3. března  2011 v 10:34  rubrika: Vaše příběhy

Vzpomínka na poslech zahraničního rozhlasu v tehdejším Československu

Ladění rádiových vln (ilustrační foto - Marcelo Brito Filho) - Foto: Fotobanka stock.xchng

Ladění rádiových vln (ilustrační foto - Marcelo Brito Filho)Foto: Fotobanka stock.xchng

Na vlnách Českého rozhlasu jsem uslyšel výzvu napsat své vzpomínky na vysílání Rádia Svobodná Evropa. Hlavou mi prolétly všechny vzpomínky na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy jsme řadu večerů trávili poslechem zahraničního rozhlasu vysílajícího do Československa. Ale vezmu to pěkně po pořádku.

Za mého mládí (jsem ročník 59) vysílaly do tehdejšího komunistického Československa tři hlavní zahraniční stanice. Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, které byly financovány vládou Spojených států a dále pak československé vysílání britského rozhlasu BBC. Vysílalo se na krátkých a středních vlnách takzvanou metodou AM. Pro dnešní posluchače je nepředstavitelné, že přijímač se ladil otáčením knoflíku. Ladění bylo velmi citlivé a sebemenší odchylka knoflíku od správné pozice znamenalo ztrátu stanice. 

V pozadí přijímané stanice byly slyšet jednak atmosférické poruchy, jiné stanice, ale především rušičky. Rušička byl bolševický vysílač naladěný na stejnou frekvenci, který do éteru vysílal různé pazvuky, které měly vysílání přehlušit. Bolševik (tak jsme nazývali souhrnně tehdejší establishment ) totiž vysílání těchto stanic bytostně nesnášel. V jeho propagandě to byly „štvavé západní vysílače nepřátelské našemu socialistickému zřízení.“ O to více jsme je milovali, poslouchali a druhý den s kolegy v práci či ve škole o vysílání diskutovali. 

Svobodná Evropa vysílala téměř celý den, Hlas Ameriky a BBC jenom asi hodinu večer a ráno. Ale bylo to jedno. Vzhledem k podmínkám šíření těchto vln šlo stejně vysílání přijímat pouze večer nebo v noci. Hlavní vysílání začínalo v 9 hodin večer. Na Svobodné Evropě se jmenovalo „Události a názory, hlavní komentované zpravodajství Svobodné Evropy“. Po stručném přehledu zpráv byly komentáře rozděleny na domácí – zevnitř Československa a zahraniční. 

Ačkoliv Svobodná Evropa byla financována vládou USA, byla z dnešního pohledu veřejnoprávní a na vládě USA nezávislá. Občas se kriticky vyjadřovala i k tzv. politice detaint. To byla za vlády presidenta Jimmyho Cartera politika usmiřování a dohody s tehdejším komunistickým blokem. Z této politiky jsme byli velmi smutní. Naopak politiku Ronalda Regana a Margareth Thatcherové jsme obdivovali. Svobodná Evropa měla denně asi čtyři hodiny původního vysílání, které se potom během dne opakovalo. Kromě výše uvedené relace zde byly i čteny úryvky z literatury, která v Československu nemohla vycházet. 

Pamatuji se na úryvek z knížky Evy Kantůrkové „Příběhy z domu smutku“. Když jsme později po převratu viděli stejnojmenný televizní seriál, zážitek z poslechu před převratem stejně nepřevýšil. Stejně tak nemohu zapomenout na Martina Štěpánka, který četl kapitoly z Tigridovy „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ a pamatuji si i šedivý podzimní den z roku 1986, kdy jsme na Svobodné Evropě uslyšely Matuškovy Růže z Texasu. Hned jsme se dovtípili, že je to asi naposled co je v radiu slyšíme a že Walda asi utekl. 

Po návštěvě Gorbačova na jaře 1987 nás při poslechu komentáře zaplavil smutek, protože naděje vkládané do této návštěvy nebyly splněny. Po vítězství Royal Navy ve válce o Falklandské ostrovy jsme byli z komentářů nadšeni, protože jsme samozřejmě fandili Britům, zatímco bolševici Argentincům. Nakonec, když jsme slyšeli Jakešovu řeč z Červeného Hrádku, bylo nám to jasné. Už to nemůže dlouho trvat a bolševik bude v pytli. 

Relace Hlasu Ameriky a BBC byly daleko uměřenější. Vlády USA a Velké Británie měly s bolševiky své vztahy a někdy je asi nechtěli moc dráždit. Vysílání Hlasu Ameriky zahajovala výrazná znělka a slova „Next broadcast follows to Czechoslovakia“ a poté česky „Ve Washingtonu jsou tři hodiny odpoledne“. Dodnes si to vybavím, když potřebuji spočítat časový rozdíl mezi Prahou a východním pobřežím USA. BBC zahajovala vysílání zvony Big Benu. 

Nakonec bych rád po dvaceti letech poděkoval ještě jednou vládám USA a Velké Británie, které tyto rozhlasové stanice financovali. Dále bych rád vzpomenul ještě Lídu Rakušanovou, kterou po hlase v rozhlase poznám dodnes. Bohužel, už nikdy neuslyšíme větu, kterou se vídeňský zpravodaj Hlasu Ameriky vždy loučil: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ 

Autor:  Tomáš Kadeřábek, Vimperk
 

Nové články v rubrice

  • 13. června  2011 v 10:39       rubrika: Vaše příběhy

    Hudební odpoledne

    Vyrůstal jsem v západních Čechách, a když jsem si jako žák základní školy postavil své první rádio (krystalku), uslyšel jsem české vysílání dvou stanic - Svobodné Evropy a večer Hlasu Ameriky. Vysílač Českého rozhlasu...

     
  • 4. května  2011 v 22:12       rubrika: Vaše příběhy

    Český básník Jiří Kolář

    Bylo to v září 1974, kdy Svobodná Evropa vysílala jubilejní medailon k 70. narozeninám velkého českého básníka Jiřího Koláře.

     
  • 8. května  2011 v 22:04       rubrika: Vaše příběhy

    Poslech na ubytovně

    V 70. letech byla Svobodná Evropa ještě rušena a v Praze a okolí byl její poslech prakticky nemožný. Poslouchali jsme tedy alespoň vysílání Hlasu Ameriky. Kuriózní ovšem v té době bylo, v jakém prostředí k poslechu...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas