14. dubna  2011 v 14:16  rubrika: Řekli o RFE

Jiří Stránský: Lágrem celá republika

Pamětník Jiří Stránský - Foto: Tomáš Adamec

Pamětník Jiří StránskýFoto: Tomáš Adamec

V čase, kdy RSE začala vysílat, se můj otec vrátil z tábora nucených prací a – aby se nemohl stýkat s ostatními třídními nepřáteli pracujícího lidu vedeného KSČ (teď mají název ještě obohacený o písmeno M) – musel na dvouletou dřevorubeckou brigádu do pohraničí.

Můj starší bratr si v té době odpykával (společně s Jiřím Muchou a dalšími českými zaměstnanci západních tiskových agentur) trest za to, že jeden z amerických korespondentů (na něhož Stb nastražila jakousi špionáž) trest odnětí svobody na dole Fierlinger. Mě vyhodili z gymnázia těsně před ústními maturitami a sám jsem si nevědomky taky už chystal svůj kriminál, nejdelší z rodiny – celkem desetiletý. 

Své vzpomínání jsem začal takhle proto, že tenkrát jsme od přátel (méně zasažených než my) o zahájení činnosti RSE sice věděli, ale ten první rok jsme se ani neodhodlali k pokusu tuhle stanici naladit. Vlastně se nám to podařilo (a už za přítomnosti otce) až na konci jara 1952, kdy nám úředník MNV Prahy XIX (tak se tehdy nazýval úřad městské části Praha 6), donesl úřední rozhodnutí, jímž naší rodině bylo odebráno užívací právo na dům, který otec nechal postavit v roce 1934. S dodatkem sdělujícím rodičům, že dům musíme uvolnit do 24 hod. a odstěhovat se do pohraničí k Broumovu. 

Naštěstí otec už za sebou měl dva totalitní kriminály a navíc byl právník, takže nejdřív zjistil, že z adresy nám určené stojí jen dvě zdi bez střechy, takže se rázem objevila interní směrnice KSČ, že takoví živlové jako my (a dalších 5000 buržoazních rodin) musí zmizet z Prahy a jejího okolí do nejméně třicetikilometrové vzdálenosti. A otcova sestra měla domeček za 30,5 km. Sice jsme se museli vejít do necelých dvou místností, ale jednu výhodu tenhle exil měl: bylo tam dobře slyšet vysílání RSE, které tu naši bezmoc alespoň konejšilo. 

Sám jsem si to moc neužil – za dva měsíce jsem rukoval k útvaru PTP (pro třídní nepřátele a politicky nespolehlivé – např. kněze a taky letce z RAF, kteří nebyli zavření, avšak nebyla jim uznána odválčená léta v imperialistických armádách), a za dalších pět měsíců jsem byl za dost dramatických okolností zatčen a odsouzen na osm let. 

Z těch jsem téměř sedm strávil na lágrech, z nichž se chodilo fárat do uranových dolů. Tam s námi horničili za (pro ně) výjimečným výdělkem civilové, mezi nimiž se občas objevil někdo, kdo se nejen odvážil některým z nás umožnit ilegální písemný styk s rodinou, ale občas i řekl, co slyšel ze Svobodné Evropy. A to bývaly chvíle, kdy se dalo věřit (alespoň na pár vteřin) na živou vodu. A pak jsme se vrátili a brzy zjistili, že – svým způsobem – je lágrem celá republika.
Taky jsme už ale věděli, že mnohem lepší než jakékoliv prášky je občas si poslechnout, co nám říká starý dobrý Londýn nebo Hlas Ameriky, ale pokaždé jsme nejdřív zkoušeli, jestli se nám podaří naladit Svobodnou Evropu – měli jsme už jistotu, že – protože vysílá zblízka - ví o poměrech u nás nejvíc a ví to i nejčerstvěji. 

O mně bylo (a je) známo, že jsem člověk nezdolného optimismu. Že jsem jeden z mála, který i v čase nejtvrdšího útlaku byl přesvědčen, že se dočká svobody. Už jsem to několikrát prohlásil, a rád to opakuju: na mém optimismu vždycky mělo veliký podíl Rádio Svobodná Evropa. A svůj dík za to moc rád opakuju i dnes. 

Autor:  Jiří  Stránský
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace