Kamarádi mě varovali - jedeš přímo do turistického ráje! Nebála jsem se, ostrov Djerba ve mně vzbuzoval jiné pocity - bájný Odysseus tam málem ztratil svou posádku omámenou sladkými plody, které vzbuzují zapomnění. Datle to být nemohly, Djerba pro datlovou palmu nemá dost vody, mluvilo se o pojídačích plodů lotosu, ale i ten potřebuje vodu. Také jsem věděla, že velká část obyvatel Djerby jsou berbeři, tedy původní Afričané - nosí velké pletené klobouky a ženy bílo-červené plédy. Ostrov je posetý jejich bílými stavbami podobajícími se pevnostem a porostlý olivovníky.
Inu, byl to turistický ráj, a vypadalo tak i uvítání. Dvě řady "animátorů", už nevím, jak byli právě oblečeni, mávaly palmovými ratolestmi a vítaly další turnus. Sám hotel navozoval představu trochu zrůdného šlehačkového dortu, byť z betonu - barva modro-bílá, k tomu houštiny květin, kupodivu opravdových. Zato ostrůvky a orientální pavilónky na nich zaručeně atrapami byly.
"Animátoři", v doslovném překladu bychom mohli říct "oživovatelé", skutečně plnili funkce, jaké toto slovo slibuje. Od úsvitu do úsvitu nás oživovali - během dne vymýšleli různá cvičení a hry, večer tanec, diskotéku, divadlo. Převlečeni za klauny plavali v bazénech jako o závod, v maskách zvířátek si hráli s dětmi. Ve vedru si oblékali chlupatý kožíšek s ušima - chudáci! Žádal se od nich příjemný vzhled, znalost jazyka, neutuchající ochota a dramatický talent. Aby získali přízeň českých hostů, vyvolávali jednotlivé události tlampačem a dodávali: "Je to zadarmo!"
Ale hosté dál leží na lehátkách, nehybně vystavují těla slunci i pohledům. Tučné matky i babičky odvážně odhazují podprsenky - jen ať se muslimové podívají! Hotel - bazén - a kousek dál vody Středozemního moře. Šedivé, ale i tyrkysové moře každopádně nemohlo s klidem a bezpečím hotelového bazénu soupeřit. Moře je mělké, udivovalo mě, že právě zde býval starý punský přístav, kde kotvily velké lodě. Djerba byla důležité překladiště a její obyvatelé zdatní obchodníci. Poblíž staré římské cesty, která spojovala ostrov s pevninou, leželo město Meninx, dnes pohřbené pod pískem pokrytým střepy.
Ale do turistického programu staré dějiny nepatří. Projekt vykopávek je příliš náročný a vydělat peníze je třeba rychle, za každou cenu a pokud možno přímo v hotelu. Návštěvník tam platí za pitnou vodu čtyřikrát tolik co v krámku - ale odtud si ji přinést nesmí! "Pokud vás ochranka chytne s vodou nebo ovocem," varuje průvodkyně, "nákup zabaví a vrátí vám jej až při odjezdu!"
Nejen obyvatelé ostrova, ale snad všichni Tunisané žijí z turistického ruchu, ať přímo či nepřímo slouží cizincům - vyrábějí suvenýry, staví hotely, pěstují zeleninu. Z turistů žijí i místní koně, velbloudi a mezci, na kterých se cizinci vozí, ale také toulaví psi a kočky, kteří po nich dostanou zbytky. Hotový průmysl. Už to funguje dost dlouho a mě trochu udivuje, proč po tolika letech Tunisko nerozkvétá do většího blahobytu?! "Zbohatnout smí jen někdo," šeptají obchodníci. Bezradní, nezaměstnaní mládenci proto sní o cestě do Francie nebo kamkoliv, kde je výdělek, obchody plné krásných věcí a krásné ženy. I Tunisanky jsou hezké, některé i vzdělané - mají rovnoprávnost, ale vlasy si dál skrývají pod šátkem. Nebloumají po ulicích a oženit se stojí peníze.
Zkrátka, není to stejné. Něco však ano! Jako pražská Nerudovka se i tradiční tuniská města změnila v bazar, pouť, chaos, který skryje, zahltí, požere vše. Cokoliv, co lze vyměnit za peníze. Suvenýry - tedy vzpomínky - na co vlastně? Nevím. Možná na skutečnou rozmanitost světa, která už není.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
