Pokud jste četli slavný román Umberta Eca Jméno růže, možná si ještě vzpomenete na postavu vypravěče. Je to starý mnich, který sedí ve své cele v klášteře v Melku, a vzpomíná na tajemné události z mládí. Právě do dolnorakouského Melku vás zavedme. Tamní klášter je barokní perlou Rakouska a místem, které určitě stojí za návštěvu.
Kdo má stejně jako já melkský klášter spojený s přísnou a uměřenou dobou gotiky, bude překvapen a ohromen. Na skalním ostrohu poblíž Dunaje se tyčí obrovská stavba, která překypuje bohatstvím, a zlaté věže klášterního kostela září do daleka. Ostatně oslnit věřící byl jeden z hlavních cílů barokní architektury, která měla vyléčit Evropu z poblouznění církevní reformace. Moje průvodkyně Norma mi dává letmý přehled o klášteře:
"Benediktinský klášter Melk je výjimečné barokní dílo v rámci celé Evropy. Tak, jak ho vidíme dnes, vznikl v první polovině 18. století. Stavěl se skoro čtyřicet let. Benediktini tu ale působí mnohem déle, už skoro devět století. Vždycky se řídili heslem svého zakladatele, sv. Benedikta: ,Modli se a pracuj'. Byli to dobří zemědělci a vedle toho úspěšní šiřitelé křesťanství, v tom byl význam jejich řádu."
Obejít klášter se vším, co k němu patří, je procházka na celé odpoledne. Ve zdech impozantní budovy se skrývá na pět set pokojů, celý jeden klášterní trakt byl vyhrazený pro návštěvy císaře, což v praxi znamenalo, že se v historii použil asi jen třikrát. Od té doby, co už žádný císař, který by z Vídně přijel na návštěvu, není, využívají benediktini celý obrovský prostor. V části kláštera provozují také školu.
Lásku benediktinů k přírodě dokládá klášterní zahrada. Taková zahrádka o šesti hektarech. Je navržena jako meditační prostor - ve větvích stromů se schovávají reproduktory, které podmalovávají atmosféru mnišskými chorály, a dokonce se vám tu může stát, že na vás promluví zdánlivě obyčejný kámen u cesty, a dětským hlasem vám ocituje úryvek z bible.
Ze zahrady je krásný výhled na údolí Dunaje, kde se kousek dál zvedají oblé kopečky vinařské oblasti Wachau. I klášter v Melku má své vlastní vinice, z místního kraje pochází řada proslulých vinných odrůd, které mi ochotně popisuje Gerhard Riehs z klášterní vinotéky: "Prodáváme hlavně veltlínské zelené, ryzlink a odrůdu Zweigetrebe. Oblast Wachau ale proslavil hlavně ryzlink, je to suché víno s plnou chutí, lehkým nádechem meruněk a broskví. Má ale výrazné kyseliny, což z něj sice dělá víno žádané, na druhou stranu ho člověk nesnáší tak dobře, jako třeba veltlín."
Po exkurzi u vinaře jsem si vzpomněl na Ecovu knížku. Také v opatství, kde se odehrává jeho středověká detektivka, se leccos pěstovalo, jednak rostliny prospěšné a jednak ty jedovaté, které pak v sérii podivných úmrtí několika mnichů sehrávaly podstatnou roli. Ecovo opatství v knize bylo benediktinské, mniši z Melku jsou také benediktini. Ecův román se točil kolem tajemné, obrovské knihovny. A víte, co mají v Melku? Knihovnu s asi sty tisíci svazky. Navíc když Umberto Eco v Melku byl a podle svědků si ho prý pořádně prohlížel, dá se čekat, že inspiraci ke Jménu růže našel právě tady.
[
