Cesta je utrpení
Nevím, jak vy, ale já ani vlastně netuším, jestli mám cestování v oblibě. Ve většině dopravních prostředků se mi totiž dělá blbě.
Takže jak jiní vzpomínají, zda nezapomněli ploutve nebo hůlky, já se starám, zda mám dost igelitových pytlíků. Třeba nedaleko tunelu do Livingna, po sérii levotočivých zatáček, mám své tradiční místo. Máma říká, že už bych tady měla mít pomníček nebo teda takové to pamětní místo. Jako třeba bylo: Tady v roce 1916 trávil dovolenou Lenin, tak: Tady blije cestou na lyže Karolína.
Já totiž nejradši ze všeho jezdím lyžovat. Ale až když tam jsem. Cesta je utrpení. Ať už do Francie nebo do Itálie. Kudy jedu nevím, protože jsem omámena kinedryly, a často se pak stává, že zpočátku mi ani nedochází, kde to vlastně lyžuju.
Horští velikáni jsou úchvatní, sjezdovky taky, a to mi ke štěstí stačí. Jen musím hlídat, abych se neztratila, protože bych pak marně vysvětlovala, že nemám páru, kde to vlastně bydlím. V češtině bych ten hotel vždycky vcelku dobře popsat dovedla. Ovšem to bych musela lyžovat v Čechách.
Když si vzpomenu, nandám si na krk pod bundu ceduli, kde mám hezky všechno napsané. Kdyby náhodou, tak ji bernardýnovi ukážu. Zatím na ni koukají dost vytřeštěně návštěvníci stejných hospod jako já, když si tam v poledne sundám bundu. Třeba se jim honí hlavou: I takhle se lze seznámit? Možná ano, pokud mají dost igelitových pytlíků.