Hornická kapela Dolu Darkov na Karvinsku, která letos oslavila 100 let od svého založení, se začátkem října vrátila ze slavností sýrů ve francouzském městečku Montbrisone poblíž St. Etiénne. Městečko i okolí je proslaveno chovem krav a především sýrem smetanové chuti s modrou vnitřní plísní a oranžovou nebo šedivou kůrou. Sýr chutná přibližně jako naše Niva, ale to je jen skromný odhad, protože chuť francouzského sýru je samozřejmě nezaměnitelná.
Kam krásná děvčata z Karvinska přijedou, tam se stávají středem pozornosti především mužů, protože jak jinak, a to už kdysi říkal táta všech fejetonistů Jan Neruda, když chcete ve světě najít krásnou ženu, stejně se musíte vrátit do Čech, protože tady jsou ty nejkrásnější. Ostatně to samé tvrdí i dirigent stonavské Hornické kapely Jaroslav Šindel. A hned také dodává, že pro západní Evropu, navyklou na sambovou a klaksonovou hudbu, je klasická česká dechovka symbolem kvality. Italové se s kvalitou hudby příliš nepárají, a berou to všechno jako estrádu. Také jejich oblečení je spíše karnevalové - tedy pestré a barevné.
Úplně něco jiného jsou orchestry z Latinské Ameriky. Ty obvykle přijíždějí do Evropy i s drezurou v pochodech, ale tentokrát sem zavítali peruánští Indiáni, čili folklórní soubor lidových tanců z Peru. Vůbec, ale vůbec se nepodobají sympaťákům a krásným ženám z různých telenovel typu Esmeralda, kde hrají spíše potomci Španělů a Portugalců, ale i tak se peruánským tanečníkům nejvíce líbila zase ta česká děvčata, a nám, českým muzikantům, samozřejmě neunikl půvab jejich tanečnic. Peruánská děvčata mají totiž pronikavý pohled a jemné rysy v obličeji.
Ve francouzském měste Montbrison, kam zavítala hornická kapela se 16 mažoretkami z Dolu Darkov, vystupovaly muzikantské skupiny z různých částí Evropy i světa. Hlavní průvod, symbolizující tradici šestačtyřicátého ročníku slavností sýru zvaného Furm, byl plný různých seskupení, a to od Vikingů přes lučištníky doprovázející celou družinu Robina Hooda, Srby z Bělehradu až po místní folklorní skupinu tanečníků v tradičních oděvech s dřeváky na nohou a s hudebníky hrajícími na podivné nástroje, jako jsou ručně vyrobené dudy, harmoniky z tvrdého dřeva vážící až deset kilogarmů nebo niněry.
Najednou tady byla celá parta muzikantů, a protože jsme měli právě přestávku mezi jednotlivými vystoupeními, a oni zjistili, že je tady nějaký Čech, který má v ruce mikrofon, nahrává zvuky a pořád se na něco vyptává, uspořádali mi maličký koncert.
[
