2. května  2011 v 15:51  rubrika: Zaujalo nás

Pavel Pecháček o Rádiu Svobodná Evropa

Pavel Pecháček - Foto: Miloš Turek

Pavel PecháčekFoto: Miloš Turek

Právě před šedesáti lety se z německého Mnichova ozvala znělka Rádia Svobodná Evropa.

Ano, 1. května 1951 začala vysílat nová rozhlasová stanice - Rádio Svobodná Evropa. Tuto "štvavou vysílačku", jak ji vzápětí označili komunističtí ideologové, založil a podpořil Kongres Spojených států amerických. Do východního bloku za železnou oponou měla šířit pravdivé a objektivní informace. Prvními zeměmi, kam začala Svobodka vysílat, bylo Československo, Polsko, Maďarsko a Rumunsko. A vůbec první věta, kterou RFE odvysílala, zněla česky: "Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa"

V 50. letech, kdy byla televize ještě ve svých začátcích a kdy občané v tehdejším Československu a dalších totalitních režimech ve východní Evropě neměli přístup ke svobodnému tisku, bylo vysílání Svobodky vlastně jediným zdrojem necenzurovaných informací. Komunistický režim se proto snažil mnichovské vysílání co nejvíce rušit. Posluchači za oponou proto často slyšeli jen tzv. "moskevské boogie". 

V československém vysílání Svobodné Evropy od samého začátku pracovali významní novináři a spisovatelé, politikové a další osobnosti československého exilu. Připomeňme alespoň Ferdinanda Peroutku, který byl v letech 1951 - 61 ředitelem českého oddělení RFE. Působili tu ale i Jožka Pejskar nebo Jaroslav Pecháček s Antonínem Palečkem, oba organizátoři známých letákových akcí, při kterých byly z balónů shazovány na území Československa protikomunistické letáky. Další vlna exilových spolupracovníků přišla do Svobodky po srpnu 68 a byla to známá jména: Lída Rakušanová, Olga Valeská, Ivan Diviš, Sláva Volný, Karel Kryl nebo později Martin Štěpánek. Velmi kontroverzní postavou vysílání RFE, jak se později ukázalo, byl ale i hlasatel Pavel Minařík. Posrpnový emigrant působil v RFE celých sedm let, než se z něj v r. 1976 vyklubal nasazený agent Státní bezpečnosti. Minařík dokonce několikrát navrhoval, jak na redakci Svobodky provést atentát. Po návratu do Československa, kde byl oslavován jako hrdina, Pavel Minařík v tehdejším Československém rozhlase o Svobodné Evropě řekl: 

„Jedním z cílů Svobodné Evropy a vůbec antikomunismu jako takového je už po mnohá léta vrážet klíny mezi země socialistického společenství. Svobodná Evropa se do tohoto úsilí zapojovala a zapojuje dosti svérázným způsobem. V prvé řadě se snaží budit antisovětské nálady. Tak například do všech socialistických zemí vysílá pořady o tzv. hegemonistickém úsilí Sovětského svazu, o údajném politickém, hospodářském, kulturním, vojenském a dalších druzích sovětského útlaku, o jakési omezené suverenitě jednotlivých socialistických zemí, jejich všestranné a stále se prohlubující závislosti na Sovětském svazu, který toho využívá ve svůj prospěch a dělá ze socialistických zemí prý pouhé satelity. Ale je to pořád jedna a tatáž, stará a známá písnička. Zároveň se Svobodná Evropa snaží probudit a podporovat všechny nacionalistické tendence, zneužívá národní hrdosti, chce vzbudit nedůvěru, strach a nepřátelství." 

Jaká ale byla skutečná Svobodná Evropa? V rozhovoru, který jsme před pár dny natočili ve studiu Radia Praha, o tom vypráví její pozdější ředitel a dnes hlavní poradce ředitele RFE Pavel Pecháček. Ten se Svobodnou Evropou spojil prakticky celou svou profesní dráhu. Svobodka ale do jeho života zasáhla už za jeho dětství: 

Pane Pecháčku brzy si připomeneme 60. výročí vzniku Svobodky. 1. května 1951 se poprvé oficiálně ozvalo její české vysílání z Mnichova. A myslím, že málokomu se RFE, nebo jak se hezky česky říká Svobodka, tak podepsala na životě jako vám. A to v dobrém, ale musím říct, že i v tom horším. A začněme možná tím horším. Vy máte za sebou dramatický osud v tom, že vaši rodiče brzy po únoru 1948 emigrovali a vy a vaši sourozenci jste tu vlastně uvízli. A to na dlouhých dvacet let. 

„Ano, ano.“  

Váš otec pracoval v Mnichově pro Svobodku a mne by zajímalo, jestli jste vy jako dítě vůbec něco o Svobodce věděl? 

„Nevěděl. Jedině potom, když jsme jezdili k strýčkovi na prázdniny do Červené Řečice, tak ten hodně poslouchal Svobodnou Evropu. A potom jsme taky sbírali hodně po lese ty letáky, které balonem byly posílány nad československé území ze západní Evropy.“  

A věděl jste, že váš otec pracuje ve Svobodce? 

„Naprosto ne, já jsem se to dozvěděl až někdy ve druhé polovině 60. let. On nám totiž nechtěl ještě přitěžovat tím, že by s námi měl nějaký styk. Vím, že kvůli tomu byly taky velmi nepříjemné okamžiky, když k nám třeba jednou v noci vtrhli estébáci a ptali se babičky, co ví o mém otci. Ona myslím ani nic nevěděla, oni jí ale vyhrožovali, že ji vezmou s sebou do Ruzyně. Babička se na ně podívala a řekla: a to byste byli tak špatní?! Pátrali po tom, co s mým otcem je, my jsme ale skutečně nevěděli, kde je a co dělá.“  

Vy jste už jenom díky faktu emigrace vašich rodičů měl kádrový škraloup, jak se říkalo. 

„Pořádný!“  

Jak se to projevovalo? Vy jste přesto mohl studovat, což je skoro zázrak.  

„Pozor, já jsem mohl studovat až v 60. letech! Já jsem nebyl několikrát přijatý na vysokou školu, na pedagogickou v Prešově, na práva, na DAMU. Na DAMU jsem vlastně nebyl přijat dvakrát, nakonec mne ale přijali na odvolání. V 60. letech to totiž už skutečně bylo jiné. Když jsem ale podával už podruhé odvolání, které se týkalo DAMU, řekl jsem: když tedy uznáváte, že to je nespravedlnost, tak já chci studovat hned! A to byla polovina semestru. Já jsem právě odcházel z vojny po 26 měsících. A ten, ke komu jsem se odvolával, řekl, no, když to škola dovolí... Tak já jsem utíkal, doslova utíkal do Karlovy ulice. Tam byl děkan fakulty František Salzer a ten mi řekl, že to určitě dohoním. Tak jsem se tam dostal. Kdyby to bylo o rok později, tak bych se tam opět nedostal, protože situace se kádrově opět zpřísnila.“  

Vy jste se dokonce dostal i do Českého nebo tehdy Československého rozhlasu. Pracoval jste tady... 

„Nejdřív jsem byl jako volný spolupracovník. Já jsem od 18 let reportoval sport, včetně hokeje a kopané. A nikdo po celou dobu, co jsem tu dělal sportovní reportáže, mne neudal. Takže tady vlastně nikdo nevěděl, kdo jsem, nikdo mne nekádroval. Teprve když jsem končil DAMU, obor režie, podal jsem přihlášku na místo režiséra v Československém rozhlase v Praze. Pak jsem tam asi tři neděle nešel, a když jsem přišel, tak mi říkal šéfrežisér Horčička: no tys nám dal! Tady se při tvém přijímání zjistilo, že ty jsi vlastně chodil léta na mikrofon, a nikdo přitom nevěděl, čí jsi! Naštěstí ale většina lidí říkala, že za to ten kluk nemůže, takže jsem pak sportovní reportáže dělat mohl. Přijatý jsem byl ale až později na místo režiséra. To už bylo po dostudování DAMU.“ 

Vy už jste tu pak dlouho nepobyl, protože v r. 1968 jste emigroval. Já bych se teď ale vrátila zpátky ke Svobodce a do 50. let. Jak to vlastně tehdy ve Svobodce chodilo? Jak se vůbec dařilo získávat redaktorům zpoza železné opony informace a jak se jim dařilo je ověřovat? Měli tu nějaké spolupracovníky? 

„My jsme měli několik způsobů získávání informací. Byly to jednak informace, které chodily z řady agentur. Československo je samozřejmě nepoužívalo, protože dělalo čistě propagandu, co se politiky týče. A samozřejmě se tu lhalo. Pak jsme měli některé lidi, kteří nám skutečně odvážně přispívali, byly to ale většinou jen tzv. background materials, materiály, které nebyly určeny k vysílání. I když se v řadě případů ukázaly být velmi přesnými a spolehlivými. My jsme ovšem vysílali pouze ty, které přišly nejméně ze dvou zdrojů. To jsme s tou zprávou raději počkali, než byla skutečně důkladně potvrzena.“ 

A jakou jste měli zpětnou vazbu o tom, že vás tady vůbec může někdo poslouchat? 

„Byli to zase především emigranti, kteří postupem času odcházeli z Československa. My jsme neměli úplně přesný pojem o tom, kolik lidí nás poslouchá, ale z těch reakcí a z dopisů jsme věděli, že to je určitě nezanedbatelné množství. Bylo to víc lidí, než jsme si mysleli. Ukázalo se to po tom, když jsme se z Mnichova přestěhovali do Prahy.“ 

To už jste museli jistě vědět daleko dřív, že vás tu opravdu poslouchal kdekdo, nejen až po přestěhování. Mne by ale zajímalo, jak třeba probíhalo takové prověřování lidí, kteří nastupovali do Svobodky? Muselo přeci být jasné, že StB má jistě zájem tam infiltrovat svoje lidi. 

„To bylo opravdu velmi těžké. Samozřejmě mohlo dojít i k chybám. Bylo totiž hodně těžké ptát se v té době v Československu, jestli ten člověk je poctivý nebo ne. Takže opravdu to přijímání a prověřování nebylo jednoduché. Na druhé straně ale musím říct, že jsem byl v 90. letech velmi překvapen, jak málo bylo těch opravdových špiónů, kteří se dostali do Svobodné Evropy.“ 

My samozřejmě známe především kapitána Minaříka, kteří ale byli ti další? 

„To ani nebyla známá jména. A jak říkám, pokud jsme měli nějaké volné spolupracovníky v Československu, tak to nebyli lidé, jejichž jména bychom vytahovali. Naopak, my jsme je kryli, my jsme je tajili. A ti lidé, o které se jedná a kteří byli vážnější rozvědčíci, ty bych myslím spočítal na prstech jedné ruky.“ 

S Pavlem Minaříkem velmi volně souvisí i ten atentát, k němuž došlo ve Svobodce. To ale zdaleka nebyl jediný případ, kdy na Svobodku nebo na jednotlivé redaktory někdo zaútočil. Můžete zmínit další případy? 

„Ten útok v únoru 1981 nebyl veden na základě nějakých Minaříkových informací, to ne. To byl útok, který se organizoval z Rumunska a hlavním teroristou byl ten známý Šakal. A jeden z teroristů, kteří ten útok provedli, je snad ještě pořád v německém vězení. Není zcela jasné, proč byl ten útok veden proti československému oddělení, zvlášť když nebyl veden z československé strany. Pak tam byly případy jako třeba atropin v solničkách v kafeterii rozhlasu, ovšem člověk, který to měl udělat, se těsně předtím, než to provedl, šel sám udat. Takže tam bylo několik dejme tomu nebezpečných útoků. Mně se třeba dostávali estébáci do bytu. Slyšela je správcová a běžela nahoru, co tam dělají. Oni jí špatnou němčinou říkali, že u nás v bytě brečí děti, nikdo tam přitom nebrečel. Ona na ně zavolala policii, policie je ale nechytila. Takových případů bylo víc. Tam mi dokonce, právě na základě toho, jak se nám snažili dostat do bytu, bylo americkými šéfy řečeno, že nebezpečí je započítáno ve výši mého platu.“ 

Nebezpečí ale skutečně hrozilo konkrétně vašemu synovi, respektive celé vaší rodině. Co se tehdy vlastně mělo stát? 

„Tam bylo pár hodně nepříjemných věcí. Byl tam návrh na únos mého tedy pětiletého syna a po mnoha letech jsem se dozvěděl, že právě v době, kdy se toto dělo, jsem musel z rádia odejít, protože se z finančních důvodů propouštělo patnáct lidí. A já jako syn ředitele a potom také kněží jsme byli propuštěni nejdřív. Já jsem šel do Hlasu Ameriky a po mnoha letech jsem se dozvěděl, že díky odchodu do Ameriky jsem se uchránil velikých nepříjemností. Tehdy se právě hovořilo o chystaných únosech. Vím také o tom, a to se také ukázalo až později, že tam byl návrh i na můj únos z Vídně do Bratislavy. Dokonce tam byl i návrh, že mne mají tak dlouho tlouct, až ze mne vytlučou jméno našeho spolupracovníka z ÚV KSČ.“ 

To jsou dost otřesné zážitky! Znovu se teď ale trošku vraťme v čase. Mne by zajímalo, jako to bylo, když vy sám jste v r. 1968 odešel do emigrace a nastoupil do Svobodky? Měl jste jako syn ředitele nějakou protekci, nebo to bylo naopak? 

„Přesně naopak! Já jsem dlouho nebyl přijatý. Psal jsem komentáře, které třeba četl i Pavel Minařík, netuše, kdo je jejich autorem. Já jsem totiž neměl ani být přijatý právě kvůli nepotismu, proto, že tam byl ředitelem můj otec. Takže jako jsem měl problémy kvůli tátovi - ale vůbec jsem mu je nikdy nezazlíval - v Československu v 50. a v 60. letech, tak teď jsem je měl z opačné strany zase. Nakonec ale Američani souhlasili, tak jsem pak pracoval šest let ve Svobodné Evropě. Když se pak ale propouštělo, tak jsem jako syn ředitele odcházel spolu s kněžími jako první.“ 

Obecně platí, že tam, kde se setkali představitelé dvou exilových vln, to znamená po roce 1948 a 1968, došlo většinou mezi lidmi k jistému napětí, k jistému tření. Bylo tomu tak i v redakci Svobodné Evropy? 

„Bylo tomu tak. My jsme tomu říkali, že se vlastně setkali lidé, kteří byli vítězové a pak poražení. Je to samozřejmé, protože v r. 1968 a později přicházeli do exilu lidé, kteří v r. 1948 dělali ne zrovna nejčistší práci, a sice tehdy naopak pro komunisty. Několik jich bylo začátkem 70. let přijato do Svobodné Evropy, myslím, že se jednalo asi o sedm lidí. Tito lidé byli prakticky revizionisty, kteří už dávno nebyli pro komunismus, ale kritizovali to, co se dělo v Československu, stejným způsobem jako ti, kteří odešli v r. 1948. A řeknu to otevřeně: tehdy podle amerického vedení bylo výhodné mít tam několik takových lidí, bývalých komunistů, protože těm zase spíš věřily uši komunistů, kteří stále ještě žili v Československu.“ 

Změnilo se nějak zásadně vysílání Svobodky po r. 1968 nebo v průběhu 70. a 80. let? 

„Já bych řekl, že tam jsou asi tři etapy. Ta první jsou léta padesátá a šedesátá, do pražského jara, resp. do invaze do Československa. Druhá etapa, to je normalizace, ta šedivá, pozvolná, nepříjemná, která končila revolucí v r. 1989. A pak tam byl vlastně ten předěl, moje živé reportáže z Václavského náměstí v průběhu toho revolučního týdne. A pak už je třetí etapa, vysílání převážně do jiných zemí, než tomu bylo dřív. Dnes je to vysílání spíš do Íránu, Iráku, Afghánistánu a tak dále.“  

K tomu my se ještě dostaneme. Vy jste ale teď naťukl důležité téma, a to byl převrat a právě i vaše reportáže z Václavského náměstí. Za jakých okolností jste se znovu po všech těch letech dostával na východ a konkrétně do České republiky? 

„Já jsem byl ve 2. polovině 80. let ředitelem Hlasu Ameriky, ředitelem Svobodné Evropy jsem se stal až později. A tehdy se konaly v Moskvě Hry dobré vůle a Hlas Ameriky se rozhodl, že tam pojedou čtyři reportéři. Ruský, americký, pak já a už nevím, kdo byl ten čtvrtý. Rusové nám nejdřív nechtěli dát víza, tak ministr zahraničí Spojených států poslal Dobrininovi nótu, že buď dá našim čtyřem reportérům do 24 hodin víza, nebo čtyři sovětští reportéři si balí kufry a jedou zpátky domů do Moskvy. My jsme druhý den dostali od Rusů víza a přijeli jsme do Moskvy. Nebylo to jednoduché, ale šlo tam pracovat, i pod tím tlakem. Já jsem samozřejmě nedělal sportovní reportáže, ale dělal jsem z Moskvy politiku. A pak cestou zpátky jsem se stavoval v Československu s diplomatickým pasem. Tam na mne ovšem čekala StB, nejenom americké velvyslanectví, a nařídila mi, abych odletěl z Československa do Ženevy. Pamatuji si, že tam tehdy letělo odpoledne na západ tohle letadlo. Já jsem ale řekl, že do žádné Ženevy nepoletím, že máme smlouvu s PanAm a že tu přespím v tranzitu. Oni mi říkali: a jaká je důstojnost spát s diplomatickým pasem v tranzitu? Já jsem jim řekl: já jsem byl u vás, pánové, šestadvacet měsíců na vojně. To je pro mne luxus, vyspat se tady v tranzitu. Oni pak chodili dvě hodiny telefonovat, byli velmi nervózní. Já už byl trošku drzý, říkal jsem jim: pánové, vy víte, že jsem přiletěl z Moskvy a že Gorbačov de facto uznal Hlas Ameriky jako oficiální stanici americké vlády. A vy v tomto ohledu nesledujete jeho linii! Po dvou hodinách telefonátů mne pustili, dali mi tu ale zabrat. Otevřely se ale dveře k tomu, co jsem chtěl a čím jsem byl posedlý, aby sem mohl Hlas Ameriky jezdit, dělat tu reportáže a mohl být stanicí jako všechny ostatní. A to se povedlo, i když mi dali zabrat. A já jsem pak říkal tomu člověku, který tam stál dokonce ještě v lednu 1990 a byl jedním z těch, kteří mi vyváděli psí kusy v 86. roce, že tenkrát volali pořád Chňoupkovi, co se mnou mají dělat. On ale říkal: to nebyl Chňoupek, to byl Husák, který vám to nakonec povolil! Byla to tehdy dost bitva. Například není dosud jasné - zjevně to byla jedna ze složek StB, protože oni neměli docela stejné názory na to, jak postupovat. Zkrátka a dobře, já jsem si počátkem listopadu zažádal o pracovní víza pro Svobodnou Evropu a chtěl jsem se pokusit udělat s ní to samé, co jsem udělal s Hlasem Ameriky. A den po tom masakru na Národní třídě jsem ta víza za Svobodnou Evropu do Československa dostal. A tak jsem v tom revolučním týdnu reportoval z Václavského náměstí. Byl jsem jediný český reportér, se svými spolupracovníky z Prahy, který z Václavského náměstí takhle reportoval, protože tehdy rozhlas a televize v Československu svobodné ještě určitě nebyly. Pak mne v pátek chytili, bylo to akorát týden po začátku revoluce, a vypověděli mne z Československa. Byl jsem ale ještě na československém území, když padl Jakeš a celé předsednictvo, takže bylo vyhráno. V těch reportážích mi šlo hlavně o to, aby lidé v celé republice slyšeli tu atmosféru na Václavském náměstí. Že to není žádná maličkost, že se jedná skutečně o něco velkého. A byl to takový oheň, jak napsal slovenský student Juraj Vaculík, který potom zachvátil třeba i je na Slovensku.“ 

Nicméně tím vlastně z pohledu amerického Kongresu Svobodka ztratila nadále svůj hlavní smysl. Jak jste obhajovali její činnost, aby mohla fungovat? 

„To už říkal americký velvyslanec v Budapešti Mark Palmer, že Svobodná Evropa pracuje na svém sebezničení. Já jsem s tou myšlenkou nejdřív seznámil jenom asi tři lidí z amerického vedení. Mně bylo jasné, že v Mnichově dlouho Svobodná Evropa nepřežije. Tam byl celkem vysoký rozpočet. A četl jsem Christian Science Monitor, ve kterém bylo, že se buď bude Svobodná Evropa stěhovat do Washingtonu, což by bylo mrtvé dítě na cestě, protože tam se už politika postkomunistických zemí určitě nedělala. Pak byl nápad to prostě zavřít a do třetice, a to bylo úplně ideální, někdo napsal, že je možné jít směrem na Východ. A já jsem si v tu vteřinu uvědomil, že to je Praha! To je naprosto ideální. Okamžitě jsem jel do Československa za Havlem a za Medkem. Ti byli strašně pro tu myšlenku přestěhovat Svobodnou Evropu z Mnichova do Prahy. Pak jsem to řekl tehdejšímu řediteli Svobodné Evropy, ale ve Washingtonu o tom nechtěli z počátku vůbec slyšet. Byli jsme proto velice opatrní a musím přiznat, že jsem jezdil do Prahy s jedním s tehdejším americkým šéfů - snad jsem byl v Praze na zapřenou asi desetkrát. My jsme tu vyjednávali to přestěhování, i když jsme ještě neměli souhlas z Washingtonu. To trvalo dosti dlouho. Dokonce jsem tu měl příležitost setkat se prezidentem Clintonem. To už jsem věděl, že prezident Clinton byl pro, měl by dokonce přinést Svobodnou Evropu československým občanům jako na dlani. On mi ale tehdy na Hradě řekl, před cestou přes Karlův most, že by o tom dnes večer neměl mluvit. Tak jsem se trošku lekl, protože jsem už věděl, že Clinton je na naší straně, je pro stěhování, a teď tohle! Pak na Karlově mostě, kde byl Clinton skoro dvě hodiny, mne najednou uviděl Václav Havel. Běžel za mnou a říkal: je to dobrý, on je s námi! On to ale ještě neřekl Kongresu. Takže bylo nakonec vyhráno.“  

Když teď přeskočíme ta léta, považujete přestěhování RFE do Prahy stále ještě za ideální krok? 

„Já myslím, a nejsem sám, že nebýt toho stěhování do Prahy, Svobodná Evropa by už dneska neexistovala.“ 

A poslední otázka: jak tedy dnes existuje Svobodná Evropa? 

„Vysílá jinam, ale má stejné zásady. Prostě informovat, informovat, informovat. To je její plus a její nutnost, protože ty země světa, které jsou ještě nesvobodné, nedemokratické, tam je nejdůležitější, aby lidé byli pravdivě informováni o tom, co se u nich skutečně děje. A že se někdy dějí hodně zlé věci. Takže já myslím, že Svobodná Evropa bude z tohoto důvodu ještě existovat v Praze dlouhá a dlouhá léta.“ 

Autor:  Milena Štráfeldová
 

Nové články v rubrice

  • 27. dubna  2011 v 16:38     Audio  rubrika: Zaujalo nás

    RFE nese pochodeň pravdy dál

    Svobodná Evropa má kanceláře téměř ve všech jednadvaceti zemích do kterých vysílá. Kromě tří, v Íránu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Jak říká mluvčí stanice Julian Knapp novináři musí počítat s tím, že jim může hrozit...

     
  • 27. dubna  2011 v 16:15     Audio  rubrika: Zaujalo nás

    Současné vysílání Rádia Svobodná Evropa

    Signál Svobodné Evropy pokrývá oblast Ruska, bývalých zemí Sovětského svazu, centrální Asii, Pákistán, Afghánistán, Irák, Írán a části Evropy jako je například Bělorusko, Rumunsko a balkánské země.

     
  • 27. dubna  2011 v 15:59     Audio  rubrika: Zaujalo nás

    Příběh Zuzany Bartošové

    Na adresu Českého rozhlasu dorazily desítky dopisů v nichž posluchači na Svobodnou Evropu vzpomínají s láskou a dojetím. Dlouholetá redaktorka Lída Rakušanová dnes říká, že Svobodná Evropa byla jedinou zbrání, kterou lidé v Československu měli, aby „úplně nezblbli“.

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace