1. dubna  2011 v 12:33  rubrika: Řekli o RFE

Milan Uhde: Jamné nad Orlicí jako ostrůvek svobody

Milan Uhde - Foto: Khalil Baalbaki

Milan UhdeFoto: Khalil Baalbaki

Vysílání Svobodné Evropy jsem nejprve dlouho znal jen z pověstí. Brno, kde jsem bydlil, bylo dokonale „pokryto“ rušičkou, jejíž zařízení navíc trčelo k obloze dvě stanice trolejbusu od našeho domku.

Pověsti byly dvojího druhu: jednak pocházely od známých, jejichž bydliště rušičky nezasáhly, jednak z komunistického tisku, který jsem však od roku 1970 neodbíral a s jeho výpady se setkával jen zprostředkovaně, tj. zásluhou přátel-disidentů ochotných režimní tisk sledovat a ústně, případně v samizdatu komentovat. V roce 1976 však žena a její příbuzní zdědili chalupu v Orlických horách, a tak jsme jako častí návštěvníci a později chalupáři našli v Jamném nad Orlicí nejen občasné útočiště a místo k rekreaci, ale také k poslechu zmíněné vysílačky, protože tam rušička nepůsobila. 

Jamné nad Orlicí bylo pro nás opravdu výjimečné. Stalo se územím, kde komunismus a jeho zmocněnci jako by na nás dozírali jen omezeně. Panovala tam větší svoboda. Policejní okrsek sídlil v Jablonném nad Orlicí vzdáleném od našeho stavení víc než dva kilometry, policajta jsme v obci léta nepotkali a režim se připomínal jen hlášeními místního rozhlasu věnovanými většinou komunálním tématům. Svobodnou Evropu poslouchali skoro všichni. Nazývali ji „stanicí“ bez bližšího označení a nijak se poslechem netajili. Stávalo se, že jsme její charakteristické znělky zachytili ze silnice, protože v létě mívali Jamenští otevřená okna a o zážitek ze svobodného vyjadřování se spontánně dělili s kolemjdoucími. I my jsme odvykli opatrnosti a přestali se bát, že na nás bude někdo žalovat. 

Tak se stalo, že jsme si víkendové pobyty a zimní i letní prázdniny v Jamném zpestřovali sledováním oblíbených publicistických relací. Pravidelné zpravodajství jsme nevynechali téměř nikdy, i když se zprávy opakovaly. Sám jejich zvuk nám připadal sváteční. Postupně se k nám přidávaly děti. Zpočátku se sice pozastavovaly nad tím, že ta „stanice“ je nějaká divná, to když se ještě jaksepatří neseznámily s československou situací a nevěděly, že jejich otec je zakázán; nechtěli jsme je předčasně vtahovat do konfliktu, jejž unést bylo někdy nesnadné i pro nás, ale nakonec se syn i dcera samospádem ocitli v obraze a „stanice“ se včlenila do jejich životů, samozřejmě jen v době, kdy nepobíhali s kamarády po okolí. Posedlost politikou zůstala pochopitelně údělem rodičů. 

Také o listopadových událostech roku 1989 jsme se dozvěděli ze Svobodné Evropy, ale to už rušičky přestaly fungovat a „stanici“ bylo slyšet i v Brně. Jenže já jsem právě na 17. listopad dopředu naplánoval zazimování chalupy a odpoledne toho dne ve tvrdohlavém souladu s plánem vynášel a vyvážel žumpu. Vzpomínám si jako dnes, že syn, který byl pověřen topit, dohlížet na přípravu teplé vody a ohřívat jídlo k večeři, zachytil ve zprávách Svobodné Evropy první zmínky o tom, co se stalo na Národní třídě, a nosil mi je na mé nevábně zapáchající pracoviště.  

Byl v tom jistě i určitý symbol: Svobodná Evropa, která po léta vnášela do našich neveselých existencí nadějeplné doklady, že nezávislá žurnalistika existuje, ozvala se v Listopadu jako konkrétní zvěstovatelka lepších časů. 

Autor:  Milan Uhde
 

Nové články v rubrice

  • 20. dubna  2011 v 12:36       rubrika: Řekli o RFE

    Iveta Radičová: Obdobie „normalizácie"

    Zvláštne, ako mnohé reálie a slová, ktoré ich označovali, v našich končinách starnú. Padajú do zabudnutia. Dnes už napríklad málokto z mladej generácie vie, čo označovalo slovo „normalizácia“.

     
  • 14. dubna  2011 v 14:16       rubrika: Řekli o RFE

    Jiří Stránský: Lágrem celá republika

    V čase, kdy RSE začala vysílat, se můj otec vrátil z tábora nucených prací a – aby se nemohl stýkat s ostatními třídními nepřáteli pracujícího lidu vedeného KSČ (teď mají název ještě obohacený o písmeno M) – musel na...

     
  • 9. března  2011 v 15:30       rubrika: Řekli o RFE

    Přemysl Sobotka: Vzpomínka na Svobodnou Evropu

    Když mi bylo tak deset, dvanáct let, asi v roce 1955, přijel jsem na návštěvu za babičkou do Prahy. Byl jsem kluk z Liberce a tak jsem měl z hlavního města oči navrch hlavy.

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace