si podtrhl, že se na horu Kailás neleze. Co jste tam tedy hledal?
Coubal: Já jsem na ni také nelezl, protože z náboženského hlediska se to nesmí. Všichni to respektují, někde jsem se dočetl, že jedna expedice dostala povolení k výstupu, ale někdy kolem roku 2001 kvůli vlně rozhořčení z celého světa tam stejně nelezli. Jezdí se tam kvůli tomu, že ta hora se obchází. Pro hinduisty i buddhisty, což jsou dvě hlavní náboženství, která tu horu uctívají, tak oni vlastně uctívají svatá místa tím, že je obcházejí. Buddhisté tomu říkají "kora", což znamená obkroužení ať už svatého místa, svaté hory, svatého jezera nebo kláštera, takže "kora" může mít několik set metrů nebo třeba jako tady až dvaapadesát kilometrů. Já už jsem obkroužil několik takovýchto míst spolu s dalšími věřícími. Chodí se ve směru hodinových ručiček, což je směr i otáčení mlýnků, které mají buddhisté, hinduisté zrovna tak to obcházejí ve směru hodinových ručiček. Vyznavači náboženství ben, což je náboženství, které prý předcházelo buddhismu, tak ti to obcházejí proti směru hodinových ručiček a také mlýnky točí stejně. Třeba kláštery, které jsou ben a které jsou buddhistické, tak pro mě jako laika není možné to rozeznat, poznám to podle toho, že třeba svastiku, takový ten nechvalně proslulý znak z nacismu, tak jedno náboženství ho maluje opačně než to druhé, takže třeba podle toho já to rozpoznám, ale jinak ne.
Kroc: Kudy vede ta kora? A jak náročná je ta pouť?
Coubal: Překvapilo mě, že moc náročná nebyla. Ono to je sice asi těch 52 kilometrů. Nejvyšší sedlo, přes které se přechází, je 5600 metrů, jenomže vy vyrážíte z výšky 4500 metrů a obcházíte to tři dny. Tibeťané, buddhisté, to zvládnou za den, ale myslím si, že i my bychom to zvládli za den, protože to opravdu není žádná nároční vysokohorská túra. Víceméně se jde po rovině širokým údolím vedle potoka, až se dojde pod sedlo. Tam se přespí, druhý den se vyjde 600 metrů do sedla, zase se na druhé straně během hodinky seběhne dolů a na druhé straně se jde zase širokým údolím několik hodin zpátky do toho výchozího místa. Opravdu to není náročné, neleze se nikde po kamenech, ruce vůbec potřeba nejsou, takže náročné to není, pokud je člověk dobře aklimatizovaný. Pokud aklimatizovaný není, tak to je problém. My jsme se tam dostali z Nepálu, to znamená, že několik dnů jsme pochodovali už po horách Nepálem, takže jsme aklimatizovaní byli, ale třeba indičtí věřící tam přijedou autem, během tří dnů se dostanou z Káthmandú, které leží ve výšce 1300 metrů do těch 4500 metrů, a potom vyrazí na koru kolem Kailáse. A tam mají zatraceně velké problémy.
Kroc: Potkávali jste hodně věřících?
Coubal: Hodně, několik set jich tam bylo. A většiny z nich byli Indové. Asi jsme měli štěstí, že tam dorazily nějaké velké skupiny - pro zajímavost pro Indy to organizují nepálské cestovky. Většina z Indů se veze na koních, také veškerý materiál jim vezou na koních a na jacích, takže to je vždycky velikánská skupina. Když jde 10 Indů, tak k tomu je ještě dalších pět nosičů a dalších deset jaků. Ale nedělá jim to dobře, protože se dostanou do té výšky a je jim špatně, bolí je hlava, padají z koní, zkrátka na té cestě dost překážejí.
Kroc: Jak se tam člověk dostane z Evropy?
Coubal.: Naše cesta byla klasicky letadlem do Káthmandú a odtud se pod Kailás dá dostat dvěma způsoby. Jeden je autem na sever, překročit hranici do Tibetu po silnici, která s jmenuje Freindship Highway, ta vede na sever, a odtud se stáří na východ do hlavního města Tibetu Lhasy. Asi ve třetině této cesty se odbočí doleva, to znamená směrem na západ a potom se jede několik set kilometrů, kopíruje se nepálská hranice, až se dojede pod horu Kailás. Ještě nedávno to byla prašná cesta, zapadalo se tam do mokřin, protože to je údolí, kde mimo jiné vzniká Brahmaputrá z několika přítoků, ale teď když jsme tam jeli, tak je tam z větší části vybudovaná asfaltová silnice, a kde není asfaltová, tak už je to zpevněná cesta, po které se docela dobře jede. Cesta, kterou jsme se vypravili my, byla jiná, my jsme malým letadle letěli v Nepálu na západ do vesnice Simikod, která leží asi 2800 metrů vysoko a odtamtud jsme vyrazili po svých, s batohy, na takový severozápad a po šesti dnech jsme došli na hranici s Čínou.
Kroc: Jaké bylo přijetí čínskými úřady?
Coubal: Kupodivu to bylo asi nejlepší, co jsem zažil. Vždycky byl problém, i když žádný nebyl, tak oni nějaký vymysleli, ale tentokrát to fungovalo bezproblémově, až jsem se opravdu hodně divil a čekal jsem nějakou zradu. Ono to je totiž tak, že ta hranice, která tam je, že přejdete most a na druhé straně je Čína. Tam končí silnice asi sto metrů od toho mostu na čínské straně a nic tam není, město je třicet kilometrů daleko, kde je vojenská posádka. A vy máte vyřízené vízum a povolení na vstup do Číny na určitý den, takže když tam přijdete o den dřív, tak tam nikdo nebude a když o den později, tak máte smůlu taky. Tam musíte být zkrátka ten den, protože přijedou vojáci a přijede doktor. Tomu vyplníte dotazník, on vám dá teploměr, změří vám teplotu, vojáci prohlédnou všechny batohy. Nesmí se tam vozit maso, ale uheráky jsme bez problémů provezli, samozřejmě, že jsme je nepřiznali. A kupodivu voják, který to měl na povel, tak uměl docela obstojně anglicky a dokonce se usmíval, což je věc nevídaná. Takže pro mě to bylo docela milé překvapení.
Kroc: V jak velké skupině jste cestovali?
Coubal: Nás bylo pět, co jsme odjížděli z Čech a měli jsme s sebou nepálského průvodce a dva kluky kuchaře a zároveň nosiče.
Kroc: To je nezbytnost?
Coubal: Není, ale je to příjemné, protože oni uvaří čaj, vaří dobře, navíc já je znám už z minula, oni docela dobře umějí anglicky a hlavně mají pořád dobrou náladu. Navíc člověk není tak úplně odtržený od toho místního života, protože s místními se nedomluvíte. To je výjimka, když tam někdo umí pár slov anglicky. Takže ti kuchaři nám zprostředkovávají informace z těch vesnic, přes které jsme procházeli. Takže je to lepší než kdyby tam člověk pochodoval sám.
Kroc: A v Číně samotné je nutné mít průvodce?
Coubal: Tam ano, už z toho důvodu, jak jsem říkal, že na tu hranici pro vás někdo musí přijet. Takže to musí být organizované, pro samotného člověka tam nepřijedou, ten přechod je jenom pro skupiny. Alespoň tak to bylo letos, my jsme samozřejmě měli záložní variantu, jelikož letos je padesát let od obsazení Tibetu Čínou, takže hranice byla otevřená až 3. května, tak se mohlo stát, že ji zase zavřou. Což Číňané občas dělají. Průvodce po Číně tedy musíte mít, musíte mít auto od nich najaté, buď jeep nebo náklaďák, když je vás víc. My jsme měli oboje, jsou to Toyoty, které se v Číně vyrábějí, jsou to pohodlná auta, všichni jsme se tam bez problémů vešli. Ty vzdálenosti jsou tam ohromné, to jsou desítky a stovky a stovky kilometrů, takže tam se opravdu nedá pohybovat jinak.
Kroc: Vychází to draho?¨
Coubal: Ta čínská strana vychází docela draho. Povolení kolem Kailáse stojí asi 30 dolarů, to není nějaká výrazná položka, ale pronájem auta je docela drahá věc.
Kroc: Říkal jsi, že jste zapadali sněhem, přitom jste tam byli na přelomu srpna a září. To už tam takhle brzy přišla zima?
Coubal: Ne, to nepřišla zima, tam ještě zůstával monzun. Monzun je tam přes léto a většinou končí tak někdy v září, takže normální termíny, kdy se tam jezdí, jsou tak od poloviny září do konce října. My jsme z různých osobních důvodů museli vyrazit dřív, ale měli jsme štěstí, že ten monzun do západní části Nepálu už tolik nedorazí, a když pršelo, tak pršelo naštěstí v noci. Zasněžili jsme potom kolem Kailáse, což není tak úplně neobvyklé.
Kroc: Spali jste ve stanu?
Coubal: Většinou jsme spali ve stanech, občas jsme spali, když ve vesnici byla nějaká kamenná ubytovna, které jsou velmi jednoduché, hliněná podlaha, postele, koupelny žádné, záchod venku. Je zajímavé, že když tam staví nový hotýlek a je hezky postavený, tak ani tam koupelny neexistují. Oni se nemyjí, tak nepředpokládají, že by se někdo jiný myl.
Kroc: Co vám vaši kuchaři vařili?
Coubal: Oni jsou zvyklí na Evropany, takže vaří těstoviny, vaří placky, to je jejich místní strava, ale s jídlem není problém. Oni jsou opravdu hodně šikovní a umějí dobře vařit. Takové klasické jídlo, které tam je, je rýže a čočka. Rýži jsme měli relativně často. Víceméně je to velmi z´dravá strava, protože se jí to, co se nakoupí ve vesnicích cestou, to znamená nějaká zelenina a rýže. A je to dobré.
Kroc: Co je tam k vidění kromě posvátné hory?
Coubal: Samozřejmě je to příroda, ale ta je krásná na mnoha jiných místech. Co je pro mě vždycky zajímavé, jsou lidé, vědět, proč tam chodí, my tu hloubku asi nikdy nepochopíme, protože my jsme v tom nevyrostli, ale je obdivuhodné vidět třeba buddhisty. Většina z nich to obchází normálně, jdou po nohou, je tam několik míst, kde se položí celým tělem na zem, ale někteří to obcházejí. Ale oddanost víře je neobyčejně silná, někteří tam jsou už poněkolikáté, protože prý kdo to obejde stokrát, tak ze sebe smaže všechny hříchy, které nashromáždil za celý život. Další zajímavá věc v okolí jsou dvě ohromná jezera. Jezero Manasaróvar má asi třicet nebo čtyřicet kilometrů v průměru, takže je to neskutečně velká vodní plocha. Je to pro hinduisty posvátné místo, vykonávají tam na jeho břehu obřady - vlezou do vody, ta je samozřejmě docela studená. My jsme s také smočili, o koupání se mluvit nedá, ono je to velmi mírně svažité, takže musíte běžet takových třicet, čtyřicet metrů, aby vám bylo vody aspoň po kolena. Samozřejmě jsme to také absolvovali, ono na sluníčku je docela teplo, ale jakmile zaleze slunce, tak je okamžitě pod nulou. Takže obřady těch hinduistů, těch Indů, kteří tam byli na břehu, to je zážitek, protože to trvá několik hodin, oni si tam staví malé oltářky, rozdělávají oheň, tam obětují, modlí se, zpívají a přitom jsou to lidi - jeden z nich byl manažerem u firmy Johnson and Johnson a tady byl v úplně jednoduchém bílém hábitu, ale jsou to spíše lidé z těch bohatších vrstev společnosti. Ona to totiž není levná záležitost pro Indy, aby se tam dostali. Takže pro mě je třeba mnohem větší zážitek vidět lidi, jak se tam chovají, jak tam žijí, protože kopců je na světě hodně, ale vidět k tomu tu kulturu a náboženství, tak to je samozřejmě moc hezká věc.
Kroc: Jistě je v okolí i spousta klášterů.
Coubal: Klášterů je tady hodně, všichni vědí, že během kulturní revoluce to tady Číňané dost pobořili, já když jsem tam byl poprvé v roce 2003, tak jsem to už tolik neviděl, naopak vidím, že se to obnovuje. Jsou tam samozřejmě desítky klášterů, kde člověk vidí pobořené zdi zbytků staveb, ale když vejdete dovnitř toho kláštera, tak tam jsou stovky a stovky náboženských textů, jsou tam desítky soch od maličkých až po tří, čtyřmetrové, pozlacené, hezky je to vymalované. Oni to stavějí takovou formou, že člověk většinou nepozná, jestli je to staré patnáct nebo tři sta let. Ty kláštery žijí, není to zakonzervováno jako nějaká kulturní památka jako u nás většina kostelů, tady to opravdu žije. A to je to, co se mě na tom asi líbí nejvíc.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
[
