5. května  2011 v 22:01  rubrika: Vaše příběhy

Tužkou na kus papíru…

Tužka na prázdném papíře - Foto: Fotobanka stock.xchng

Tužka na prázdném papířeFoto: Fotobanka stock.xchng

V letech 1951 - 1955 jsem navštěvovala tehdejší VHŠ – Vyšší hospodářskou školu (nyní Obchodní akademie) v Šumperku – a někdy tuším ve druhém ročníku bylo mé studium málem ukončeno z důvodů pro mne tentokrát zcela malicherných a nepochopitelných.

Jako mnozí jiní občané naší socialistické republiky, i mí rodiče při poslechu rádia občas zabrousili do zakázaných vln Svobodné Evropy. Ne příliš často, spíš příležitostně. A mě – mládežnici - se těchto chvilek snažili uchránit. Padesátá léta – doba byla zlá, když na menším městě to snad nebylo tak zlé, jako třeba v Praze. Přesto jsem kdysi zaslechla písničku, která mi připadala zajímavá, i melodie snadno zapamatovatelná. I hbitě jsem si ji, resp. její torzo, zaznamenala, jen tak tužkou na kus papíru. 

„Pravda tluče na železnou oponu,
buší do ní jak do prasklého zvonu.
A ty údery dennodenně sílí
A ta pravda projde oponou k cíli.
Celý národ ví, že dnes už není sám,
že ta pravda přijde brzy taky k nám,

A my to dokážeme!“ 

Víc jsem neměla. A co čert nechtěl, papírek jsem vložila zcela ledabyle (protože přece vůbec o nic nešlo!) do žárovky a zapomněla na něj. Jenže – při vyvolání z jazyka ruského náš třídní pan profesor zalistoval v žárovce a osudný papír objevil. A počítám, že se o něj, asi oprávněně, pokoušely mdloby. Papír samozřejmě zabavil a žákovku mi vrátil s mrazivým vybídnutím: „Po hodině přijďte za mnou do kabinetu“. 

Nic zlého netušíc, přišla jsem.
„Alena, vy píšete básně?“
„Ne, proč?“
Zkoumavě si mě prohlížel a předložil mi osudný dokument. 

Teprve pak ve mně hrklo. Ale pořád jsem to považovala za malichernost. I zvolila jsem taktiku mlčení. Odkud to tedy mám? – Já nic. – S kým jsem v nějakém spojení? Či ve spolku? Či ve styku? – Mlčení. – Uvědomuji si vůbec, jaké by to mohlo mít následky? – Já byla jako ryba, ale pak už mi poněkud dřevěněly nohy a klepala se kolena. Zazvonilo. Ale nebylo to vysvobození. Výslech pokračoval po vyučování, ale se stejným průběhem i výsledkem. Jediné, čeho bylo dosaženo, byl můj slib, že to bylo naposledy, že se nic podobného nebude opakovat, že nebudu dělat žádné hlouposti, že o tom nebudu nikde povídat – což jsem za trvalého mlčení stvrdila podáním ruky. 

Svůj slib jsem splnila, protože skutečně o nic nešlo. Osudný papír mi byl vydán koncem školního roku, kdy náš třídní pan profesor ze školy odcházel. Dokument, který mohl mít skutečně asi dost vážné následky, pokud by se byl dostal do rukou méně tolerantních, byl na místě roztrhán a vhozen do koše. Ale je stejně zajímavé, že slova té písničky, ačkoli jsem ji už víckrát neslyšela, si pamatuji dodnes. 

Autor:   Alena Havránková, Zábřeh
 

Nové články v rubrice

  • 13. června  2011 v 10:39       rubrika: Vaše příběhy

    Hudební odpoledne

    Vyrůstal jsem v západních Čechách, a když jsem si jako žák základní školy postavil své první rádio (krystalku), uslyšel jsem české vysílání dvou stanic - Svobodné Evropy a večer Hlasu Ameriky. Vysílač Českého rozhlasu...

     
  • 4. května  2011 v 22:12       rubrika: Vaše příběhy

    Český básník Jiří Kolář

    Bylo to v září 1974, kdy Svobodná Evropa vysílala jubilejní medailon k 70. narozeninám velkého českého básníka Jiřího Koláře.

     
  • 8. května  2011 v 22:04       rubrika: Vaše příběhy

    Poslech na ubytovně

    V 70. letech byla Svobodná Evropa ještě rušena a v Praze a okolí byl její poslech prakticky nemožný. Poslouchali jsme tedy alespoň vysílání Hlasu Ameriky. Kuriózní ovšem v té době bylo, v jakém prostředí k poslechu...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas